Vondruška je hanbou všeho, co se stalo po 17. 11. 1989, ale i dříve

Sleduji proces v Liberci, v němž je žalován za násilí na politickém vězni Jiřím Wolfovi bývalý příslušník Sboru nápravné výchovy (SNV) Josef Vondruška, bývalý vychovatel Ústavu nápravné výchovy (ÚNV) v Minkovicích (v Liberci). Huba se mi křiví šklebem hořké ironie, když čtu sebeobhajobné výroky pana Vondrušky, který se dovolává svých občanských práv v právním státě. Zesměšňuje tyto pojmy a uráží mě a celý můj stát, v němž žiji. Větší šanci by v každé civilizované zemi měl mít jen tehdy, kdyby se dovolával snížené příčetnosti. Jenže on byl v roce 1992 zvolen za poslance Federálního shromáždění ČSFR a v roce 2006 se stal znovu poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR za KSČM. Pan Josef Vondruška je důkazem toho, že všechno, co se odehrálo po listopadu 1989, je komedie a výsměch demokracii i dobrým mravům. Svědčí o tom, že do ústavních struktur České republiky mohly v pohodě proniknout morální kreatury nejpokleslejšího kalibru.

Pan Vondruška se nyní obhajuje rozpory ve výpovědích Jiřího Wolfa a spoléhá na to, že žije v právním státě, v němž tvrzení proti tvrzení nemůže být podkladem pro jeho odsouzení za zneužívání funkce veřejného činitele. Je absurdní, aby mu to prošlo. Jiří Wolf tvrdí, že ho Vondruška bil, týral a ponižoval. Vondruška se hájí tím, že Wolfa ani neznal a nebyl jeho vychovatel. Ježíšikriste... !

Pan Vondruška zřejmě pošetile zapomíná na to, že od té doby uběhlo pouhých 30 let a lidská paměť nemusela vyprchat. Možná byla poškozena paměť Jiřího Wolfa, který nyní trpí posttraumatickou poruchou po prožitém utrpení. Já se ani nedivím. Obdivuji Jiřího Wolfa, že je vůbec schopen předstoupit před soud a svědčit. Z toho, co prožil on, by se zbláznil skoro každý. Za svůj podíl na jeho poruše osobnosti a obecně za porušování tehdejších platných komunistických zákonů by měl Josef Vondruška sedět ve vězení nikoliv deset let, ale až do smrti a potom přijít do pekla a smažit se v oleji nejrozpálenějšího kotle Satanovy říše. Ani komunistické zákony nepřikazovaly bachařům týrat vězně.

Co byly Minkovice? To byl naprosto speciální „lágr“ II. nápravně-výchovné skupiny („lágrem“ III. nápravně-výchovné skupiny byly do roku 1989 už jen proslulé Valdice a z části Mírov), do něhož se umisťovali vězni, kteří jako prvotrestaní spáchali násilné činy s nejvyšší kvalifikací společenské nebezpečnosti (vraždy, ublížení na zdraví s následkem smrti,  rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, tzv. „prcačkáři“ se sexuálními delikty atd.), recidivisté a především političtí vězni. Jedním ze smyslů tohoto „nápravně-výchovného“ zařízení bylo smísit politické vězně s vrahy, recidivisty a úchyly s cílem je decimovat „muklovským“ prostředím a co nedokonalo ono, tak měli dodělat bachaři. Ve struktuře tehdejšího SNV to byli tzv. „pedagogové“, „vychovatelé“ a „náčelníci režimu“. Minkovice byly jako první NVÚ zrušeny v roce 1990 jako nástroj flagrantního komunistického útlaku s účelovým vyuužitím nejtrvrdších krimininálních struktur.

Společně s Jiřím Wolfem ve stejné době byli vězni v Minkovicích například Jiří Gruntorád nebo Petr Cibulka, kteří se stali v rámci disentu slavnými, ale i spousta celkem neznámých „malých“ distributorů všelijakých letáků, předchůdci „sprejerů“, kteří malovali vápnem na železniční náspy nápisy “Husáku, odejdi“ a podobně. Byl tam i Jiří Chum, který na Kladně pověsil na sochu Antonína Zápotockého batoh a na krk mu dal nápis „Toníku, už běž!“ A podobní. Skoro všichni měli tzv. zástupné tresty. Místo trestných činů za pobuřování či rozvracení republiky dostali flastr za pokusy o loupež, podvod nebo za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví atd., protože třeba barvu na psaní buřičských nápisů údajně ukradli. Tím se zakryl statut politického vězně. Bylo tam i obrovské množství tzv. „kopečkářů“, kteří se opakovaně pokoušeli o ilegální opuštění republiky. Bylo tam mnoho lidí, kteří svou socialistickou vlast úspěšně opustili, získali občanství jiného státu, ale po letech při návštěvě bývalého Československa byli zatčeni jako Australané či Švédové a uvrženi do tvrdé reality Minkovic. Protesty Amnesty International byly úplně k ničemu.   

V Minkovicích byli specialisté na ničení podobných „individuí“. Jedním z nich byl Josef Vondruška, zvaný Filipes. Byl „vychovatelem“ oddílu, jehož vězni pracovali v Preciose Liberec hlavně v provozu RB (rovinné broušení). „Erbéčka“ byl druhý nejhorší provoz v rámci Preciosy. Horší byl už jen provoz tzv. „válcové technologie“ (VT), v němž vězni brousili skleněné šatony na zcela primitivních zařízeních s velmi přísnými pracovními normami. Neplnění náročných norem znamenalo omezování přídělu stravy ve formě kategorií „stravenek“. Jiří Wolf na tom byl vždycky nejhůře. Pracoval na VT, byl zařazován do nejhorších skupin, které neplnily normy. Ti, kdo z něj udělali neplniče, dostali za své „úsilí“ kompenzace. Byli to lidé z kategorie nejpokleslejších kriminálních zrůd, ochotných ke všemu za malou výhodu. Organizovali to „vychovatelé“ z kategorie Josefa Vondrušky.

Wolf byl nakonec eskortován do Valdic jako notorický neplnič norem.

VONDRUŠKA byl v tomto smyslu elitním vykonavatelem socialistické zákonnosti. Vypadal stejně jako dnes a choval se stejně jako dnes. Arogantně. Netečně. Byl tlustý, vyzývavý, jen méně šedivý. Mimo kriminál byl nula, zámečník z Preciosy, postupně dálkový maturant a nakonec absolvent vysoké školy SNB s titulem JUDr. V Minkovicích však byl král. No potěš pámbu, naše zákonná moci! Vondruška popírá, že se někdy s Jiřím Wolfem setkal. Popírá, že by ho někdy napadl. Nemluví pravdu a ohlupuje.

Líčení Vondruška vs. Wolf bude pokračovat v lednu a myslím, že do té doby se rozvzpomene spousta svědků na to, jak Josef Vondruška několikrát přivedl Jiřího Wolfa k předání na samotku na základě disciplinárního trestu („na díru“) nebo na tzv. zvláštní oddělení (kriminál v kriminále), kde zvláště vybraní vězni pracovali izolovaně ve velmi deklasovaných pracovních pozicích s polovičními dávkami stravy. Stodvacetikilový Vondruška měl rukavice na svých tlustých prstech a v rukách měl obušek. Trousil kecy o socialistické zákonnosti. Stejně jako dnes trousí kidy o právním státě. Jiří Wolf měl pod padesát kilo tělesné váhy a byl modrý jako kopírák od bití. Posílali ho „na díru“ nebo na zvláštní oddělení při každé příležitosti. Jedna byla zvláště zábavná. Na 1. května šel na „sčíták“ (ranní kontrola počtu vězňů) a zpíval přitom Píseň práce. Jeho argument, že jako uvědomělý vězeň slaví Svátek práce, nebyl uznán. Skončil na samotce a byl za to bit jako žito.  

Jiří Wolf byl naprosto nezdolný. Neustále diskutoval o lidských právech a svobodě. Nezahnal ho žádný obušek, ani Vondruškův. Pan Vondruška nemluví pravdu, když tvrdí, že se s Jiřím Wolfem nikdy nesetkal, protože nebyl jeho vychovatelem.

Jednak si myslím, zaprvé, že pan Vondruška byl po část doby, kterou trávil Jiří Wolf v Minkovicích, jeho vychovatelem na RB. A lze to dokázat.

 A za druhé – pan Vondruška se účastnil služeb ve funkcích „náčelníků režimů“ a dozorčích „na dírách“ v době dovolených a podobných kampaní, kdy chodili do služeb i tzv. vychovatelé, pedagogové, psychologové, pracovníci týlového oddělení a podobně. Tato období  připravila o iluze každého, kdo si myslel, že je rozdíl mezi „bachaři“ a „vychovateli“. Někteří z „pedagogických“ pracovníků se při těchto službách chovali jako utržení z řetězu. Poloviční dávky stravy pro „díraře“ nebo vězně zvláštního oddělení schválně přesolovali a nebo jim je ukopávali od ruky a nechali je hladovět. Pan Josef Vondruška, dnes JUDr. Vysoké školy SNB a dvojnásobný poslanec, v tomto směru rozhodně nezaostával.

Pan Vondruška se nemůže vymlouvat na to, že tehdy se pod tlakem režimu museli všichni v SNV chovat loajálně k tehdejšímu režimu určitým způsobem. Případně jako dobytek, jelikož politická náležitost to vyžadovala. Není to pravda. Namátkou – vychovatel jednoho z oddílů v Minkovicích por. Zembol nebo náčelník týlu nprap. Rosický se vždy chovali jako lidé, kteří se dnes mohou každému podívat do očí a nemusejí se červenat. Byli to slušní chlapi, i když dělali svou práci. Stejnou jako Vondruška, jenomže to dělali slušně a podle zákona. Byť tehdejšího. Ale rozdíl je v mravech, kterých pan Vondruška dodnes nenabyl. Fujtajxl!    

Myslím, že je mnoho svědků o tom, jak se „pedagogové“ a „bachaři“ (rozdíl dnes tak úplně nevidím) domlouvali o tom, kdo dostane na díře v Minkovicích  „na držku“. Aktérem řady těchto dohod byl pan Vondruška a jako dvojnásobný poslanec Parlamentu ČR by si měl svou prolhanou komunistickou identitu „užít“ do dna odsouzením celou společností, stejně jako jeho partaj „alma máter“ KSČM. Nyní lže do médií jako prohnaný kriminálník. Měl stejné myšlení a stejný slovník jako kriminálníci, jenom stál na jiné straně barikády. Nejen on měl tu přepážku velmi tenkou. Pan Vondruška je exemplář, jenž je bohužel signifikantní pro povahu demokracie v této České republice.