Kronika Řetězy (12), Lukáš (1967 - 1983)

Úraz a nemoc ovšem změnily Lukášův život k lepšímu. Byl mu přiznán invalidní důchod a mohl tak začít malovat naplno. V dvojím slova smyslu: od rána do noci a s veškerým úsilím.

Tak jak byl zvyklý, šel i na malování od píky a zeširoka. Vyzkoušel všechny techniky, tužkou počínaje olejem konče. Protože maloval doma, v kuchyni, musel ‚terpentýnový‘ olej s ohledem na rodinu opustit. Nakonec mu přirostl k srdci pastel.

Stejně záměrně prošel všemi výtvarnými styly které mu byly blízké, impresionismem počínaje a kubismem konče. Recenzenti později v jeho obrazech nacházeli nejrůznější stylové prvky: pointilismus, secesi, fauvismus, expresionismus a kubismus. Většinou ale současně přiznávali, že jde o osobitou syntézu.

(Své nedostatečné výtvarné vzdělání za nevýhodu nepokládal. „Buď v tobě něco je nebo není. Myslbek byl samouk, a byl to největší sochař, jakýho jsme kdy měli!“ řekl jednou Radimovi. Jindy ho zase Radim přistihl, jak si chválí svůj právě dokončený obraz: „To by Grus (pod čáru: tehdejší předseda Svazu československých výtvarných umělců) nenamaloval, ani kdyby se podělal!“ )

Během deseti let se vypracoval. První si ho všiml redaktor deníku Lidová demokracie. Napsal o něm stylisticky vytříbený článek Sváteční obrazy Lukáše Vrány. Konstatoval, že Lukáš je fascinován velkým uměním a že k němu směřuje.

Pak přišly výstavy, vesměs s kladným ohlasem. Chtě nechtě ho přijali do Fondu výtvarných umělců. Tím získal oprávnění své obrazy prodávat (což jinak povoleno nebylo).

Nejstrmějšího vývoje dosáhl v několika posledních letech před smrtí. Vytvořil si vlastní, již jednoznačně nezaměnitelný styl a rukopis.

Básník Josef Suchý o něm napsal, pro stejný deník, fejeton Nad obrazy Lukáše Vrány:

"Lidé se setkávají leckde. Na ulici, v tramvaji, na mostě a třeba v poli. Já jsem se setkal s malířem Lukášem Vránou v jeho městském bytě na úbočí, které se svažuje k Pisárkám, ale tichým svědkem našeho setkání byla venkovská příroda v podobě kytice polních květin. Malíř nás usadil ke stolu v prostorném pokoji, zadíval se na květy a řekl: „Vidíte tyhle dvě růžičky? Utrhla je moje vnučka. Už jsou suché, ale neopadávají a já se na ně stále dívám. Neodjela na dlouho, a přece je mi po ní teskno.“ V těchto prostých slovech bylo mnoho citu. I zahleděl jsem se také na růžičky, pak na ostatní květy a pojednou jakoby z nich vystřelila vlákénka babího léta, která utkal všudybyl pavouček, zcela neviditelný. Pustil jsem po nich své oči. Zavedla mě k obrazům na stěnách. Zatímco malíř si povídal dál s mou ženou o čase své mladosti, o cestách pěšky z Brna do Černé Hory, při nichž si jednou natrhal kapsy plné nádherných, zralých švestek, já putoval po krajinách zakletých jeho štětcem a hlinkami v podivuhodný tvar.

Byly to krajiny zvláštního kouzla, plné šerosvitů, jakoby zachycené ve chvíli, kdy soumrak přechází v noc. V tu chvíli se v dubnu mihne nad lesním průsekem silueta sluky v hasnoucím nazelenalém světle a na pastvu vychází srna. V té chvíli v létě tančí nad lesním paloukem roj bělásků. V té chvíli v říjnu se nad obzorem rdí ohnivý purpur večerních červánků, tmavá zeleň trávy je žíhaná plamínky ocúnů a po obloze veslují v trojhranu divoké husy. Člověk se zastaví na mechovém stupni a příroda země se prostupuje s přírodou srdce. Na jiných obrazech noc převládala a v ní se šerosvitnými liniemi a vláčnými křivkami rozproudily sny. Nad květy kosatcových tvarů se skláněl chlapec. Jinde se mihlo roucho rusalky. Z ultramarinových hloubek vykvétal blýskavě bílý strom při břehu řeky. Na narůžovělém pastelu se zhlížel pobledlý měsíc ve vodním zrcadle. A tryskaly jiskry, žhnuly snopy nachových svitů a šlehaly zlaté, kapradinovité, sasankovité, hvozdíkovité a hořcovité plameny tajemné noci svatojánské.

Ale Lukáš Vrána nemaluje pouze kouzla soumraku, noci a snu. Maluje také domy a vesnice za clonou barevných vloček. A maluje tváře. Především dívčí a ženské. Sousedství květin, křehkých rostlinných motivů a jejich prolínání s principem lidským tu není náhodné. Vyznívá jako působivá metafora, stejně jako malachitová zeleň jejich pozadí. Název jednoho z obrazů – Tváře lidí a květů – je pro tuto větev jeho tvorby příznačný. Nejeden z obrazů onoho typu je pak umocněn v symbol základních fenoménů a hodnot lidského života individuálního, rodinného a společenského, jako je například mateřství nebo mírová myšlenka.

Malířovou kolébkou je Drahanská vysočina. Odtud vyšel na cestu časem. A svůj čas nepromarnil. Namáčel štětec v studánkách a kalíšcích květů rodného kraje, čerpal zkušenost ze studny života a maloval pro radost všech, kdo mají pozorné oko a citlivé srdce."

Lukáš se znovu dožil úspěchu, a protože i v rodině převládla pohoda, začal být opět šťastný. Jeho obrazy se projasnily. Prchlivost mu však zůstala.

Měl záviděníhodné stáří. Malování střídal s prací na zahradě.

Jednoho dne ho našla Otilie na zahradě mrtvého. Rozvážel kolečkem - tím stejným, kterým kdysi vozil zboží do svého prvního obchodu - hlínu, kterou dopoledne dovezl náklaďák. Pracoval jako vždy naplno, jeho srdce to však tentokrát již nevydrželo.

Na pohřeb přišlo nečekané množství lidí, sál krematoria byl téměř plný. Přišel i brněnský primátor. (Nebyl pozván - byl to jeden z bývalých kamarádů, co se po Únoru vytratili.) Otilie Lukášovi naposledy zazpívala ‚jeho‘ Dvořáka: Biblické písně a árii Rusalky o měsíčku, končící slovem ‚nezhasni‘. Jeden z kondolujících parafrázoval Romaina Rollanda: „Dobrý člověk zemřel“.

Liba se dostala na pokraj psychického zhroucení. Mezi ní a otcem byl vždy mimořádně silný citový vztah.

Radim byl zpočátku jakoby netečný, dokonce pocítil jistou úlevu a styděl se za to. Po čtrnácti dnech však na něho dolehl mírný, ale neodbytný smutek. Trvalo rok, než se s otcovou smrtí vyrovnal. Často s ním potom v duchu rozmlouval. Vzpomínal na něho s nevýslovnou něhou a láskou.

(Je to stěží uvěřitelné, ale jeden z obrazů, které pro sobě Lukáš zanechal, stylizovaně avšak zřetelně zpodobňuje Radimovu druhou ženu, přestože se s ní Radim seznámil až několik let po jeho smrti. Na třech dalších obrazech lze stejně jasně rozeznat obličej jejich syna.)