Když v padesátých a šedesátých letech minulého století došlo k dekolonizaci zaostalých zemí, nešlo ani tak o demokratizaci světa, jak to vyspělé země tvrdily, ale o to, že profit z kolonií začal být menší než problémy s ním spojené; jak tehdy napsal Solženicin, vyspělé země se svých kolonií zbavily. Mimo jiné proto, že se v této době již delší dobu ukazovalo, že výhodnější je americký model - vývoz kapitálu. Že o demokratizaci, o "pokrok světa", nikdy ve skutečnosti nešlo, jasně ukázal i další vývoj.
Velké a bohaté firmy si počínaly jak zvířata zavlečená do cizího prostředí. Neměly "přirozené nepřátele" a plně toho využily k přemnožení. Metoda byla jendoduchá: nejdříve snížily ceny, čímž zlikvidovaly prakticky všechny drobné nebo méně bohaté firmy, neboť ty neměly finanční rezervy na přežití, potom ceny opět zvýšily a začaly "rýžovat". Typickým příkladem, téměř symbolem, se stal McDonald; proto dodnes leckde a u leckoho vzbuzuje takový odpor. Ve většině postižených zemí, zejména v bývalých koloniích, to mělo katastrofální následky; zde je "symbolem" prakticky celá Afrika. Samozřejmě, ideovou oporou této formy kapitalismu byl liberalismus, postupně se měnící v neoliberalismus, s přetrvávajícím heslem "státe nezasahuj".
Vývoz kapitálu se vždy zaměřuje hlavně na oslabené země a pak je dále ničí. Takovou zemí bylo po Listopadu 1989 i Československo a celý Východní blok; hlavním "úkolem" i zde bylo zlikvidovat domácí obchod a produkci, pokud možno co nejvíc ovládnout pole a pak co nejvíc "rýžovat", ždímat. Že se u nás velké firmy spojily s bývalými komunistickými nenormalizačními nomenklaturami - s morálními pragmatiky - bylo opět jen jednoduše logické. Stejně logické bylo, že se přizpůsobily tuzemským zkorumpovaným poměrům - i tady je dnes jasný výsledek
V posledních letech začíná kapitál vyvážet hlavně Čína...
