Jak se orientovat ve změti informací

Dříve u nás známí zakladatelé SOS vesniček a autoři knihy Psychická deprivace v dětství Langmeier s Matejčkem napsali, že deprivace (nedostatek podnětů) vzniká z nedostatku informací stejně jako z jejich nadbytku. A rozvedli, jak katastrofální může mít obojí následky.

Je možno říci, že i naše polistopadová doba byla také svého druhu dítětem, navíc dítětem psychicky deprivovaným, a ještě navíc dítětem psychicky nemocných rodičů: ruských a československých komunistů. Za jejich éry měla přístup k potřebným a věrohodným informacím jen „technická inteligence“ (jak ji sami označovali), kterou jako jedinou nepotírali. Netechnická, zejména humanitně orientovaná inteligence na tom byla mnohem hůř (i slovo intelektuál se stalo nadávkou až za totality), hlavně co se týče věrohodných a nezkreslených informací. Kromě toho byla „deprivována nadbytkem“ informací nevěrohodných, zkreslených a lživých: informovaná a zdravě myslící humanitní inteligence by totiž komunistům byla největším nepřítelem, byla by jim „public enemy No. 1“.

V roce 1989 jsme byli nemocnou společností - již tehdy jsme v rámci Evropy stáli na předních místech negativních sociologických statistik, zejména však v jejich pomyslném součtu. Bylo to dáno hlavně tím, že Evropa je již po několik století rozdělena na protestantskou, relativně zdravou severozápadní a nemocnou katolickou jihovýchodní (mafiemi prorostlé a dnes nejzadluženější státy). Po roce 1945 k tomu přibylo rozdělení na západní a vůbec nejnemocnější a nejzkorumpovanější východní. Neboli: schytali jsme to podruhé.

(Všichni naši nejvýznamnější obroditelé byli protestanti, včetně Karla Havlíčka, který byl katolíkem jen formálně, duší bytostný protestant. Překonal ho v tom jen Masaryk, například vítězným soudním sporem se stem katolických katechetů, kteří ho obvinili, že kazí mládež (!) a konceptem „nového náboženství“ blízkého unitarismu. Snad se naše po staletí utlačovaná a proto nevýbojná společnost dříve nebo později odhodlá ke vzpouře proti církevní, v podstatě katolické restituci, domůže se referenda a zruší ji.)

Bohužel, sametová revoluce nám byla ukradena rudými a modrými postkomunisty a tomu odpovídá i prohloubení našich negativních statistik. Je třeba začít s novým obrozením - to ale to znamená dlouhodobou a osvícenou sysifovskou práci. A vyžaduje především široce, interdisciplinárně vzdělanou inteligenci, a postupně i podobně vzdělanou širší veřejnost.

Jak se vzdělávat? psali už Havlíček a Masaryk. U Masaryka se tak dokonce jmenuje jeden z jeho kdysi nejznámějších článků. Říká v něm, že každý by měl být orientován nejen ve svém oboru, ale také všeobecně, zejména humanitně. Masaryk sám v tom šel příkladem, neboť nebyl jen filosofem či sociologem, jak se mu donedávna připisovalo, ale především polyhistorem.

Zatímco být znalým specialistou není dnes problém, stát se všeobecným vzdělancem je možná ještě obtížnější než dříve, mimo jiné proto, že jsme deprivováni nadbytkem informací.

Také ekonomie by měla být především široce podloženou společenskou-humanitní vědou a také ona dnes „pláče“.

Pomůže jen vědomý, promyšlený a důsledný  v ý b ě r  informací, jistě z co nejširší základny. Začít od povšechných znalostí, například české historie - v dobrých knihách je napínavá skoro jak detektivka. Ani kvalitní beleterie nemusí být méně přitažlivá než beletrie pokleslá, neboť nejlepší beletrie, například Dreiserova Americká tragédie, jejíž hrdina, aby naplnil “americký sen”, zavraždí svou těhotnou milenku, spojuje poučný obsah s mimořádnou poutavostí a čtivostí. Pokleslá či méně kvalitní beletrie není z tohoto hlediska ničím jiným než ztrátou času.

Sám jsem měl to štěstí, že náš učitel dějepisu na základní škole uměl vyprávět tak, že když do ztichlé třídy zazvonilo na přestávku, vyrušilo mě to a rozladilo. Kdykoli si ho dnes vybavím, automaticky mne napadá: “panu učiteli s láskou”.