Čapkovu vilu... za každou cenu!

Tento článek píšu ve vypjatém emotivní rozpoložení, co mi slina přináší na jazyk, a to "za každou cenu" myslím v obojím slova smyslu: stát, který jinak rozhazuje miliardy, Čapkovu vilu jednoduše nekoupit nemůže! (Napadá mne: hledat případně sponzora, upořádat sbírku, dobročinnou akci či cokoli jiného; snad se najde někdo kompetentnější, koho napadne i jiné, lepší řešení!) Věci by se měla ujmout ČSSD, když se hlásí k Masarykovi, s nímž Čapek spadá téměř vjedno! Či jakákoli jiná středová až levicová politická strana (samozřejmě vyjma komunistů), občanská organizace, sdružení či iniciativa! Umělci, intelektuálové! O České televizi a o Českém rozhlasu nemluvě (veřejnoprávní noviny nemáme, protože jsme zprivatizovali, roz(za)prodali co se dalo, včetně své duše!). O našem slavném panu prezidentovi, který tak rád klade věnce k Masarykovu hrobu, nemluvě už vůbec. 

Proč ta emotivnost, proč ta silná slova, proč ty vykřičníky? Protože Karel Čapek (a podobně i jeho bratr Josef) patří  mezi největší - a zejména morálně nejčistší - postavy našich dějin, ruku v ruce s Husem, Komenským, Havlíčkem a Masarykem. 

Patří mezi ty, křeří nám dnes tak zoufale chybějí!

Pošli dál!

(Nedlouho před svou smrtí, v těžkém, roce 1938 napsal věčný Čapek tento článek:

Věčný Masaryk

Všechno dějinné, ať jsou to činy sebevětší, zůstává časné; samy dějiny se mění
dějinami, skutkové zapadají nebo rostou podle svých následků nebo v paměti lidské;
jediné neměnné, jediné nad čas a nepřehodnotitelé je, jakým byl člověk člověkem,
jakou byl duší. Dějinný Masaryk poroste, pokud národ československý bude
mít štěstí a úkol žít a tvořit své vlastní dějiny; ale vedle Masaryka dějinného stojí
a musí nám stát Masaryk věčný, duch, duše, člověk, osobnost – jmenujte to jakkoliv;
je to právě to nesmírně lidské, co smrtí zaniká a přece jediné je nad čas. Pro
všechny věky jsme, jací jsme, a všechny převraty dějin nemohou změnit nic na tom,
co se v nás nazývá duše.
Moudrost, duševní velikost, vysoká a přísná mravnost, ano, to všechno je pravda;
ale bylo v něm ještě něco nadto, něco vzácnějšího a půvabnějšího, něco jako
zvláštní a nevýslovná milost; snad to bylo to, čemu bychom jazykem poněkud dětským
řekli svatost. Bylo to něco neskonale prostého a téměř naivního, byla to taková
samozřejmá ryzost, neporušitelná vnitřní čistota a bezděčná, skoro plachá lidská
důstojnost – byl to Boží člověk. Boží až do té prostoty; krajně pravdivý, ale bez
netolerance, opravdový, ale bez pedanterie, cudný, ale plný lásky. Byl tak naplněn
tou milostí, že nic lidského ji nemohlo porušit; mohl být někdy rvavý, někdy tvrdý,
nebo ne docela bezelstný, mohl si někdy pohovět a jindy se upnout v jednostrannost;
ale pořád a i v tom zůstal člověkem mravným a prostým, v němž bylo jasno
a nepochybno. Někdy byl jako veliký chrám a jindy jako selská kaplička v polích;
ale vždycky v něm sídlil Bůh.
Věřím, že veliké tajemství Masarykovy vnitřní krásy a velikosti byla jeho zbožnost.
Nebojoval za víru, ani nehlásal víru, nýbrž přijal poslání lidštější; bojoval,
protože věřil, hledal pravdu, protože věřil, konal skutky lidské a dějinné, protože
byl naplněn vírou. V tom byla jeho jistota, jeho hrozná pevnost, jeho démantová neporušitelnost;
skrze svou zbožnost věřil v člověka, miloval člověka a odpouštěl mu,
ctil jeho důstojnost a uznával jeho svobodu. Pravda, demokracie, humanita, všecko,
co hledal i formuloval i konal, bylo u něho strašně hluboko zakotveno ve zbožné
a posvěcující víře; ale i sám jeho život, vztah k lidem, práce i denní zájmy, vše bylo
jako uloženo v rozměrech věčnosti a nesmírnosti. Pak mu, takto zakotvenému, pranic
nevadilo být věcný a střízlivý, být chladně praktický nebo až dobrodružný ve
své činné vůli. Někdy se jako filosof snažil zdůvodnit svou víru; ale ve skutečnosti
víra zdůvodňovala v něm vše, jeho myšlení i dějinné skutky...)