Jiřímu Oulickému a ostatním: O podstatě náboženství

Vcelku se dá říci: v náboženství člověk vyciťuje a uvědomuje si svůj
poměr k světu a lidem. Nebo bych řekl: v náboženství se stavíme k záhadě
celé věčnosti. Problém věčnosti je to, co najdeme ve všech náboženských
prvcích a co je právě v podstatě náboženství. Jak člověk na tuto
otázku odpovídá, tak si formuluje své náboženství.
Ve vývoji lidstva byl prvotní výklad světa a života, prvotní názor na
svět a na život mýtický, to je všechny ty divné fantastické povídačky
o bozích a jejich poměru k lidem.
U Řeků byly mýty již propracovány, je tam již mytologická soustava,
mytologie. Mytologický názor na svět je vždy a všude, pokud člověk bez
dostatečných zkušeností, bez pozorování a myšlenkového propracování,
si fantastickým způsobem vykládá svět a život. A vykládá si jej antropomorfi
cky, nebo, jak se říká v novější době, sociomorfi cky, totiž, tvoří
si bohy podle svého obrazu. To je mýtus – mytologický, prvotní výklad
a nazírání na svět a život.
Z něho a zároveň s ním se vyvíjelo nazírání vědecké. Věda a vědecká
fi losofi e se oproti mýtu zakládá na zkušenosti. Kdo dává pozor, má fi losofi
cký, vědecký základ. Věda je střízlivá, věcná a přesná.
Teologie je jen zdokonalená mytologie. Obzvlášť v katolické církvi
se velmi brzy vyvinula vlivem řecké fi losofi e velmi systematicky zpra46
covaná teologie, tedy to, co se podává v úplnějších katechismech. Ale
vedle toho se už ve středověku vyvinula scholastika, zvláštní fi losofi e,
jež měla za úkol přirozenému rozumu dokazovat, že teologie je vyšší než
fi losofi e, že podává absolutní zjevenou pravdu, kdežto fi losofi e podává
jen nezjevené poznání.
Již ve 12. století myslící lidé začali vidět rozpor mezi rozumem a teologií,
mezi scholastikou a teologií, a řekli, že pravda je dvojí, náboženská,
teologická a scholastická, fi losofi cká; tím si vypomáhali.
Časem se ze scholastiky vyvinula nová, vědecká filosofie, a ta se s teologií
dostala do takového rozporu, že ho dnes již není možné odčinit
a vyrovnat jakýmkoli kompromisem. Je to nemožné, pravda je jen jedna,
pravdu má buď teologie, nebo fi losofi e. Tento spor trvá sta a sta let.
Teologové i mnozí fi losofové často odkazují na zvláštní zdroj, na
zvláštní metodu poznání, na mystiku. Všude v církvích se mystika slaví.
Co to je mystika? Vcelku je to pokus – bez logické práce, bez zkušeností,
najednou, rázem – domoci se všech pravd, zejména pravd náboženských.
Na obrazech španělských mistrů je vidě podle tváří, kdo a co je mystik.
To není člověk pozorující, který věří, že pravdy se domůže logikou
a zkušeností, je to člověk, který zří, zírá, domnívá se, že má vnitřní světlo
a že je přímo spojen s bohem. Domnívá se, že zří svým vnitřním okem
božství, že je s ním dokonce sloučen. Tomáš Štítný to správně nazval
opíjením. Ano, takový mystik je opojen, prožívá opojení, prožívá mystickou
opilost.
Mnozí teologové a také fi losofové hlásají, že náboženská pravda se
nemá poznávat rozumem a chladnou logikou, nýbrž mysticky. Žádají
zanícení, entusiasmus, žádají mystické zření – to že je metoda náboženského
poznání. Mysticismus, posuzován vědecky, však není stav docela
normální: člověk, který nepracuje a nepozoruje logicky, není úplně
normální – místo toho si sedne na břeh řeky nebo moře a snaží se svou
myšlenku božství schvátit a s ním se slít vjedno.
Vedle toho máme učení vědy. Jedno i druhé podává své názory o jedné
a téže věci. Teolog například vykládá historii světa, stvoření světa,
historii starých národů, vznik a vývoj křesťanství – tedy dějiny, podává
je ale teologicky. A jděte k vědeckému historikovi, jak ten bude vykládat
dějiny – rozdíl bude ohromný.
Stále se nám ještě podávají dvě pravdy, teologická a vědecká, člověk
se musí rozhodnout.
Co s učením Ježíšovým? Nezaložil on církev? Ne. Založil ji Pavel,
Ježíšovo učení bylo církvi jen neúplným podkladem. Jeho učení bylo
formulováno v Písmu, ale církev se vyvíjela z daných pohanských prvků.
Z dějin církve a teologie se každý poučí, jak učení Ježíšovo a jeho následovníků,
učení Starého zákona, učení řecké a římsko fi losofi e a mnohá
učení orientální byla svařena v jeden celek – a to je teologie katolická,
která je pokračováním i řecko-římské a orientální mytologie. Katolická
teologie je vyšší a poslední, nejpropracovanější stupeň mytologie.
Jak každý vidí, mluvím stále o teologii a jejím poměru k vědě a fi losofi
i. Neříkám: náboženství a filosofie. Chci teď na to hodně a výslovně
upozornit; kdo si to neujasní, nepochopí náboženský problém. Teologie
je učením, ne náboženstvím, je jen částí náboženství.
Pramen náboženského poznání vidí církve ve zvláštním zjevení, náboženské
pravdy jsou prý zjeveny bohem samým, jsou prý dány výjimečným
jednotlivcům; jsou to prý pravdy boží, které se pouhým lidským
rozumem nedají poznat, a proto jsou zjevené pravdy nad rozumem.
Zjevené pravdy byly dány jednotlivcům, a proto v církvích z těchto
jednotlivců povstaly zvláštní náboženské autority. Takový Mojžíš, když
domněle obdržel od boha Desatero, byl vůdcem těm, kteří mu /u/věřili.
Kde se podává zjevená pravda, která nemůže pokračovat, nemůže být
zvětšena ani zmenšena, protože je pravdou boží, tam vzniká podání, tradice,
zjevené učení se podává od generace ke generacím. Teologie proto
zavrhuje evoluci, její pravda se prohlašuje za absolutní.
Zjevení je dvojí: předně se říká, že bůh se zjevuje lidem, aby je poučil,
za druhé se zjevuje zázraky. Zázrak, jak každý ví z historie vzdělanosti,
si člověka obzvlášť podmaňuje. Člověk zázrak udělat nemůže,
a o zázrak každý člověk stojí, pokud nepochopil, že zázraků a přímého
zjevení není.
Teologové říkají: Ty musíš věřit! Odlož ten hrdý rozum, donuť se
k víře a zvykneš /a bude ti líp/. Mnohý člověk se takto o víru pokusí. Ale
marně; kdo jednou víru ztratil, ten doopravdy již věřit nebude, nemůže.
Věda, fi losofi e, /a svobodný, kritický rozum/ nemůže uznat zjevení,
a proto nechceme žádnou víru, chceme přesvědčení, chceme být přesvědčeni
– klademe proti věření zdůvodněné přesvědčení.
Věřím-li učiteli, důvěřuji jeho důvodům, jeho rozumu. My ve vědě
kritizujeme, věda opravuje sama sebe, je jako oheň, který se pořád čistí.
Kritizuje se a opravuje se stále. Jak komičtí jsou teologové, když místo
toho, aby žádali kritizování pravdy, nutí věřit. Což bych já svým omezeným
rozumem mohl škodit božské pravdě?1
Zjevení náboženství je pro nás nemožné. Přechod od zjeveného náboženství
k nezjevenému, onen přelom v myslích lidí, je největší revolucí,
která se kdy udála. Krok od polyteismu k monoteismu byl krok malý;
redukoval se počet bohů, ale víra, mýtická věřivost, zůstala.
Opustit zjevené náboženství je krok velký. Kdo nevěří ve zjevení, postaví
se na vlastní rozum, byť těch lidí, kteří by stáli na vlastním rozumu,
je málo. Myslet, myslet opravdu a do všech důsledků bolí; je jen málo
lidí, kteří to dovedou.
Člověk, který se vzdal víry ve zjevení a zázraky, který chápe nezměnitelný
řád v přírodě a společnosti, si musí pomáhat sám: musí ten přírodní
a společenský řád pozorovat a z tohoto pozorování si dělat pravidla
pro své jednání. Myslící člověk oceňuje stálost práce, oceňuje rozumné
předvídání a snaží podle svých sil zabraňovat tomu, čeho si nepřeje.
Vzdali jsme se teologie a vzdáváme se teologicky pojatého náboženství,
nemůžeme již mít náboženství zjevené. Základní z toho vyplývající
otázka zní: Je možné neteologické, nezjevené náboženství?
Má odpověď zní: je možné.
Je to náboženství opravdu duchovní, zajišťující vyšší mravnost.
1 Náboženství je podle Masaryka zcela niternou, intimní věcí, a proto nepotřebuje
žádné směrnice ani organizaci; věřící lidé samovolně vytvářejí neviditelnou církev,
tím, že je pojí společné či podobné ideje, konání a zejména morálka.
Potřebujeme vyšší mravnost, než se dosud vyvinula, potřebujeme náboženství
vyšší, teoreticky vyhovující vědě a prakticky vyššímu mravnímu
úsilí naší doby, úsilí po sociálních a politických, opravdu demokratických
reformách.Uvedl jsem hlavní rysy náboženství, ale každý se dá formulovat
rozmanitým způsobem. Formy náboženství jsou proto nevyčerpatelné,
a proto je náboženství tak mnoho od počátku až podnes. Nezdráhám se
povědět, že tolik náboženství, kolik je lidí. Každý položí důraz na jiný
prvek podle kulturních poměrů, vzdělání, nálady atd. Mnozí cítí náboženství
jen tehdy, je-li zle.
Vcelku se dá říci: v náboženství člověk vyciťuje a uvědomuje si svůj
poměr k světu a lidem. Nebo bych řekl: v náboženství se stavíme k záhadě
celé věčnosti. Problém věčnosti je to, co najdeme ve všech náboženských
prvcích a co je právě v podstatě náboženství. Jak člověk na tuto
otázku odpovídá, tak si formuluje své náboženství.
Ve vývoji lidstva byl prvotní výklad světa a života, prvotní názor na
svět a na život mýtický, to je všechny ty divné fantastické povídačky
o bozích a jejich poměru k lidem.
U Řeků byly mýty již propracovány, je tam již mytologická soustava,
mytologie. Mytologický názor na svět je vždy a všude, pokud člověk bez
dostatečných zkušeností, bez pozorování a myšlenkového propracování,
si fantastickým způsobem vykládá svět a život. A vykládá si jej antropomorfi
cky, nebo, jak se říká v novější době, sociomorfi cky, totiž, tvoří
si bohy podle svého obrazu. To je mýtus – mytologický, prvotní výklad
a nazírání na svět a život.
Z něho a zároveň s ním se vyvíjelo nazírání vědecké. Věda a vědecká
fi losofi e se oproti mýtu zakládá na zkušenosti. Kdo dává pozor, má fi losofi
cký, vědecký základ. Věda je střízlivá, věcná a přesná.
Teologie je jen zdokonalená mytologie. Obzvlášť v katolické církvi
se velmi brzy vyvinula vlivem řecké fi losofi e velmi systematicky zpra46
covaná teologie, tedy to, co se podává v úplnějších katechismech. Ale
vedle toho se už ve středověku vyvinula scholastika, zvláštní fi losofi e,
jež měla za úkol přirozenému rozumu dokazovat, že teologie je vyšší než
fi losofi e, že podává absolutní zjevenou pravdu, kdežto fi losofi e podává
jen nezjevené poznání.
Již ve 12. století myslící lidé začali vidět rozpor mezi rozumem a teologií,
mezi scholastikou a teologií, a řekli, že pravda je dvojí, náboženská,
teologická a scholastická, fi losofi cká; tím si vypomáhali.
Časem se ze scholastiky vyvinula nová, vědecká fi losofi e, a ta se s teologií
dostala do takového rozporu, že ho dnes již není možné odčinit
a vyrovnat jakýmkoli kompromisem. Je to nemožné, pravda je jen jedna,
pravdu má buď teologie, nebo fi losofi e. Tento spor trvá sta a sta let.
Teologové i mnozí fi losofové často odkazují na zvláštní zdroj, na
zvláštní metodu poznání, na mystiku. Všude v církvích se mystika slaví.
Co to je mystika? Vcelku je to pokus – bez logické práce, bez zkušeností,
najednou, rázem – domoci se všech pravd, zejména pravd náboženských.
Na obrazech španělských mistrů je vidě podle tváří, kdo a co je mystik.
To není člověk pozorující, který věří, že pravdy se domůže logikou
a zkušeností, je to člověk, který zří, zírá, domnívá se, že má vnitřní světlo
a že je přímo spojen s bohem. Domnívá se, že zří svým vnitřním okem
božství, že je s ním dokonce sloučen. Tomáš Štítný to správně nazval
opíjením. Ano, takový mystik je opojen, prožívá opojení, prožívá mystickou
opilost.
Mnozí teologové a také fi losofové hlásají, že náboženská pravda se
nemá poznávat rozumem a chladnou logikou, nýbrž mysticky. Žádají
zanícení, entusiasmus, žádají mystické zření – to že je metoda náboženského
poznání. Mysticismus, posuzován vědecky, však není stav docela
normální: člověk, který nepracuje a nepozoruje logicky, není úplně
normální – místo toho si sedne na břeh řeky nebo moře a snaží se svou
myšlenku božství schvátit a s ním se slít vjedno.
Vedle toho máme učení vědy. Jedno i druhé podává své názory o jedné
a téže věci. Teolog například vykládá historii světa, stvoření světa,
historii starých národů, vznik a vývoj křesťanství – tedy dějiny, podává
je ale teologicky. A jděte k vědeckému historikovi, jak ten bude vykládat
dějiny – rozdíl bude ohromný.
Stále se nám ještě podávají dvě pravdy, teologická a vědecká, člověk
se musí rozhodnout.
Co s učením Ježíšovým? Nezaložil on církev? Ne. Založil ji Pavel,
Ježíšovo učení bylo církvi jen neúplným podkladem. Jeho učení bylo
formulováno v Písmu, ale církev se vyvíjela z daných pohanských prvků.
Z dějin církve a teologie se každý poučí, jak učení Ježíšovo a jeho následovníků,
učení Starého zákona, učení řecké a římsko fi losofi e a mnohá
učení orientální byla svařena v jeden celek – a to je teologie katolická,
která je pokračováním i řecko-římské a orientální mytologie. Katolická
teologie je vyšší a poslední, nejpropracovanější stupeň mytologie.
Jak každý vidí, mluvím stále o teologii a jejím poměru k vědě a filosofii.
Neříkám: náboženství a filosofie. Chci teď na to hodně a výslovně
upozornit; kdo si to neujasní, nepochopí náboženský problém. Teologie
je učením, ne náboženstvím, je jen částí náboženství.
Pramen náboženského poznání vidí církve ve zvláštním zjevení, náboženské
pravdy jsou prý zjeveny bohem samým, jsou prý dány výjimečným
jednotlivcům; jsou to prý pravdy boží, které se pouhým lidským
rozumem nedají poznat, a proto jsou zjevené pravdy nad rozumem.
Zjevené pravdy byly dány jednotlivcům, a proto v církvích z těchto
jednotlivců povstaly zvláštní náboženské autority. Takový Mojžíš, když
domněle obdržel od boha Desatero, byl vůdcem těm, kteří mu /u/věřili.
Kde se podává zjevená pravda, která nemůže pokračovat, nemůže být
zvětšena ani zmenšena, protože je pravdou boží, tam vzniká podání, tradice,
zjevené učení se podává od generace ke generacím. Teologie proto
zavrhuje evoluci, její pravda se prohlašuje za absolutní.
Zjevení je dvojí: předně se říká, že bůh se zjevuje lidem, aby je poučil,
za druhé se zjevuje zázraky. Zázrak, jak každý ví z historie vzdělanosti,
si člověka obzvlášť podmaňuje. Člověk zázrak udělat nemůže,
a o zázrak každý člověk stojí, pokud nepochopil, že zázraků a přímého
zjevení není.
Teologové říkají: Ty musíš věřit! Odlož ten hrdý rozum, donuť se
k víře a zvykneš /a bude ti líp/. Mnohý člověk se takto o víru pokusí. Ale
marně; kdo jednou víru ztratil, ten doopravdy již věřit nebude, nemůže.
Věda, fi losofi e, /a svobodný, kritický rozum/ nemůže uznat zjevení,
a proto nechceme žádnou víru, chceme přesvědčení, chceme být přesvědčeni
– klademe proti věření zdůvodněné přesvědčení.
Věřím-li učiteli, důvěřuji jeho důvodům, jeho rozumu. My ve vědě
kritizujeme, věda opravuje sama sebe, je jako oheň, který se pořád čistí.
Kritizuje se a opravuje se stále. Jak komičtí jsou teologové, když místo
toho, aby žádali kritizování pravdy, nutí věřit. Což bych já svým omezeným
rozumem mohl škodit božské pravdě?(1)
Zjevené náboženství je pro nás nemožné. Přechod od zjeveného náboženství
k nezjevenému, onen přelom v myslích lidí, je největší revolucí,
která se kdy udála. Krok od polyteismu k monoteismu byl krok malý;
redukoval se počet bohů, ale víra, mýtická věřivost, zůstala.
Opustit zjevené náboženství je krok velký. Kdo nevěří ve zjevení, postaví
se na vlastní rozum, byť těch lidí, kteří by stáli na vlastním rozumu,
je málo. Myslet, myslet opravdu a do všech důsledků bolí; je jen málo
lidí, kteří to dovedou.
Člověk, který se vzdal víry ve zjevení a zázraky, který chápe nezměnitelný
řád v přírodě a společnosti, si musí pomáhat sám: musí ten přírodní
a společenský řád pozorovat a z tohoto pozorování si dělat pravidla
pro své jednání. Myslící člověk oceňuje stálost práce, oceňuje rozumné
předvídání a snaží podle svých sil zabraňovat tomu, čeho si nepřeje.
Vzdali jsme se teologie a vzdáváme se teologicky pojatého náboženství,
nemůžeme již mít náboženství zjevené. Základní z toho vyplývající
otázka zní: Je možné neteologické, nezjevené náboženství?
Má odpověď zní: je možné.
Je to náboženství opravdu duchovní, zajišťující vyšší mravnost.
Potřebujeme vyšší mravnost, než se dosud vyvinula, potřebujeme náboženství
vyšší, teoreticky vyhovující vědě a prakticky vyššímu mravnímu
úsilí naší doby, úsilí po sociálních a politických, opravdu demokratických
reformách."

(1 Náboženství je podle Masaryka zcela niternou, intimní věcí, a proto nepotřebuje
žádné směrnice ani organizaci; věřící lidé samovolně vytvářejí neviditelnou církev,
tím, že je pojí společné či podobné ideje, konání a zejména morálka.)

Z knihy                                                                                                                                                          K. H. B. a T. G. M. o svobodném myšlení                                                                                                  vydal Atelier 89, Brno 2012