Havlíček očima TGM (2)

(Tři období Havlíčkovy politické činnosti) Myslím, že každý Havlíčkův pozornější čtenář musí být překvapen jeho vnitřní uceleností a hotovostí; tyto vlastnosti právě v literární žurnalistické a politické činnosti bývají velmi zřídké. A tak utřídění Havlíčkovy činnosti se dává historii.

Před rokem 1848 nebo lépe řečeno před redigováním Národních novin byl Havlíček více literátem. Politizovat se před rokem 1848 nesmělo, ačkoli se již začínalo. Havlíček se alespoň v Pražských novinách pilně zabýval zahraniční politikou. Čtenáři se snadno dovtípili, kam míří a jak dovede vládní, nebo alespoň polovládní list užít v národním smyslu.

Rok 1848 Havlíčka povolal k redakci hlavního národního listu Národní noviny. Tím začíná údobí druhé. Jako redaktor těchto novin byl zároveň členem první politické strany a byl poslancem a členem politického klubu.

Třetí doba Havlíčkovy činnosti se začíná složením mandátu v prosinci 1848. Havlíček se od té doby věnuje jen žurnalistické a literární práci. Od dubna 1849 vede Národní noviny již sám. Samostatný a úplně sám byl po potlačení Národních novin, se svým Slovanem v Kutné hoře. Slovan podává Havlíčkovy názory nejúplněji a nejzraleji. List vycházel po sešitech; Havlíček, vzdálen velkoměstskému ruchu a styku, mohl o všech otázkách přemýšlet klidněji a déle, takže ve Slovanu máme Havlíčkovy názory podány nejúplněji a nejsoustavněji.

Od března roku 1848 byla všechna jeho činnost již politická, ale nijak nevrcholila v poslancování a činnosti nazývané politická v užším slova smyslu. Již 16. prosince Havlíček čtenářům Národních novin ohlásil, že se vzdal mandátu:

„Umím si sice dokonale vážit velké důstojnosti zástupce národa na říšském sněmu, a proto také své místo v kroměřížské sněmovně opouštím dosti nerad; poněvadž jsem ale pevně přesvědčen, že mohu za nynějších okolností své vlasti prospět víc jako redaktor než jako deputovaný, pokládám tento krok za svou povinnost.“

(Proti reakci) Začínaje druhý ročník Národních novin stručným úvodníkem si Havlíček vyměřil dráhu, kterou chtěl jít a kterou také skutečně šel:

„Zakusili jsme ovoce svobody, bylo sladké, a právě proto se nyní lekáme tím víc, abychom se nemuseli opět loučit s milou právě nabytou volností, aby nám neuhasla pochodeň, která tak líbezně počala osvěcovat krásné luhy naší vlasti, lekáme se, že nelidská, nebratrská ruka opět uvrhne naše šíje pod staré jařmo, že zhasne zářící pochodeň naší svobody.

Avšak nehodno je nám lekat a strachovat se před zlými: my nejsme slepými nástroji času ale jsme jeho páni, jsme sami tvůrci svého osudu. Nesténejme zdětile ale chopme se činu jako muži. Opírejme se statečně o svou moc a mějme pevnou důvěru, že neodolá moc zlého moci dobré. Přičiňme a pomáhejme si sami a Bůh nám pomůže.

Svoboda nepůjde sama od sebe, nepřijde z pouhé milosti králů a mocnářů, nepřijde najednou: my sami si ji musíme zasloužit v potu tváře, ze své vlastní síly její půdu po mnohá léta vzdělávat, chceme-li trvale, v pokoji a bez starosti užívat její ovoce.

A touto úrodnou půdou svobody je vzdělanost, ušlechtilost a statečnost občanů. O to se starejme, k tomu pracuj každý podle svých sil a postavení, a štěstí a svoboda náš národ neminou. Žádná moc tohoto světa a byť se i spolčila s celým peklem, neudrží národ vzdělaný, ušlechtilý a statečný v poddanosti, v otroctví.“

Reakce je Havlíčkovi blížencem revoluce. Každá revoluce má totiž „u svého původu reakci, a čím násilnější revoluce byla, tím horší je reakce. Příčina toho není jiná, nežli že revoluce, k jejímuž provedení bylo třeba značného násilí, nevyšla z časové potřeby, pociťované dostatečně od všech stran, aby se mohla stát pokojnou cestou, nýbrž že musel být mocí přemožen odporující živel, který jakmile se vzbouřené revoluční živly utiší, musí zesílet rovnou měrou. Jestliže po revoluci následuje silná reakce, neomylně to znamená, že byl překročen jistý přiměřený stav činící přechod od jednoho k druhému, že byl pominut článek, který je v časovém řetězu nevyhnutelný.“

Již z jara 1849 v Praze jako by vymřelo. A redakce zavřeli zejména /dosavadní/ radikálové. Na podzim (1849) Havlíček píše, že si v Praze připadá jak Robinson Crusoe. Revoluční nadšení vyhaslo jak prskavka.

(Z připravované knihy Karel Havlíček očima TGM)