Byl jsem vždycky přesvědčený, že podle vývojové teorie člověk pochází z opice. Zjednodušeně řečeno. Darwinovu teorii jsem vždycky miloval. Má skvělý pořádek, logiku. Ale nyní jsem zmatený. Mnozí lidé jsou sice skutečně pořád důkazem toho, že se lidé vyvíjeli z opic v řadě od homo habilis až po homo sapiens. Spousta z nich se tak dokonce i chová. Bohužel nyní nacházím stále více flagrantních indicií, že člověk pochází z prasete.
archiv
Přitom jsem pozitivní člověk. Kdybych byl negativista, tak bych nepochybně vnímal přívětivěji náznaky o tom, že člověk pochází ze zbabělé hyeny skvrnité křížené se superjedovatou mambou černou, pakobrou australskou Parademansia microlepidota nebo Taipanem a náhlým vybočením z vývojové řady podle sexuálního výběru se to zvrhlo do primátů a hominidů.
Stačí přijít na pár dnů do českého parlamentu, pohybovat se v jeho kuloárech, nejlépe ještě zabrousit do jiného politického zákulisí - a můžete se proslavit tím, že sepíšete novou revoluční teorii o evoluční a srovnávací biologii. Bude to óda na prase jako původce druhů. Přitom to nebude mít skoro nic společného s politologií. Ale s připodobněním lidských povah v říši biologie ano. Stařičký systematik Charles Darwin by v tom měl nezvladatelný bordel a kontextu 21. století by to prostě nepobral.
Obraz prasete mě začíná pronásledovat. Nejen fyziognomicky, ale i charakteristikou, že se v lidské společnosti používá jako nadávka pro lidi, kteří buď zanedbávají osobní hygienu a nebo se chovají nevhodně. Označení svině je ještě silnější. Je to cejch pro člověka počínajícího si zákeřně a vůči jiným lidem škodlivě.
Mám pocit, že tvrzením o tom, že člověk (ne každý) a lidé (zejména někteří) pocházejí z prasete, vracím českou žurnalistiku do doby, kdy se četlo mezi řádky. Před rokem 1989 vládla médiím tvrdá pěst tiskového oddělení ÚV KSČ. Tento diktát nyní nahradila knuta vydírání skrze inzerci a tzv. nezávislé soudy, o jejichž nezávislosti si každý může myslet svoje. Pokud vaše zákulisí jako žalovaného nebude silnější než zákulisí žalujícího, tak prohrajete. Byť budete mít stokrát větší pravdu. To si pište. Jenom ten komunismus má dnes jiné jméno.
Tato úvaha už JE na čtení mezi řádky.
Nemůžu rozvíjet úvahy o podobnostech, kdo se více podobá praseti domácímu, kdo kňourovi a kdo praseti bradavičnatému. Mé poslední zážitky mě utvrdily o tom, že ukazovat zcela konkrétně na nepravosti sice přináší potlesk publika, ale téměř vždy to znamená únavnou pouť po policejních služebnách a soudních síních.
Když už předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský veřejně pronese větu "Stav v celé oblasti státního zastupitelství a v rezortu justice je zcela alarmující," tak to není chorobná myšlenka průměrného blogera, jakým jsem. Ale názor autority.
Ale abych to vysvětlil aspoň trochu.
Jsem zkažený přemírou četby. Jako dítě, puberťák či adolescent, mladík či jinoch, ba i později, jsem strašně moc četl. Byl jsem typickým úkazem dítěte, které čte přes zákaz s baterkou pod dekou, když už má dávno spát. Přitom jsem četl hrozně rychle. Za den jsem zboural pětisetstránkovou knihu. Nekecám, už na základce jsem měl zmáknutou celou klasickou knihovnu. Naši kvůli tomu se mnou chodili i k doktorovi. Primář MUDr. Hátle na poliklinice v České Lípě, moudrý muž, když mi bylo asi dvanáct, řekl mamince: "Nechte to být. Zlepší se to, až pod tou dekou začne onanovat, ale ne o moc. Klid bude, až přečte úplně všechno."
Což se dosud nestalo, i když už delší dobu opravdu raději dělám pod dekou úplně jiné věci. Nabral jsem jakési znalosti a nyní zjišťuji, že jsou téměř k ničemu. Namakal jsem se s tím jako kůň. Čtení se mi stalo až nepochopitelnou vášní. Možná to byl zvláštní výsledek zvrhlé výchovy mých rodičů. Měli dvě plné knihovny. Knih jsme měli také plný gauč a byl jsem štamgastem městské knihovny. Ve škole jsem byl nesnesitelné dítě. Takové to přechytralé s brýlemi, co se furt hlásí a pořád se na něco ptá a které bralo už jen to nové. Na gymplu jsem sice málem propadal z matiky, ale v dějáku, příroďáku, literatuře a zeměpisu jsem na tom byl docela dobře. Zvláštní, co režim v 60. letech povolil. Mohl jsem číst soudobé Američany a stával jsem v knihkupectví vždy ve čtvrtek – za totáče tradiční den knižních novinek – ve frontě nejen na Párala, ale hlavně třeba na Roberta Merleho, Jean-Marie Gustave Le Clézia a podobně. Darwinova teorie se prolínala skoro vším.
Přečetl jsem také skoro všechny knihy o velkých politicích a vůdcích. O Winstonu Churchillovi, Thomasovi Jeffersonovi, Franklinovi Delano Rooseveltovi, Johnu F. Kennedym, Charlesu De Gaullovi, Konrádovi Adenauerovi, Adolfu Hitlerovi, Benitovi Mussolinim, Josifu Džugašvilim-Stalinovi a podobně. V jakém prostředí vyrůstali, jak se rodila jejich moc, jaké byly jejich pohnutky a tak dál.
S tímto vybavením a nadhledem se opravdu cítím velmi směšně a ohroženě v prostředí, v němž se pořád vzájemně přetlačují „chlap s gulama“ v podání Mirka Topolánka a „chlap s vejcema“ v podání Jiřího Paroubka. A oba jsou následovníky „chlapa bez ničeho“ Stanislava Grosse. Z té vší četby vidím, jak se všechno v nově vzniknuvších demokraciích opakuje v cyklických obrazech, které trvají tak dlouho, dokud nejsou všichni lídři natolik bohatí, aby mohli konat lidské dobro jako hobby, pokud se rozhodnou náhodou v politice pokračovat. Je-li u moci levice, kvete korupce. Nemá-li levice silnou pravicovou opozici, přerůstá demokracie v teror. Zavírá podnikatele, kteří nechtějí platit do jejích stranických fondů. Dusí média. Je-li u moci pravice, získává korupce mezinárodní rozměr, protože se víc privatizuje. Nemá-li pravice silnou levicovou opozici, tak přestane plnit předvolební sliby a začne se rozkládat, lídři začnou myslet na sebe, dusit média a naklánět se nalevo. To je případ nedávné koalice, jejíž rozklad nahradila úřednická vláda. A komunisté – pokud nevymřou – se tomu jen smějí a pořád jsou jazýčkem na vahách. To se stále opakuje.
My jsme někde uprostřed.
Dneska si říkám – jaké štěstí, že jsem primitiv a můj mozek nikdy nepohltilo akademické myšlení. Přes vášeň ke čtení mou mysl vždy ovládal ještě více fotbal a nejbližší nedělní zápas. A to nejen ve fotbale. I v podobných přízemních záležitostech, v nichž se musí projevit charakter a síla člověka tady a teď. Máš pár minut na to, abys silou nebo rozumem vyhrál souboj na trávě, na dráze, na síti a podobně. Zabojovat. A musíš na to být dobře připravený. To v sobě nese nějaký životní styl a morálku. To uznávám.
Kdo je vlastně chlap s koulema? Určitě třeba Winston Churchill. Narodil se jako lord. Nic nepotřeboval, od kolébky všechno měl. Nepotřeboval krást. Ale byl uznávaným vojákem v dešti kulek ve skutečných bojových akcích, několikanásobným ministrem a dvojnásobným premiérem v nejkrizovějších fázích v existenci Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Chtěl být jenom vůdcem. Měl na to a byl jím. Co na tom, že měnil strany? Byl chytrý, vzdělaný, ctižádostivý, předvídavý, odvážný, skvělý rétor. Byl to vždy Churchill. Za své knihy získal Nobelovu cenu za literaturu.
Jak ve srovnání s ním vypadají Gross, Paroubek nebo Topolánek?
V Čechách je zřejmě jediným chlapem s koulema kníže Karl Johannes Nepomuk Josef Norbert Friedrich Antonius Wratislaw Mena von Schwarzenberg. Jako šlechtic a člověk s velkým majetkem tíhne k pravici. Nic nepotřebuje, nic nechce, politiku dělá jako hobby. Proto byl ministrem zahraničí koaliční vlády, proto bude lídrem nového politického projektu Top 09. Kdyby se do jeho čela postavil Miroslav Kalousek, byl by projekt Top 09 k ničemu. Je to počin typu italského politika Silvia Berlusconiho, který dvakrát vyhrál volby tak, že si tři měsíce před volbami založil novou stranu (Forza Italia nebo Dům svobody), nacpal do toho vlastní prachy, nasadil vlastní média (má jich požehnaně) a vyhrál. Uvidíme, jak to bude fungovat v Čechách. Je to nový styl. Nebýt Nebýt sportu a Schwarzenberga, bych byl na sebevraždu – tak strašně jsem se u toho čtení nadřel a najednou je to k ničemu.
Indicií k popření původu člověka z primátů je mnoho. Opice si jedna druhé vybírají blechy z kožichu. Pomáhají si, jsou velmi sociální. Dnes si lidé nepomáhají. Charita? Nadace? To není prvoplánově pomoc. To je džob. Způsob jak propírat peníze a daňově optimalizovat. Z politického kolbiště či bojiště se stalo kaliště.
Když člověk porovná prohlášení stejných person vyřčená letos, před rokem, před třemi nebo pěti a více lety, tak nachází analogie s chováním prasat. Válejí se ve výkalech a požírají trus. I vlastní. Z voleb do evropského parlamentu se stal pro lidi chlív. V převažující míře to byla promenáda domácích exhibicionistů, které evropské záležitosti vůbec nezajímají a bojují hlavně o svůj vepřín. Část hlavně těch silných měla potřebu neustále někoho urážet a jednak se chrochtotem hrnout ke korytům. Politici vesměs opovrhující bulvárem používali bulvární fotky jako volební argument.
Politik s akademickým titulem diskutuje na noblesním večírku se svými spolustraníky: „Tak co uděláme zejtra? Něco vymyslete. Už jsem dlouho nikoho nenasral.“
Fujtajbl a hnus.
Na Top 09 se teprve ukáže, zda nový styl může fungovat.
