Václav Havel vyhlásil amnestii v euforickém okamžiku velkého dějinného zvratu, pádu komunismu. Vyjádřil jí mimo jiné nedůvěru ke komunstické justici (netušil a snad ani nemoh tušit, že po dvaceti letech se česká justice bude nacházet ve srovnatelném, ne-li ještě horším stavu), jeho amnestie se týkala vedle zločinců též politických vězňů a těch, u nichž polické pozdadí bylo více či méně skryté nebo obviněným pouze přitěžovalo. Byla všem vězňům - jistě naivní a tím škodlivou - humanistickou výzvou, aby začali znovu a zapojili se do vytváření nové společnosti. Byla "dobře myšleným" omylem.
Pomineme-li výročí rozpadu Československa a sloučení Čech s Moravou, za nichž si Klaus poprvé naplno otestoval, že si může dělat co chce aniž by se koho ptal, žádná dějinná změna se momentálně (bohužel) nekoná; může to tak vidět pouze On - že odchází. Jeho amnestie je dnešním zločincům-mafiánům výzvou, aby nejen pokračovali, ale aby požadovali odskodnění, mstíli se apod. - ohrožuje všechny, kdo se proti nim v minulosti postavili a odrazuje kohokoli, kdo by se proti nim chtěl postavit v budoucnosti. Skutečným rozsahem přesahuje amnestii Havlovu: týká se tisíců poškozených a milionů až miliard korun, je další velkou ránou morálce. Nemůže být dobře myšleným omylem.
Základní rozdíl je v omylu a záměru. Každý rodič, každý učitel a každý soudce ví, že musí rozlišovat mezi úmyslným a neúmylsným skutkem. Klausova amnestie je skutkem záměrným, jde v duchu jeho (a ODS) dlouhodobé politiky, nahrávající velkým zločincům a poškozujícím "malé" nevinné lidi.
.
