Levicový voliči, co takhle lidovci?

Pokud je současný český levicový volič znechucen primitivním, licoměrným a "mazaným" populismem sociálních demokratů, měl by se zamyslet nad tím, jakou má, kromě ještě primitivnějších a ještě licoměrnějších komunistů jinou alternativu. Tou jsou pro něj (bohužel pouze) lidovci. Měl by se proto pokusit podívat se na ně alespoň trochu objektivně.

Lidovci byli jako donedávna středová strana u nás ubíjeni zprava i zleva, a to i nejpodlejšími zbraněmi nejhrubšího kalibru, jakými jsou výmysly, nálepky, lži a pomluvy. Ubíjelo je i to, že jejich nepřátel bylo tak mnoho a že tak křičeli. Není těžké tomu podlehnout - stokrát opakovaná lež se snadno stane (a v dějinách se mnohokrát i stala) "pravdou".

Samozřejmě, za leccos si lidovci mohli a mohou sami. Zdaleka ovšem ne za všechno a ne tolik.

Po Listopadu se zdálo, že mají šanci uspět. Proto se také tehdy do nich nejvíc bilo, a mnohé z ran, které tehdy utrpěli, na nich lpí dodnes. (Všichni máme sklon pamatovat si zlé víc než dobré.) Jejich protivníci využívali toho, že se po Únoru udrželi v komunistickém systému, obviňovali je z bezcharakternosti a ohýbání hřbetů, což byla ovšem jen velmi částečná pravda - většina lidovců se za totality snažila poctivě dělat alespoň relativní dobro. (Je zde jeden kritický, často ovšem neviděný moment, který platil i pro "kolaboranta" Háchu: dva mohou dělat totéž, rozhodující však je, jací jsou a co je k tomu vede.)

Potom například "kočkopes" "hada na tři" Josefa Luxe, jinak jednoho z mála politiků-státníků, které jsme po Listopadu měli: sociálně tržní ekonomika. Bylo to to nejlepší, co se v české, víceméně vyvážené pravolevé společnosti nabízelo. Bylo to však vysmáno a smeteno.

Málokdo se zamyslel nad tím, co to vlastně sociálně tržní ekoomika je. Že to není jen "typicky lidovecký" uhýbavý kompromis a manévr a že zdaleka není jen z Luxovy hlavy. Že je to hluboce promyšlená ekonomická koncepce - která se mimo jiné osvědčila v poválečném Německu - vycházející z liberalismu a snažící se zachovat jak pokud možno co nejvíc prinicpů ekonomické soutěže, tak i sociální spravedlnosti a smíru. Který je nutný k tomu, aby se společnost neštěpila a tím neoslabovala. (Nelze k tomu nepodotkout, že Luxovi nepřátelé zprava i zleva sami nakonec dosháhli toho, že česká společenost je dnes tak výrazně rozštpena a rozhádána.)

Jistý rozštěp však lidovci odjakživa nosili sami v sobě. Byl dán historicky a je když ne omluvitelný, tak aspoň vysvětlitný. Je dán vnitřním rozštěpem katolicismu na pravici a levici. Přestože byl původně levicový, ve středověku katolicismus přešel z ne právě lichotivých příčin na pozice feudalismu a zůstal na nich až donedávna: za 1. světová války stál Vatikán na straně Rakousko-Uherska a Trojspolku, za 2. světové války stál na problematické pozici, dnes je již jednoznačně demokratický a hlásá, byť velmi opatrně, návrat k "protestantským" evangeliím.

Proto u nás byly po Listopadu dvě křesťanské strany - pravicová KDS a středová KDU-ČSL. Když se KDS sloučila s ODS, tento rozštěp se částečně přelil na samotnou KDU-ČSL. Projevilo se to například při druhé volbě prezidenta Klause, kdy ho část lidovců volila, druhá část ne. (Vzpmínám si, jakým nesmyslem Klausovu volbu tehdy zdůvodňovala Vlasta Parkanová: že Klaus byl jako ministerský předseda nepřijatelný, jako prezident ale ano. Jako kdyby se starý a tak vyhraněný demagog mohl zničeho nic změnit!)

Parkanová a její neboli Kalouskova část lidovců potom vytvořila TOP 09 a svá katolická východiska odložila bokem. Tím se ovšem KDU-ČSl zkonsolidovala - posunula se poněkud nalevo a nemá dnes větší vnitřní rozpory.

Nevyčítejme jí zavile její "svatouškovství", mnozí z nás alespoň částečně také v Boha věří. A nevěřící nechť se zamyslí nad podstatnějšími věcimi.