Havlíček očima TGM (1) - úvod

Povstali proti přesile, předběhli svou dobu, prohráli ‚z hlediska okamžiku‘, ale zvítězili ‚sub specie aeternitatis‘. Jan Hus byl upálen, avšak hnutí které založil, zachvátilo posléze Evropu a navždy ji změnilo. Jan Ámos Komenský zemřel ve vyhnanství, avšak jeho myšlenky se prosadily a prosazují dodnes. František Palacký s ideou austroslavismu neuspěl, vytýčil však dodnes platný výklad a program českých dějin, a proto se stal ‚otcem národa‘. Tomáš Garrigue Masaryk byl překonán fašismem a stalinismem, jeho ideje jsou však věčné. Václav Havel byl ‚překonán‘ postkomunismem, ale nikdy nebude zapomenut.

Nešťastný Karel Havlíček Borovský! Co toho dokázal během jak krátkého života! Byl v antickém slova smyslu ‚mužným mužem’, byl ‚vzorem demokratického žurnalisty‘, habsburskému absolutismu ‚nebezpečným individuem‘, podle mne však ‚jen‘ kontroverzním světcem. Zůstal sám, neboť příliš jasně, poctivě a nekompromisně myslel a konal.

Kdysi dávno, v roce 1956, když mi bylo osm let, se u nás doma objevila malá nádherná knížka. Přinesl ji otec a hned mi padla do očí a jaksi i do rukou. Celá v jemné světlé kůži, exkluzivní vydání Havlíčkových brixenských básní k stému výročí jeho úmrtí.

Přestože tehdy čtení básní k mým zálibám rozhodně nepatřilo, zalistoval jsem v té knížce a zaujala mne. To nebyly ty patetické básně z devatenáctého století ani ty protivně nadšené komunistické pseudo či pabásně, kterým jsme se museli učit nazpaměť a které jsme museli přednášet ve třídě před spolužáky nebo na školní besídce a tvářit se přitom jaksi svatě a podivně odhodlaně!

Byly to básně zcela jiné. Byly ‚od podlahy‘ a bez náznaku přetvářky. Tyrolské elegie jsem vnímal jako poutavý tragikomický příběh, Krále Lávru a Křest sv. Vladimíra už jen jako ‚srandu‘, neboť jejich hlubší smysl jsem tehdy ještě nechápal. Všechny byly milé a vtipné, takže jsem se při čtení často usmíval a občas i docela rozesmál, například když jsem se v Tyrolských elegiích dostal do míst, kde milý Havlíček popisuje, jak ho policie odvážela do Brixenu:

Temná noc jak naše svatá církev                                                                                                                     a my jedem s kopce jako mžik;                                                                                                                      darmo křičí Dedera: „Drž koně!“ -
prázdný je kozlík.

Kočár praští a koně ve větru,                                                                                                                         již je ďábel horempádem nese,                                                                                                                        a postillon někde tam za kopcem                                                                                                                   do dýmky si křeše.

Dolů jako s věže, cesta plytká,                                                                                                                        vůz jak šipka klouže hý a hat,                                                                                                                     snad má chuť nás někdo do propasti                                                                                                        internýrovat!

Och, to byla pro mne chutná chvilka!                                                                                                           Neboť neznám žádnou větší slast,                                                                                                              nežli vidět slavnou policii                                                                                                                              ouzkostí se třást!

Napadnul mi – jsemť já čtenář bible –                                                                                                              o Jonáši smutný příběh ten,                                                                                                                          jak jej z loďky k utišení bouře                                                                                                                  vyhodili ven.

„Metejme los!“ pravím, „mezi námi                                                                                                            musí někdo velký hříšník být,                                                                                                                          a ten k usmíření nebes musí                                                                                                                   z vozu vyskočit.“

Jen to vyřknu, ejhle, policajti                                                                                                                           ani svědomí nezpytovali,                                                                                                                                 a kajícně vyrazivše dvířka                                                                                                                            z vozu vyskákali...

Bez kočího, bez opratí, potmě,                                                                                                                         u silnice propast místo škarpy,                                                                                                                      tak jsem cválal sám a sám v kočáře                                                                                                            jako vítr s Alpy.

Svěřiti svůj osud také jednou                                                                                                                        koňům splašeným se já mám bát,                                                                                                                 občan rakouský? Což se mi může                                                                                                             horšího již stát?

Tak jsem s chladnou resignací v hlavě,                                                                                                     v hubě ale vřelou cigáru,                                                                                                                             čerstvěj než cár ruský přijel k počtě,                                                                                                        v dobrém rozmaru.

Tam jsem zatím – mustr delinkventů! –                                                                                                       bez ochrany povečeřel hezky,                                                                                                                       než za mnou stráž s odřenými nosy                                                                                                          přikulhala pěšky.

Havlíček mi byl sympatický už proto, že za mého dětství, když měl nějaký muž dlouhé vlasy, se tomu říkalo ‚na Havla‘, a takový účes tehdy nosili skoro výlučně jen zajímavě vyhlížející staří páni, intelektuálové a umělci.

Dlouho jsem si potom myslel, že Havlíček byl pouze básník a že jeho básně jsou nějak příliš prosté a jednoduché. Z omylu mne vyvedl až náš třídní učitel na druhém stupni. Řekl nám, že Havlíčkovy básně jsou takové záměrně, jsou jakoby lidové ale jinak mistrovské, a že Havlíček byl především novinář a „ještě víc především“ – slyším a vidím to dodnes – bojovník, z něhož bychom si měli vzít příklad.

Dodnes také vidím, jak sedím jako úplně malý kluk doma v kuchyni a vedle mne stojí moje babička, něco vaří a vypráví mi o Masarykovi. Otec ani matka o něm často nehovořili, ale pokud ano, cítil jsem úctu, kterou k němu chovali. Když mi bylo čtrnáct, četl jsem Masaryka poprvé, z knih, které jsme zdědili po dědečkovi. Moc jsem jim tehdy nerozuměl a ani jsem jejich čtení tehdy moc nedal, ale přesto se mi vryly pod kůži na celý život. Určitě tomu napomohl i Čapek, kterého jsme měli doma téměř celého a kterého můj otec miloval. Tak se mi ti velcí mužové spojili: Havlíček, Masaryk, Čapek. Ovlivnilo mne i mnoho jiných, ale myslím, že rozhodující byli oni.

Masaryka toho ovšem s Havlíčkem sice hodně pojí, ale hodně i rozděluje. Přestože data narození je dělí jen o necelých třicet let, byli muži zcela jiných epoch. Havlíčkovou dobou je končící Metternichův biedemeyer, rok 1848 a po něm následující Bachův absolutismus, Masarykovou dobou je politické uvolnění následující po Bachově pádu až nástup nacismu ve třicátých letech minulého století. Je to dáno hlavně rozdílnou délkou jejich životů; Masaryk si koncem devatenáctého století postěžoval, jak je mu Havlíček vzdálen, přestože mnoho jeho vrstevníků ještě žije. Masarykovo dílo je o kus dál a má mnohem větší záběr, Havlíčkovu velikost to však nijak nesnižuje.

Není těžké být o něčem přesvědčený a těžit z toho sílu, je v tom však jeden ‚malý‘ háček: člověk musí mít pravdu nebo k ní mít alespoň blízko. Havlíček měl k pravdě, mnohdy i k té nadčasové, ve všem co říkal a prosazoval, vždy přinejmenším velice blízko.

Není proto neužitečné číst si v něm i dnes. Není vůbec neužitečné zahledět se do jeho světa, do jeho rázovitých, překrásně lapidárních ‚nekulatých‘ slov, do jeho myšlení, snah a tužeb. Dodnes nás učí; je nám, filozof politiky a života, velkým příkladem a působí na naše city.

Jeho dílo a osud dokreslují slova Petra Hory-Hořejše:                                                                                „Pohřeb se konal 1. srpna. V dnešní Havlíčkově ulici, odkud smuteční průvod vyšel, se shromáždil tisícihlavý zástup lidí, aby doprovodil rakev až na Olšanský hřbitov, tenkrát vlastně daleko za Prahu. Nenašel se člověk, který by se odvážil rozloučit se zesnulým smutečním proslovem. Nejstatečněji se zachovala Božena Němcová, která Havlíčkovi vložila do sepjatých rukou rozkvetlou mučenku a čelo mu ozdobila vavřínovým věncem. Uložili ho vedle milované Julie…“