Česká společnost byla přinejmenším počínaje dobou obrození rozdělena "západníky", pouzkazující na naši příslušnost k evropské civilizaci a "východníky", poukazující na naše slovanské kořeny. Ty jsou ovšem díky mnohatisíciletému míšení obyvatelstva na našem území dosti sporné. Geneticky se zapsali částečně Keltové, později výrazně Avaři a jiní asiaté (viz například Werichova "úzká chytrá očička"), předtím a zejména potom hlavně Němci, což zase dokládá mimo jiné vysoké procento českých německých příjmení (včetně Najmanů, Šulců apod.), a to přes odsun tří milionů Němců po roce 1945.
Jedním z nejzřetelnějších výsledků brainwashingu české společnosti (neboli "prádelny mozků", jak to kdysi označil můj bývalý učitel, psycholog Ivo Plaňava), který u nás nastal po roce 1945, je dodnes u nás převažující euroskepticismus. Jako všechny generačně zažité stereotypy je mimořádně houževnatý.
Komunistický-sovětský "euroskpeticismus" využil hrůz nacismu: demagogicky "přehlédl", že Německo bylo vždy kulturně a celkově civilizačně mimořádně vyspělou zemí a pouze dočasně podlehlo pangermanismu a nacismu. Dokladem této dočasnosti je zejména to, že dnes, po šedesáti letech od 2. světové války, mají v Německu demokracii (včetně poměrně silných Zelených) a právní stát, který jim my můžeme jen závidět. My jsme dopadli, jak to řekl a současně i předpověděl už Jan Masaryk: "vysrali jsme se na Západ a z Východu přišlo hovno".
Současná krize Evropské unie není ničím historicky výjimečným. O evropské krizi se hvořilo už v průběhu minulého století mnohokrát, ale byly vždy nakonec překonány. Evropa jednoznačně a nezadržitelně směřuje k integraci, předpověděli to to už Palacký(!) a Masaryk. Přes veškeré současné problémy je i dnes nositelkou všeho nejlepšího, čeho kdy lidstvo dosáhlo.
Náš současný český kotlinový euroskepticismus má dva hlavní, "neuvěřitelné" zdroje: komunismus a postkomunismus (na jehož počátku stál prohraný Havlův spor s Klausem). Proti směru na Západ nenabízí nic lepšího ani jiného. Stejně jako kdysi komunismus demagogicky "přehlíží", že nás tím drží na Východě, se vším jeho primitivismem a s jeho mafiánskými praktikami. (Za totality jsem mnohokrát zaslechl, že KSČ není ničím jiným než mafií.) Proti anglickému euroskepticismu (který je ovšem jinak stejně krátkozraký a tendenční), na který se rád odvolává, má jednu další zásadní slabinu: zatímco Angličané se na Evropu dívají jako rovný na rovného, ne-li povýšeně, my se na ni dáváme kdesi z hluboka zespodu a každé přiblížení k Evropě nám celkově může jen prospět - a prospívá.
Pokud mi naši euroskeptičtí bloggeři v diskusích lepí na čelo nálepku nenávisti vůči Klausovi, nehledě na to, že je demagogicky přeexponovaná, odpovídám: a vy se divíte? Na počátku Klausova euroskepticismu nebylo nic jiného než jeho uražená ješitnost a závist vůči Havlovi - jeho dotčené patologicky přebujelé ego. Též jeho téměř geniální schopnosti "technologa moci", jak to pro změnu před nedávnem vyjádřil M. Topolánek. V ní vymývání mozků hraje jednu z klíčových rolí.
Klaus, aby dále mohl prosazovat své někdy až absurdní teze a chování, musel nás jednoduše držet od Evropy. Ta ho miluje stejně málo jako já. Protože se jí to ovšem tak netýká, dívá se na něj jako na komickou, typicky postkomunistickou figurku. Já, protože se to mě a mých blízkých i vzdálených blízkých velmi týká, to vidím spíše tragicky.
