Je třeba číst, vidět a slyšet jen to nejlepší

Bylo tomu tak i dříve, ale dnes to platí obzvlášť: orientovat se v záplavě informací je stále těžší. Již můj otec mi kdysi říkával: „Musíš číst jen to nejlepší... všechno ostatní je ztráta času...“ Parafrázoval tím ovšem pouze Masaryka, který říkal, že vzdělávat se je třeba zeširoka a mít při tom systém, neboť „nemetodou“ si člověk spíše uškodí než pomůže.

Je zde jistě problém „slepičky a vajíčka“ - problém, jak si nedostatečně orientovaný člověk má vybírat, jak má poznat, co je lepší a co horší. Je to však problém řešitelný, neboť ruku v ruce s tím, jak se kdo vzdělává, učí se i vybírat. Dobře to věděl již Komenský (jak málo se mu dodnes u nás i ve světě rozumí!), když koncipoval svou pansofickou metodu, jejíž pomocí : 1. se podávají všechny poznatky v nepřetržité souvislosti, 2. všechny věci jsou zpracovány stejným způsobem a 3. poznatky jsou uspořádány tak, aby jeden druhému sloužil za stupeň - od jednoduššího ke složitějšímu, od názorného (u dětí) k méně názornému, od konkrétního k abstraktnímu, od základního ke specifickému. Masaryk k tomu dodává, že je třeba rozlišovat vzdělání všeobecné a filozofické (potřebné k vytvoření si pokud možno vyspělé a „rozumné“ vlastní filozofie, neboť „nějakou“ filozofii má každý) a rozlišovat vzdělání celkové a speciální. Specializace všeobecné a filozofické vzdělání dobře doplňuje, neboť proniknutí do určitého oboru vyžaduje nepovšechnost, důslednost a učí myslet přesně. K přesnému myšlení pak patří i „pouze řemeslná“ praktičnost (proto se za 1. republiky na základních školách budovaly řemeslné dílny a školní zahrady), která je nezbytná pro každého - včetně humanitních vědců.

Celkovou orientaci ve světě, zejména lidském, by měl mít především každý, kdo se zajímá o veřejné věci a o politiku (jak málo to „ví“ většina našich dnešních politiků!). Pokud kdokoli z nás cítí, že má mezery, může napodobit postup Komenského, samozřejmě v modifikované podobě. Především by si však měl položit otázku, kde začít. Zde je víceméně jedno, zda začne u beletrie nebo u naučné literatury a u autorů starých nebo nových, dokonce by se dalo říci, že ti novodobí již jen víceméně rozvádějí klasiky, neboť jak říká opět Masaryk, hádanky světa jsou staré a mnohé odpovědi na ně jsou také staré a často dobré. Osobně bych si z beletrie vybral například „prastarého“ Diderota (Jakub fatalista), pokračoval bych Stendhalem (Lucien Leuwen) a (ne)končil bych Stefanem Zweigem (Násilí proti svědomí) nebo Hemingwayem (Stařec a moře). Z naučné literatury bych začal Čapkovými Hovory s TGM, které si přečetly statisíce, ne-li miliony našich předků a mimo jiné proto byli v lecčems lepší než my, a rozhodně bych v nich neskončil před kapitolou Myšlení a život, jak se často děje.

Teprve "nakonec" by měla přijít četba provokativních a sugestivnách autorů, jimž lze snadno podlehnout,  jakými byli v beletrii například Dostojevský a v humanitních vědách psycholog Arthur Janov (který knihou Prvotní výkřik silně ovlivnil Joha Lennona: pod jeho vlivem napsal  a složil "píseň století" Imagine).

Není ovšem nejdůležitější, kde se začne, nejdůležitější je vůbec začít (jak říká i Kámasútra o pohlavním životě: lépe pozdě než nikdy) a postupovat systémově. V naučné literatuře je třeba začít u srozumitelných a čtivých přehledů, výtahů a sborníků. (Například u Masaryka snad ani jinak začít nelze, jeho jedinou dodnes pohodlně „čitelnou“ knihou je podle mého názoru Světová revoluce. Z jeho interpretů je nejpřesnější a nejčtivější Josef L. Hromádka. O naší současnosti leccos svědčí, že jeho kniha Masaryk byla vydána v roce 2005 v počtu 500 kusů a dodnes není rozprodána. Dokonce i já se svou knihou Zapomenutý prorok Tomáš G. Masaryk jsem nepatrně úspěšnější. Nechť se na mne nikdo nezlobí, že „si“ dělám reklamu, v první řadě mi jde o Masaryka, který je nám všem dnes potřebný jako sůl. Nejvíc by ho měli číst naši „mladí pravicoví“, protože ke kultuře myšlení patří naslouchat i protistraně a Masaryk jim přímou protistranou ani není, neboť přinejmenším jako prezident byl nadstranický. My Češi jsme měli ‚otce národa‘ Palackého, ‚syna národa‘ Havlíčka  a ‚osvoboditele národa‘ Masaryka a víme o nich či od nich toho dnes zoufale málo. Mnohem víc toho víme o jejich antagonistech, o demagogických zločincích Heydrichovi, Gottwaldovi a Klausovi, ‚synovi a otci zkorumpovaného národa‘.)