Dvě polemiky s J. Šabatou a M. Uhdem o komunismu a Kunderovi

"Ztěžovat jim vše a vybičovat je ze všech koutů vytáček, až již žádné nenajdou a budou muset svou nahotu ukázat v plném denním světle."  (Georg W. F. Hegel)

1. Polemika s J. Šabatou o komunistovi J. Šabatovi

Protože jsem korespondenci s Milanem Uhdem (viz můj článek Polemika s Milanem Uhde o TGM http://slama.bigbloger.lidovky.cz) dával průběžně k nahlédnutí také svému bývalému učiteli  Jaroslavu Šabatovi, přišla mi od něj odpověď:

Vážený a milý kolego,
nedá mně to, abych nezareagoval na vaši vpravdě „hororovou“ interpretaci mého vnitřního vývoje. Moje vystoupení v roce 1968 v aule brněnské filozofické fakulty nebylo vystoupení člověka který si tenkrát myslel, že komunismus je reformovatelný a svou „pomýlenost“ nahlédl dodatečně. Je to pro mne mírně řečeno urážlivá interpretace. Totéž se týká slovníku, jímž vysvětlujete moji „víru v Boha“. Ale to je na delší disput.
Samozřejmě, že se nezlobím
Váš Jaroslav Šabata

Odpověděl jsem:

Vážený pane Šabato,

věřte mi, že jsem se Vás nechtěl dotknout, pokud by se nejednalo o holou pravdu - alespoň jak já ji vidím. Že by ve Vás stále ještě pobýval komunista, na to nechci raději ani pomyslet - a nemohu dostatečně zdůraznit, že je podle mne v pořádku, když se člověk poučí, neboť všichni jsme se během života v mnohém a mnohokrát mýlili. Myslím si ovšem, že jste dodnes „rudé tílko“ nesvlékl.

Omlouvám se, ale všem vám bývalým komunistům nemohu nepřipomenout báseň Antonína Sovy Lenin, napsanou počátkem dvacátých let, tedy dlouho před Únorem a před padesátými lety - stačí i úryvek:

Těm jedněm strašný hřbitov, druhým sladký řád,

jenž rozplameňuje, z tolika hříchů živý...

Však v jaké peklo zřítí se, v jak hrozný pád,

až nespokojenci procitnou, vystřízliví…!

Vaši víru v Boha si rád opravím na volnověrectví, volnověrectví s pochybnostmi či jinak. Stále jsem ovšem fascinován otázkou, jak je možné, že komunismus vyznávali (a vyznávají?) i lidé tak inteligentní, informovaní a vzdělaní jako Vy.
Váš Bohumil Sláma

Odpověděl mi také Milan Uhde (i to jsem J. Šabatovi přeposlal):

Milý pane kolego,

spěchám Vám napsat, co si pamatuji ze svých veřejných polemik s Jaroslavem Šabatou v aule Filozofické fakulty v roce 1968. Hájil jsem tam názor, že vstup kvalitních mladých lidí do KSČ nic nezmění a že nevěřím na změnu této strany v sílu orientovanou v duchu toho, co tehdy ztělesňoval radikální reformátor Jaroslav Šabata.  Tvrdil tehdy, že bude komunistou v opozici. Já jsem si tuším tehdy už plně uvědomoval, že vést takový zápas ve jménu autenticity původních komunistických idejí je bludné, že je to slepá ulička. V rámci Charty jsme se pak s Jaroslavem sešli a dobře si rozuměli, i když jsme ani jeden neslevili ze vzájemných názorových rozdílů. Za komunistu v opozici se Jaroslav Šabata veřejně označil i těsně po Listopadu. Byl jsem z toho nešťastný, protože se tím pro další politické úsilí handicapoval poctivý muž a politicky talentovaný vzdělanec. Sebeoznačení za komunistu v opozici Jaroslav Šabata posléze opustil mimo jiné prakticky tím, že vstoupil do sociální demokracie. Rozdíly v našich názorech se tím zmenšily, ale nezanikly; mně je sociální demokracie vzdálená a cizí zejména pro svá marxistická rezidua, jsem prostě hayekovec a neokonzervativec, sice dost opožděný - poznal jsem tuto názorovou soustavu teprve v osmdesátých a devadesátých letech - ale zdá se mi, že s ní vydržím do konce života, který při všem optimismu není tak vzdálený jako byl před lety.
Váš Milan U.

Poté jsem stvořil dopis:

Vážený pane Uhde, vážený pane Šabato,

určitě netušíte, kolikrát a jak hodně jsem se o vás o obou a o vašem osudu napřemýšlel. Slovo osud nepokládám za přehnané. Oba jste v mých očích „padesátníci“, to je lidé, kteří svou životní pouť-kariéru začali v mně nepochopitelných padesátých letech.

Nerozumím tomu , jak se takoví lidé jako vy mohli tak mýlit.

Byl za tím nedostatek rozumu, byla za tím ctižádost, pokleslý charakter, nebo ještě něco jiného? U každého z vás jistě jednoho méně druhého víc třetího nic a naopak a různě. Často jsem slyšel (ne od vás): „to byla taková doba,“ „byli jsme desorientovaní po hrůzách fašismu,“ „ta první republika taky za nic nestála, o druhé a třetí nemluvě,“ „o Stalinových zvěrstvech jsme nevěděli“, „o Horákové a ostatních jsme si mysleli, že jsou vinni“,  „chtěli jsme konat alespoň relativní dobro“ – nevěděli a nechápali jste, že dopadnete jako Hácha a později Husák - že za katastrofických okolností, a nacismus a komunismus byly katastrofickými okolnostmi, to nejde, že je třeba být proti? Nebe se přinejmenším stáhnout?

Jak je možné, že se takové nevědění a nechápání týkalo i vás, lidí tak znalých a tak jasně a průrazně myslících?

Jak to, že řada lidí, třeba méně vzdělaných, uvažovala za stejných okolností jinak? Že věděli a chápali?

To je to, co mne fascinuje a čemu se marně snažím přijít na kloub. Zdráhám se na vás použít výklady, které nabízí hlubinná psychologie (ale budu asi muset). Nic jste neznali z Masaryka, Beneše, Zweiga, Peroutky a jiných – že z násilí nemůže vzejít nic dobrého, že tak jako zlo plodí zlo, násilí plodí násilí? Nevyvodili jste z toho, a ještě z mnoha a mnoha dalších vykřičníků závěr, že komunismus je sociopatologií?

Vzpomínám si, pane Šabato, jak jsme se před deseti lety sešli u Ivo Plaňavy na katedře psychologie, kterou tehdy vedl – deset dvanáct lidí, angažovaných v Děkujeme odejděte a v Impulsu 99. Vy jste nás tehdy svolal, na téma „kultura politického myšlení“. Já když jsem tam přišel, jsem se posadil vedle Vás a Vašeho syna Jana a s úsměvem jsem řekl: „Posadím se ke svým.“ Brzo jsem se ovšem v duchu usmívat přestal, protože Vy jste mluvil po celou dobu sám, probíral jste své různé názorové disputace s jinými (nepřítomnými) aktivisty, jako by nás to mělo velice zajímat, na což jste se však nezeptal. A když mělo dojít k diskuzi, ukázalo se, že čas vypršel a jde se domů. Tak srdečně jako jsem se tehdy s Vámi přivítal, jsem se s Vámi už neloučil. Pomyslel jsem si: „Tak takhle si Šabata představuje politickou kulturu?... Zapomeň už konečně na svůj obdiv k němu z mládí!... Je to jen ctižádostivý narcis, a možná teď, když už ho nikdo nebere, ještě horší než dřív… Pořád je v něm teď jakýsi údiv: vždyť já jsem tak úžasnej, myslím to tak dobře, dělám co můžu – jak to, že si mne lidi neváží, jak si zasloužím?“

Před časem jsem viděl v televizi pořad k Vašim osmdesátinám. Těsně předtím se ke mně dostalo, že režisér si prý předsevzal: „tak se do toho Šabaty konečně pustíme“. Pořad ovšem vyzněl pro Vás, vyšel jste z něho skoro svatý, téměř žádná „háklivá“ místa Vašeho života v něm nebyla zmíněna (například, že v padesátých letech jste několika studentům odpomohl z fakulty a že jste dával své tři děti do dětského domova, abyste se se ženou mohli podílet na nějaké socialistické stavbě), takže mě to docela rozladilo. Usoudil jsem, že ne režisér dostal Šabatu, ale Šabata režiséra, že jako již mnohokrát předtím zřejmě zaúčinkovaly Vaše výmluvnost a Vaše charisma. (Charisma je podle mne nádherná, ale potenciálně velmi nebezpečná věc.)  Nebylo to žádné Přiznání Arthura Londona, byla to oslava Jaroslava Šabaty. Tak jsem usoudil, že si absenci náhledu, možná i „rudé tílko“  sebou zřejmě už odnesete do hrobu. Nezávidím Vám to, myslím si, že člověk by měl umírat s projasněnou myslí. To všechno jsem si říkal přesto, že jsem k Vám měl pořád ještě kladný vztah – že dodnes nosím pořád ještě v srdci, jak jste mne a všechny ostatní studenty skvěle, nezapomenutelně, jinak se to říct nedá, učil na fakultě.

Proto jsem šel teď před nedávnem za Vámi docela rád, když jste mi revidoval mého Masaryka: opět, už po tolikáté, jsem „pozapomněl“. Z našeho setkání jsem ovšem odcházel se stejnými pocity jako tehdy od Ivoše Plaňavy – zase jsem si uvědomil Váš okázale květnatý sloh a že člověka nepustíte ke slovu. Musím ovšem na druhé straně s vděkem dodat, že jste to byl především Vy, kdo mne upozornil na Masarykův universalismus a že se s knížkou, já mediání nula, možná nepachtím marně.

Přemýšlím o tom, nakolik jste se svým disidentstvím a vězněním za normalizace vykoupil. Všechno se ve mně vzpírá, všechno ve mně drhne, ale dospívám k přesvědčení, že málo nebo vůbec ne. Před nedávnem jsem Vás viděl na diskusním pořadu slovenské televize, seděl jste tam vedle bývalého vězně z Jáchymova a bez nejmenšího uzardění jste tam opět „kázal“. Dělalo se mi z toho skoro nevolno; já bych se na Vašem místě propadl studem.

Vy, pane Uhde, jste na tom podle mne poněkud lépe, ale už jen to, že jste od komunismu (jako student jste si prý vysloužil přezdívku Geroj Gerojevič Čapajev) nakonec přelétl do pravicového liberalismu, jako kdyby Vás střízlivý střed magneticky odpuzoval, mi naznačuje, abych Vaše názory na Masaryka nebral vážně.

Pokud jsem ovšem jednomu z vás nebo dokonce vám oběma v něčem ukřivdil – leccos mám jen z druhé ruky – velice se omlouvám. Jistě k tomu ale můžete říct své.

Váš Bohumil Sláma

Vážený kolego Slámo,

rád Vám poskytnu i další argumenty pro tezi, že zřejmě nadosmrti budu nosit „rudé tričko“. Vy byste je možná vyčetl i z toho, proč jsem po pádu Dubčekova režimu zcela vědomě zvolil šifru „komunista v opozici“ = nazýval jsem tak skupinu komunistických funkcionářů, kteří se mnou víceméně táhli za jeden provaz, jejímž mluvčím jsem byl a s kterou jsem proto v roce 1972 seděl na lavici obžalovaných v procesu se Šabatou a spol.
To, co jste napsal o potenciálně nebezpečných charizmaticích a dokumentu Víta Janečka k mým
osmdesátinám (jak Šabata dostal režiséra, který chtěl dostat Šabatu), je opravdu třída. Z dokumentu jsem samozřejmě nevyšel skoro jako svatý.  Co odpovídá pravdě pokud jde o vylučování studentů v roce 1949 bohatě pokryly sekvence, v níž vystupovala Eva Mádrová = moje spolužačka z gymnázia zavřená v padesátých letech. Jak to tedy, že v něm nebyla zmíněna žádná „háklivá místa“? Proto, že v něm nebyla zmínka o třech dětech, které jsem odložil do dětského domova, abych se mohl se svou ženou věnovat nějaké stavbě socialismu? To je přece holá pitomost. Výmysl. Nesmysl. Chorá optika „opožděných“ (= nekritických), jak píše Bělohradský (a zřejmě hlavně nevyléčitelných) antikomunistů, která se provalila i v případě Milana Kundery.
Howgh  (za něž mne snad neobviníte z okázale květnatého slohu), končím.

Mohu Vás ujistit, že se v deváté dekádě svého života cítím neobyčejně „potvrzen“.

Jaroslav Š.

Příloha

(ze sborníku Když se řekne Šabata - z příspěvku Milana Uhdeho Politika, tři chvály a dovětek - vydaného nakladatelstvím Jana Šabaty Doplněk, Brno 1998):

…Můj učitel komunistických dějin mě pozval na pár slov k sobě do pracovny. Bylo všeobecně známo, koho si k návštěvě vybírá a proč. Před nějakou dobou se stal předsedou fakultní stranické organizace a přátelské rozhovory se studenty končíval nabídkou vstupu do strany. Byl jsem odhodlán  nevstoupit a odmítnutí jsem si přichystal jako závěr naší rozmluvy.

Jaroslav Šabata se nejdříve obligátně zeptal, jak sleduju současné politické dění. Bylo to v roce 1956, před několika dny intervenovaly sovětské jednotky v Maďarsku, Budapešť ještě doutnala. Tatínek mi z vídeňského rozhlasu překládal podrobné zprávy, které se značně lišily od toho, co o událostech psalo Rudé právo…

2. Polemika s M. Uhdem a J. Šabatou o komunismu a Kunderovi

Naše polemika ovšem pokračovala a přiostřovala se, zejména poté, co jsem se zmínil, že M. Uhde byl komunistou, že nakonec ‚skončil v náruči nadtatíčka Klause‘ a že se v kauze Kundera podle mého názoru neměl Kundery zastávat.

Vážený pane Uhde,

myslím, že plot mezi námi dvěma vyrostl už kdysi dávno, v padesátých letech. Já jsem (ročník 1948) byl tehdy malý kluk, takže je to za mým obzorem, ale možná pro mne o to za(u)jímavější, protože v tom nemám jasno. Zrovna včera jsem seděl v hospodě s Jirkou Vanýskem, kterého jistě znáte, a zavedl jsem na to řeč: ‚Oni ti komunistiti, jako třeba tvůj táta, věděli, že ty procesy jsou hroznej p…, nebo nevěděli?‘ On mi řekl, že věděli, a všichni. Je o pár let starší než já, a tak mohl dodat: ‚Já si pamatuju, jak mně jeden spolužák tenkrát řekl, že jim (Slánskému, Horákové a dalším) něco píchli.‘

V mé literární prvotině Kronika Řetězy je jedna kapitola, zobrazující postavu ne náhodou upomínající na Jirkova otce, lékaře, v roce 1968 rektora brněnské univerzity Jana Vanýska. Je tam jeho výrok, že komunismus byl před válkou avantgardní, do procesů omluvitelný a po procesech neomluvitelný. (Dlouhá léta jsem si myslel, ze je to výstižné; dnes si myslím, že komunismus byl neomluvitelný od počátku.)
A tady je ten plot mezi námi dvěma, jistě už zrezivělý, děravý a doufal jsem že průlezný, ale přece jen zde asi je. Mého tátu a mou mámu komunisti odrovnali, i na ně udělali politické procesy, i když u nich zdaleka nešlo o život, ale Vy jste tehdy ‚startoval‘.

Váš Bohumil Sláma

Vážený pane Slámo,
polemizujete v rozčilení, ale ani v rozčilení nemá člověk používat slov nefér. Nadtatíček Klaus pro mě nikdy nebyl nadtatíčkem ani tatíčkem, viděl jsem ho od začátku kriticky - a je doufám jen přirozené, že jsem to nehlásal novinářům ani veřejnosti. Nikdy jsem nepobýval v Klausově politickém náručí a do ODS jsem nedoputoval z náručí komunistického. Z něj jsem byl vyvržen v roce 1970 a v roce 1972 jsem se definitivně rozloučil se socialistickými názorovými rezidui. Potom uplynulo devatenáct let osobních reflexí, napsal jsem spoustu her a článků a v nich jsem si kladl zásadní otázky, přemýšlel, bojoval i se svou rodinou o holý život, chodil k výslechům a poslouchal estébácké výhrůžky na adresu ženy a dětí, odmítal nabídky emigrace atd. atd. Je mi hanba to připomínat. Myslel jsem, že to víte. Když mi někdo jako Vy připomene, že jsem skočil z jednoho náručí do druhého, zpravidla to mnou nehne. Ale že jste se toho dopustil i Vy, který chcete být člověkem přemýšlivým a zabýval jste se psychologií, mě překvapilo.

Srdečně a bez hněvu
Milan Uhde

Vážený pane Uhde,

že jste bývalý komunista, jsem se víceméně náhodou dověděl až v průběhu naší korespondence, zaskočilo mne to a musím přiznat, že jsem potom vůči Vám přitvrdil.

Na nadtatíčkovi Klausovi trvám; byl ve své nesebekritičnosti nade všemi, i nad Masarykem.

Váš Bohumil Sláma

Vážený pane Slámo,
klidně napište, že jsem jako komunista vyučoval marxismus. Tvrdil to veřejně Petr Cibulka a tvrdí to dodnes. Papír to snesl a já taky. Do svých zhruba dvaceti let jsem měl k marxismus názorově velmi blízko, ale členem strany jsem nikdy nebyl ani se jím nikdy nechtěl stát. Jen prosím nepište, že jsem jako politik kradl. Takové tvrzení jsem v minulosti třikrát žaloval, pokaždé mi soud vyhověl a žalovanou stranu to stálo nemalé peníze.

S pozdravem

Milan Uhde

Vážený pane Uhde,

požádal jsem o vyjádření Jaroslava Šabatu. Dávám Vám na vědomí podstatné z jeho dopisu a připojuji svou odpověď:

…Milan Uhde opravdu nikdy nebyl komunista či člen KSČ (pokud už tyto dvě veličiny chceme odlišit). Jeho hněv je upřímný i spravedlivý. Takže se nestačím divit, jak jste mohl tento cibulkovský výmysl exponovat jako důvod k přitvrzení své kritiky jeho vývodů. Se mnou se má věc jinak: čtu Vaše faux pas jako exkomunista. Tedy na pozadí zcela jiné politické zkušenosti i jiného přesvědčení.

Důležitější ovšem je, že s Milanem Kunderou patříme k jednomu a témuž okruhu nejmladších poválečných komunistů v Brně. Ze všech, které znám, byl tím spolehlivě nejskeptičtějším. Nikoli náhodou byl ještě dříve než měl ‚udat‘ agenta-chodce Doležala (v březnu 1950) vyloučen ze strany. A někdy v té době mne navštívil; vím tedy, v jakém byl rozpoložení. To samozřejmě nic nedokazuje. A já taky nechci nic dokazovat. Chci tím jen naznačit, že Kundera je můj generační druh, o němž jsem byl nucen přemýšlet jako o málokom jiném. A vím tedy, že nic není nepravděpodobnější než jeho udavačství.
To předesílám kvůli Vaší na první pohled bizarní paralele mezi současným ‚bouráním‘ Kunderova falešného občanského profilu a Masarykovým bouráním rukopisných mýtů. V jednom ohledu není marná, jenže s uvedenou paralelou, zdá se, pracujete s falešným znaménkem. Buď jak buď, záměr destruovat Kunderovu pověst není jepičí kulturně politickou epizodou, ale význačnou fazetou zápasu, jenž trvá generace. A tak honem trvat nepřestane, protože jde o zápas o historickou pravdu a tedy i o politickou orientaci společnosti.
Pokud jde o mne: když se mne v prvních hodinách po zveřejnění informace redaktor Mf Dnes Dolejší na věc ptal, připustil jsem jako krajní a ryze teoretickou možnost Kunderovu obrannou reakci na podezřelou existenci přespávající na kolejích neboli jako reakci na policejní provokaci. Nezapomeňme, že byl právě vyloučen ze strany a že atmosféra houstla - první velká soudní provokace, proces s Miladou Horákovou, se konala za několik týdnů. Tato hypotetická reakce by ovšem neměla mít se záměrem udat nějakého odbojáře nic společného.

To bylo ovšem na počátku ‚skandálu‘. V okamžiku, kdy se s kunderovskou anti-ikonou odstartovanou televizí odkazující na právě vycházející číslo Respektu teprve začalo pracovat. Nyní je situace zásadně jiná. Historik Petr Zídek (redaktor sobotní přílohy Orientace vycházející v Lidových novinách) se před týdnem neobyčejně kriticky - a vlastně už podruhé - vyjádřil o způsobu, jímž se lidé ze Žáčkova ústavu vypořádávají s Kunderovou denunciací. Mírně řečeno, nepříliš profesionálně: v rámci pojednání o agentovi-chodci Doležalovi jen registrují a ani v nejmenším se nenamáhají vyhodnotit podezřele působící policejní záznam (jde o záznam zpracovaný druhý den po inkriminované Kunderově návštěvě na policejním oddělení) ani dvě zcela nová svědectví: jednoho literárního kritika a jednoho policejního důstojníka.
Když jsem mluvil před několika málo týdny s Janem Trefulkou (byl koncem roku 1949 vyloučen z KSČ společně Kunderou), shrnuli jsme svá hodnocení kauzy slovem nesmyl. Jde zkrátka o stejný nesmysl-výmysl jako tvrzení, že Uhde byl komunista. Nebyl jím ostatně aktuálně ani v době, kdy si myslel, že má blízko k marxismu (což byla doba, kdy jsem ho učil).
A ještě jeden bod: Kundera obvinění proti němu vznesenému odmítl jako lež. A znaje Kunderu intimně, nemám nejmenší pochybnost o tom, že je věrohodným svědkem. Nikoli bez řádného ‚soudu‘ pranýřovaným provinilcem. Svědkem proto, že se nemůže vyjadřovat k nesmyslnému výmyslu. Jeho původci může jen pohrdat. To je přiměřenější psychologické vysvětlení jeho chování než spekulace o tom, proč rezignoval na soudní řízení.
Nevím vlastně, co si o tomto aktuálním rozměru myslíte. Jestli aspoň trochu chápete, že s étosem Masaryka - s jeho zápasem za dějinnou pravdu a humanitně demokratickou orientaci české politiky - nemá toto směřování společného zhola nic. Ba, právě naopak…

Vážený pane Šabato, vážený pane Uhde,

je to všechno velice hezké a velice rád bych se s vámi plně ztotožnil, ale vám se nikdy nestalo, že vás zklamal někdo, komu jste absolutně věřili? A může člověk za každých okolností vůbec věřit sám sobě? Podle mého názoru nic „bezpečně a kriticky“ nevíte a proto ani vaše závěry nemohou být „bezpečnou“ pravdou a dobrem, stejně jako mé ‚hlouposti‘ nemohou být úplným zlem a hloupostmi. I dlouholetý Kunderův přítel, spisovatel a bývalý komunista Ivan Kříž mi dal v tomto ohledu za pravdu – řekl mi: ‚Mohu se za něj zaručit jako za slušného člověka, ale pokud se jedná o tu věc, to nemohu.‘

‚Zaručenou‘ informaci o údajné komunistické minulosti M. Uhdeho mi dal jeden můj starší přítel, u něhož jsem zase já neměl (a nadále nemám) nejmenší důvod nevěřit mu. Velice se omlouvám, měl jsem si to ověřit. Jen jsem si řekl: ‚Á, další schovaný hříbeček… a pěkně pod jehličím!‘ a dohřálo mne to víc než bylo namístě. Hlavně kvůli tomu schování. Když jsem se na věc znovu svého přítele zeptal, řekl mi, že pokud Uhde komunistou nebyl, tak se tak alespoň navenek projevoval, že jeho bratr byl v Lidových milicích apod., čímž omyl vznikl.

Snad jsem potom s konečnou platností pochopil, proč ‚Uhde nemusí Masaryka ani Čapka‘. Možná je mi nyní i jasné, proč naši debatu neustále přetavoval z debaty o Masarykových idejích na Masarykovu osobu, proč jako člověk školený v dialektice viděl v Masarykově učení rozpory a proč nepřihlédl - na rozdíl od sebe - k Masarykovu možnému vývoji.

Pokud jsem vůči němu přitvrdil, nemělo to na obsah mých sdělení téměř žádný vliv a bylo to svým způsobem ku prospěchu věci, protože jsem k němu pouze ztratil do té doby přehnanou úctu. Možná je to ale další dobrý příklad, jak ostře a razantně je třeba chápat souvztažnost mezi dobrem a pravdou: ten, kdo se mýlí, dobro ‚páchat‘ nemůže, i kdyby se o to snažil sebevíc. A pomýlenost může být ve svých důsledcích stejným zlem jako ta největší bezcharakternost. Jinými slovy, pomýlenost člověka neomlouvá.

Na bývalé komunisty, zvláště reformní, princip kolektivní viny ovšem nijak zvlášť neuplatňuji - jednak to byla svým způsobem výjimečná, vybočená, indukovaná i indukující doba (jev indukce je dobře vidět například na rozdílném chování německých vojáků za 1. a 2. světové války) a hranice mezi těmi, kdo s režimem spolupracovali aktivně a pasivně, byla velmi neostrá, jednak je dnes mezi námi stejně či možná ještě víc pomýlených a gaunerů a nepoukazuje se na ně nebo jen velmi málo či rozporuplně.

Opakuji, že padesátá léta mne i nadále fascinují svou nepochopitelností, a to vím ledacos o archetypech, o efektu stáda, o snadnosti regrese člověka ke zvířecím kořenům, o potřebě mít ucelený a ničím nerušený názor a podobně. Na druhé straně dobře vím, že věřivost, mýlivost a indukovatelnost, zejména pokud jsou výrazné, jsou v dospělosti víceméně trvalými osobnostní vlastnostmi, jichž se člověk do smrti nezbaví, a jsou integrovány co celé řady na ně navazujících vlastností, neboť člověk má potřebu vnitřní psychické jednoty. Prakticky vždy jsou provázeny menší nebo větší ztrátou sebenáhledu, často bývají provázeny snahou prosazovat se a rády se přizpůsobují touze po slávě a (nebo) majetku.

Jestliže je ve filmu o padesátých letech Všichni dobří rodáci, že ‚svět se rozdělil na dvě půlky‘, je to možná pouze nadsázka a neplatí pouze pro padesátá léta. Je ovšem evidentní, že tento fatální rozštěp přes mnohé metamorfózy trvá dodnes: společnost tehdy onemocněla a je nemocná dodnes. Vám to pane Uhde bude asi připadat přehnané, ale měl byste připustit, že jste byl svého času aktivní součástí komunistického-bolševického systému, a když jste o mnoho let později ‚zmoudřel‘, stal jste se součástí systému ne o mnoho lepšího. Chápu, že vyhraněné, ‚jasné‘ a extrémní teze a postoje jsou nesmírně atraktivní, nemohu však nedodat, že hlavně pro jednodušší nebo na nižším stupni vývoje se nacházející jedince (ti pak mohou být i mimořádně inteligentní).

Váš B. Sláma