Vždy to spíše dělali než nedělali. Už Ježíš byl mimo jiné politikem: byl jedním z těch, kdo proměnili otrokářský řád ve feudální. Ve feudální proto, že jeho původně lidového hnutí zneužili mocní ve svůj prospěch (velmi podobně, jak se tomu stalo u nás po Listopadu). Katolická církev se zkazila ruku v ruce s tím - postupně vybudovala hierarchický mocenský systém analogický politickému systému Římské říše. Proto ještě za 1. světové války stála na straně Rakouska-Uherska a Německa, proti demokratické Dohodě. Proto i dnes existuje pravicový Miroslav Kalousek, byť tím i on de facto zrazuje Ježíše. Značný politický dopad měla protestantská reformace; je patrný i dnes: rozděluje Evropu na mravnější a lépe po všech stránkách lépe prosperujcí a na nemravnou a neprosperující - na severozápadní a jihovýchodní. Hlavně proto se dnes neustále skloňují země jako Řecko, Itálie, Španělsko a Portugalsko.
Politický přesah církví a náboženství je nevyhnutelný z mnoha příčin; mimo jiné proto, že i duchovní jsou "také" lidé a politika jim není, nemůže a nesmí být lhostejná. V Listopadu 1989 nebyla lhostjená kardinálu Tomáškovi, dnešnímu biskupoci Malému, řadě evangelíků a mnoha dalším.
Hlavním důvodem je podle mého názoru ovšem to, že pokud církve hlásají morálku, mají v politice snad nejefektivnější prostor, jak ji prosazovat. Pokud to nedělají, jako například v současné době jediné progresivní světové náboženské hnutí, unitáři, podřezávají si tím větev, na níž obrazně i ve skutečnosti "sedí": nevzbuzují zájem zájem veřejnosti.
Jediným argumentem hodným povšimnutí zde je, že si nechtějí špinit ruce. Ale to je projev slabosti, nedůvěry v sebe samé. I právníky, máchající se neustále ve špíně, je přece možno dělit na mravné a nemravné, na bezúhonné a gaunery.
Pro bezúhonné duchovní je podle mne angažování se v politice mravním příkazem.
Bohužel: do politicky se angažují hlavně ti, kdo jsou s morálkou na štíru: viz Šrámek, viz Plojhar, koneckonců viz i - Halík.
