Co se Zemanem a jeho seniory?

Když se na mne z bilbordu podívá Miloš Zeman svým bodrým pohledem staré šelmy sedláka (nebo nevinným pohledem starého pardála?), říkám si: tak ty, údajně spokojený důchodče z Vysočiny, pořád ještě nedáš pokoj?

Kdysi jsem v rozhlase zaslechl jednu popovou zpěvačku, jak hovoří o umění odejít ze scény. Je to těžké: kdo si jednou navykl na opium potlesku a světel ramp, musí se hodně přemoci, a ne každý to dokáže. Chce to sebenáhled a hodně sebezapření.

Chce to uvědomit si, že tak jako odcházejí sportovci, odcházejí i popoví zpěváci a politici.

Že je to přirozený běh života. Že je daný, a ať se to komu líbí či nelíbí, je marné se mu vzpírat.

Také jsem někde četl, že lidé, jejichž život se pozitivně naplnil, umírají smíření. Že lumpové a darebáci umírají neradi, jako by chtěli ještě něco dohnat či napravit. Že paradoxně lidé, jejichž život za nic nestál, na něm lpí nejvíc.

Podle mne toho Zeman, Šlouf a spol. už moc nenapraví ani nedoženou. Ctějí se vrátit, protože....

(viz též můj článek Zeman ví, proč Šlouf na http://slama.bigbloger.lidovky.cz)