Martin Jan Stránský - prubířský kámen naší nové politické garnitury

(Nar. 1956 v USA. Neurolog, vydavatel časopisů Přítomnost a The New Presence, publicista, poradce. Nyní žije v ČR, přednáší na lékařských fakultách UK, Yale a St. George’s University. Zakladatel mezinárodních programů pro studenty lékařských fakult. Předseda Konzultativní rady Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí. Člen-pokračovatel slavné rodiny, reprezentující tradice Masarykovy 1. republiky.)

S Martinem J. Stránským jsem se setkal před jedenácti lety; vedl jsem tehdy brněnský Impuls 99 a přijel jsem si za ním pro instrukce. Můj dojem z tohoto (jediného) setkání byl jednoznačně kladný.

To je ovšem vedlejší. Stránského vidím jako to nejlepší, co mohou Věci veřejné současné české politice nabídnout, dokonce - vedle K. Swarzenberga - jako to nejlepší, co se nyní u nás vůbec nabízí. Je podobně jako Švejnar "cizincem", který nám může pomoci pootevřít oči, a to podle mne jako komunismem a čtyřicetiletou izolací poznamenaná země potřebujeme ze všeho nejvíc. Je výjimečně inteligentní, má celosvětový rozhled a je (mimo jiné) absolutně neúplatný.

Je v podobné pozici, v jaké byl svého času "cizinec-vlastenec" Masaryk. Proto musí být, přes svou bytostnou nekontroverznost, v mnoha ohledech kontroverzní - jinak by totiž musel lhát. Je v podobné pozici, v jaké bylo po Listopadu mnoho českých emigrantů (i ti, co to mysleli dobře, byli ovšem různí), co se vrátili a chtěli své zemi pomoci, avšak narazili na českou omezenost a xenofobii.

Zdá se, že jestliže se naše společnost vyvíjela v 20. století ve dvacetiletých cyklech, počínaje Srpnem 68 se tyto cykly posunuly na jedenadvacetileté: 1968 - 1989 - 2010. Máme nyní zřejmě příležitost - poprvé od r. 1918 - změnit něco opravdu k lepšímu. V první řadě jde o to, aby do rozjíždějícího se rychlíku nenaskákali hlavně gauneři, jak tomu bylo v  Listopadu 89, ale především slušní lidé.

Bylo naším neštěstím, že všechny naše dřívější  milníky byly traumatické. Listopad byl polotraumatem, rok 2010 může být momentem šťastného obratu. Jak známo, štěstí je třeba chytat za pačesy a rychlíky je třeba nenechávat ujíždět. Rok 1999, rok Implusu a Děkujeme odejděte, byl předčasný.

Věci veřejné by měly nyní trvat na jmenování Stránského ministrerm (našeho tak přebolavělého) zdravotnitví, a měla by to být jejich priorita č. 1. Dokonce by to měl být jediný omluvitelný důvod, pokud by, jestliže by v tom neuspěly, z koaliční vlády odstoupily. Měly by Stránského prosazovat  z a  k a ž d o u  cenu.

To stejné byl měla dělat TOP 09 v čele s Karlem Swarzenbergem - ale ten snad Stránskému pomůže.

ODS a Nečas by měli s konečnou platností projevit, kam opravdu směřují. Zda jsou na straně v odvěkém českém sporu reprezentované Komenským, Havlíčkem, Masarykem, Horákovou a Havlem, nebo zda jsou na straně Valdštejna, Hanky, Gajdy, Gottwalda a Klause/Zemana.

Zda jsou na straně dobra nebo zla.