Když jsem se včera díval na televizní medailon o Miloši Formanovi, připomněl jsem si, jak jsem byl před časem na návštěvě u prof. Stanislavy Kučerové (filosofky, staré dámy, které si nesmírně vážím), jak jsme zavedli řeč na její generaci, na Suchého, Svěráka, Kunderu a další, a jak řekla: "...ale to jsou, pane doktore, všechno děti 1. republiky!"
Stačí zapátrat v paměti, a u většiny z těch, které vás napadnou jako první, si můžete říct: poslední velký český - filosof Jan Patočka, politik a dramatik Václav Havel, spisovatel Milan Kundera, básník Jaroslav Seifert, dirigent Rafael Kubelík, klavírista Rudolf Firkušný, houslista Josef Suk, scénárista a herec Zdeněk Svěrák, režišér - Miloš Forman.
Jistě se můžeme přít, kdo z nich byl opravdu velký, kdo dokonce světový, kdo z vyjmenovaných mezi ně patří a koho jsem vynechal. Můžete i říci, že dnes je větši konkurence, můžete připomenout Magdalenu Koženou, Jiřího Bělohlávka a mnoho jinýczh. Což všechno je ovšem, alespoň pro to, co mám na mysli, vedlejší.
Je zřejmě něco na tvrzení, že většina spisovatelů píše po většinu života na jedno jediné téma. Životním tématem režiséra Formana je boj proti násilí, bezpráví, lži a nevěrohodnosti, neopravdovosti. Není to náhodou - a právě Formanovu věrohodnost a opravdovost v medailonu všichni jeho spolupracovníci zdůrazňovali.
Profesorka Kučerová do mé knihy o Masarykovi napsala: "...Masarykovo Československo, přes všechny protichůdné destabilizující snahy odpůrců doma i za hranicemi (a nebylo jich málo – od stoupenců starého mocnářství až po fašisty, klerikály a levicové radikály) ztělesňovalo mnoho z toho, v čem se zračil smysl našich národních dějin. Československo charakterizovala svobodomyslnost, úcta k člověku a jeho občanským svobodám a právům, smysl pro věcnou diskuzi a argumentaci, ochrana slabších, ideál civilní prostoty a slušnosti, odpor k vnějškovitosti a pokrytectví stejně jako k fanatismu a nesnášenlivosti rasové, nacionální nebo náboženské. Integrující energie národů Československa byly základem mimořádného rozvoje 1. republiky a jejího vynikajícího díla ve školství, v umění, v osvětě, ale i v technice, v průmyslových oborech, v zemědělství. (Dodnes se s uznáním a obdivem v Brně vzpomíná na Výstavu soudobé kultury z r. 1928, uspořádané u příležitosti 10. výročí republiky.)
Sama mohu podat osobní svědectví o celospolečenském klimatu té doby. Prožívala jsem ji jako školačka národní školy. Naši učitelé nás vedli v duchu lásky k rodné řeči a rodné zemi, k její přírodě i historii, v duchu úcty k národům celého světa a k celosvětové vzdělanosti. Neoplývali sice hmotnými statky, ale těšili se všeobecnému uznání. Lidé si tehdy nepletli práci a poslání s ‚byznysem‘ a kulturu s vulgární zábavou. Týden po přesmutném 14. září 1937 se žáci všech škol našeho města shromáždili na Masarykově náměstí. Vyslechli rozhlasový přenos řeči, kterou nad rakví prezidenta Osvoboditele na pražském hradě pronesl jeho nástupce, president Edvard Beneš. Řeč končila slovy: ‚Presidente – Osvoboditeli, odkazu, který jste vložil do našich rukou, věrni zůstaneme!‘ Žáci se pak loučili tichým defilé podél pomníku, kladouce tam svá kvítka k podloží Gutfreundovy sochy prvního prezidenta. Byla jsem mezi nimi a také jsem tam položila svou kytičku. Přitom jsem šeptem slibovala: Já taky zůstanu věrná."
Jiná mnou milovaná filosofka, Anna Hogenová, píše: "...opravdovost, víra v pravdu nutně znamená boj proti každé nepravdě..." A cituje Ludwiga a Masaryka:
„Neustálé sledování jednoho cíle je poesie. Politika a poesie souvisí. Bez fantazie se nevytuší ani budoucnost ani minulost. Člověk si formuje, básní svůj život. Drama, pravím, je život.“ Nelhat ani sobě samému, nekrást sobě! „Rozlišuji skepsi a kriticism. Chceme-li a musíme-li opravdu myslet, chceme-li si být jasni, musíme ovšem přemýšlet, přemýšlet kriticky, usuzovat. Nemohu si zatajovat svých chyb, nemohu si zatajovat nedostatků nejmilejších lidí, ale nebudu si při tom hrát na ctnostného, neboť vidím nedostatky své vlastní. A tak je to teď při mém řemesle. Vidím nedostatky a bojuji proti nim. Vytýkám-li je, dělám to, abych věc zlepšil, ne ze škodolibosti. Nový stát má přirozeně nedostatky – vidím je a pracuji dál z lásky k věci, a také z jakési, jak bych to řekl, radosti z důslednosti. Jednou jsem začal, trápilo by mě, kdyby se to nepodařilo. Tu bych si musel říci: byls packal. Čtyři léta venku za války a pak – kolik let? Patnáct, tedy dohromady devatenáct let svého zralého života věnoval jsem této věci. Tu řekne tvrdá česká lebka po pražsku: A de se!"
Z pod jeho hustého obočí vyšlehl ohnivý pohled, v kterém jsem poznal lépe než kdy před tím bojovníka. Pak se usmál a řekl: "Politika ve svých zásadách není odůvodněna jen eticky, je tu také jakási radost z logiky: logika státu, republiky, demokracie, logika vlastního života. Vidím v kosmu plán, nevěřím na náhodu. Ten plán se stává v dějinách zřetelným. Také tento lid zde má svou úlohu; vykonal něco, udržel se ve velkých bouřích a obnovil teď svůj stát: to přece musí mít smysl. Komponuji si tedy svou filosofii dějin. Obnovení naší svobody je mi článkem v novějším vývoji Evropy a světa, a odsud jdu dál a snažím se pochopit smysl tohoto státu a svého poslání, své povinnosti. I když je to někdy nepříjemné, neztrácím mysli – tedy vpřed, všichni boží bojovníci!“[1]
[1] Emil Ludwig, Duch a čin, Praha 1935
