Euforický oder oslav 30. výročí 17. listopadu 1989, ovanutí svobodou a demokracií, ještě ani nedozněl. Ale už se do něj zase vetřel komunistický puch bagatelizace úcty k obětem, které touhu po svobodě fyzicky nepřežily.
Mám na mysli prohlášení předsedy KSČM Vojtěcha Filipa, který komentoval úterní oznámení Státního zastupitelství pro Prahu 1, že zahajuje trestní stíhání někdejšího generálního tajemníka ÚV KSČ Milouše Jakeše (97), expremiéra Lubomíra Štrougala 95) a exministra vnitra Vratislava Vajnara (89) kvůli zneužití pravomocí veřejného činitele, jako „zástupné téma opozice.“
Obvinění se svým jednáním podle Státního zastupitelství dopustili jednání, v jehož důsledku bylo zastřeleno na hranicích při pokusu o jejich ilegální překročení devět lidí a šest dalších zraněno.
To nemá nic společného se současnou politikou v demokratickém Česku, nic společného s vládní koalicí či opozicí. Souvisí to pouze s úctou vůči obětem, s respektem k právu, svobodě, slušnosti a lidskosti. Prohlášení soudruha Filipa je jen svědectvím o jeho bezduché a bezedné hlouposti, cynismu, ignoranci. To není „zástupné téma“. Je to jen další důkaz o tom, že komunismus do slušné společnosti nepatří.
Důvodem ke stíhání bylo objevení ve své podstatě nezvratných archivních dokumentů, že obvinění o střelbě na uprchlíky věděli, případy jim byly hlášeny ve svodkách, ale ignorovali je, nezasáhli ve smyslu svých pravomocí. Jinými slovy nechali střílet pohraničníky na hranicích tzv. „kopečkáře“ jako králíky a ignorovali právní pořádek.
V roce 1966 (16. prosince) byl schválen v OSN Mezinárodní pakt o lidských a politických právech, Československo ho podepsalo v roce 1968 a uznalo ho usnesením Federálního shromáždění 11. 11. 1975. Podle čl. 12 „Každý může svobodně opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní“ a „Nikdo nesmí být svévolně zbaven práva vstoupit do své vlastní země.“ Na rozdíl od Všeobecné deklarace lidských práv, přijaté OSN v roce 1948, která měla spíše obecný a doporučující charakter, šlo už o mezinárodní závaznou právní úmluvu.
Jakeš, Štrougal a Vajnar ignorovali právní normy a nezměnili předpisy pro bezpečnostní složky, které mohly střílet dál.
Soudruh Vojtěch Filip flusnul do tváře 280 obětí, jejichž život skončil v letech 1948 až 1989 na hranicích s Německem a Rakouskem.
Osud těchto obětí zdokumentoval Ústav pro studium totalitních režimů. Patrně prvním zastřeleným nebyl uprchlík, nýbrž převaděč Jan Anděl, západní voják, držitel dvou Čs. válečných křížů a dvou medailí Za chrabrost, mj. účastník bitvy u Dunkerque. Byl zastřelen 11. 4. 1948 u vesnice Libá na silnici do Kammersdorfu poblíž Františkových Lázní asi dva kilometry od hranic strážmistrem Lébrem ze samopalu. Anděl vedl větší skupinu, v níž bylo i šest dětí. Početná patrola Pohraniční stráže na ni čekala patrně na udání.
Anděl nevystřelil, i když měl pistoli. Lébr současně těžce postřelil kolegu strážmistra Řezáče pěti ranami, ale ten přežil. Poslední obětí byl 15. 5. 1989 osmiletý Kevin Strecker z NDR, jehož rodiče projeli volhou závoru ve Strážném. Ve voze, který po 100 metrech havaroval, byli kromě Kevina tři jeho sourozenci Marco (10), Steven (3,5) a Dusty (2), otec, jeho družka a bratr. Hlídky, které údajně střílely jen pro výstrahu, našly uprchlíky v lese.
Celkem bylo přímo zastřeleno 146 lidí, další zemřeli po výbuších min, na drátech s vysokým napětím, jiní se utopili, zemřeli při nehodách, zhruba 11 až 16 lidí zvolilo v obklíčení raději sebevraždu.
I kdyby se ti tři velmi staří matadoři komunistických vlád a elity KSČ dostali před soud, tak už v jejich věku vůbec nezáleží na tom, zda budou odsouzeni. Stačí prosté konstatování: Skutky se staly, byly to trestné činy, jsou vinni, soud však od trestu vzhledem k uplynuvší době a věku pachatelů od trestů upouští. Bylo to špatně!
Soudruh Vojtěch Filip však propásl velkou šanci – právo slušně mlčet.
