Odvážit se veřejně popsat, co znamenal šestapadesátiletý český podnikatel Petr Kellner, jenž v neděli zahynul ve zříceném vrtulníku na Aljašce, pro českou ekonomiku, politické zákulisí a celkové společenské klima, je velká výzva.
Myslím, že odešla ta největší persóna české scény.
Možná je to i rébus. Prakticky nikdo ho kromě rodiny, nejbližších spolupracovníků, nejvýznamnějších partnerů a pár přátel, osobně neznal.
Netoužil po slávě. Stranil se od veřejného zájmu. Rozhovory pro média 30 let téměř nedával, nerad se nechával fotografovat.
Přesto bych si troufl říct, že Petr Kellner byl svým celým významem největším hráčem na českém hřišti v „kumulovaném“ smyslu pro byznys, politiku a společnost. A čistě v byznysu byl hráčem globálním, světovým. Magazín Forbes ho zařadil na 68. příčku nejbohatších lidí světa za rok 2020 s majetkem kolem 15 miliard dolarů, byl nepřímým vlastníkem dalších nejrůznějších druhů aktiv až ve výši 1,2 bilionu USD. Nejbohatším Čechem je už 15 let. Jistě jsou povolanější, kteří by o něm mohli zmínit více než já, ale ti nemohou, nesmějí, nebo nechtějí. Takovou zátěž já nemám. Mám jen lidské pohnutky, tento blog je spíš osobní reflexe.
Kellner, ač ho skoro nikdo neznal, všechny své současníky zhruba od roku 1989 naprosto zmátl. A převálcoval. Všechno, co dělal, měl detailně promyšlené. Což není obvyklý obecný standard. Šel krok po kroku, neokázale, bez publicity, sebestřednosti, večírků se šampaňským, afér, bez fotek s celebritami (ačkoliv měl kapsy stále více nadité penězi), ale účinně. Tvrdě pracoval. Měl výsledky. Začal s privatizací, za půjčené peníze od šéfa Sklo Unionu Teplice Štěpána Popoviče inzeroval a skupoval akcie „DIKů“(prý šlo o 25 až 40 milionů korun). Nejdřív kupoval malé firmy, nějaký ten les, kupoval poté větší firmy, prodával, zase kupoval. Se stejnou taktikou. Bez okázalosti, zviditelňování, ale více a více.
Zemřel v neděli jako gigant pod vrcholem svých možností. Jeho potenciál byl rozhodně nedočerpaný. Jak málo o něm věděla veřejnost, o to více o něm věděli politici a tušili, že je to velký hráč, na něhož nemají. Nikdy nepodlehl svodům, jako mnoho jiných jeho kolegů-podnikatelů, pustit se do politiky a exhibovat v parlamentu, zastupitelstvech, vytahovat se, kolik toho už mají a kam až může sahat jejich vliv. Nechtěl mezi ně. Proto byl nečitelný. Až dráždivý. Měl je všechny v hrsti a nikdy o tom nemluvil. To byl největší lapsus, ironicky řečeno, jakého se dopustil... Počínaje prezidentem. Nemusel se – údajně – jen s Andrejem Babišem, který někdy v roce 2017 pronesl nejapnou poznámku o Kellnerově filantropii ve školství, že to není žádná charita.
Zahynul jako magnát ve finančnictví, pojišťovnictví, investor do strojírenství, nových technologií, IT, zemědělství, těžařského průmyslu, biotechnologií, médií, nemovitostí, jako filantrop v umění a především ve školství.
Jeho nadace provozuje prestižní gymnázium Open Gate pro sociálně slabé talentované studenty, i pro nadané děti, jejichž rodiče si mohou dovolit platit vysoké školné.
Kellnerova nadace má zhruba stovku programových i připojených škol. Díky grantům absolvovalo už více než 150 studentů prestižní univerzity po celém světě s plným stipendiem. Byl donátorem Divadla Járy Cimrmana a dalších kulturních aktivit. Byl štědrým sponzorem sportu. V coronavirové době věnoval českému státu 100 milionů korun a poskytl užitečné kontakty pro nákupy zdravotních pomůcek. Podporoval velkými částkami tři vědecké týmy, zaměřené na výzkum rakoviny. Sám zhoubnou nemoc úspěšně překonal, ale nikdy na tom neutratil ani slovo. Vybudoval svou říši krok po kroku.
Jakkoliv byl Kellner nečitelný, tím více tlačili politici a třeba i kolegové na poradách v Blesku, abychom ho nějak „odkopali“. Z mé strany to nebylo možné, byly tu vazby na lidskou korektnost.
Poprvé vystrčil růžky v roce 1994, když kupoval Slavii.
Podruhé když PPF v roce 1996 zprivatizoval Českou pojišťovnu ve spojení s italskou pojišťovnou Assicurazione Generali s podpisem ministra financí Ivana Kočárníka. I když o Kellnerovi skoro nikdo nic nevěděl, stal se přesto jedním z nejvíce pomlouvaných členů elitní komunity. Že je loutkou prezidenta Klause, jenž je údajně majoritním vlastníkem PPF, jeho firma je pračkou peněz, Kellner a jeho otec byli prý veksláci, a proto měli kapitál, mladý Kellner údajně při svém věku ani nemohl vystudovat gymnázium a VŠE a podobně.
Jsou to hlouposti, neboť Kellner junior po devítiletce v Liberci šel na střední ekonomku, maturoval v roce 1982, šel na čtyřleté studium VŠE v Prazem a v roce 1986 absolvoval s titulem inženýra (tehdy to tak chodilo) v oboru ekonomika průmyslu. Má spoustu spolužáků. Po zhruba roční praxi ve Strojimportu přesídlil do Filmových studií Barrandov jako asistent produkce. A pak přišel listopad 1989, podnikatelský start při prodeji kopírek a rozlet do privatizace.
Neznali jsme se. Nebo jen velmi málo. Pocházíme oba z České Lípy. Petr Kellner se narodil ve staré českolipské nemocnici s porodnicí (jako můj bratr) Na újezdě. Můj táta i máma jeho rodiče znali, své zákazníky v obchodě oslovovali „paní Horáková“, „pane Kellnere“, „paní Michaličková“ atd., znali jejich děti, babičky i psy. Táta Josef Kellner dostal místo v nějakém libereckém výzkumáku a rodina se přestěhovala. Poprvé jsme se setkali osobně v roce 1994, když kupoval majoritní podíl ve fotbalovém klubu SK Slavia Praha, který by po odchodu velkého donátora Borise Korbela (hodně podvedeného) jinak umřel hlady a zbankrotoval. Finále jednání se odehrávalo v Teplicích, kde jsme jako novináři čučeli více zhruba 11 hodin, než nám večer Kellner, Vinkler a tehdejší ředitel Slavie (jeho jméno si už nemapatuji) oznámili, že PPF kupuje majoritní podíl Slavie.
Pak jsme se občas vídali a prohodili pár slov na akcích či zájezdech Slavie, protože Petr Kellner byl od listopadu 1995 do dubna 1997 členem představenstva. Představil mi ho oficiálně tehdejší předseda červenobílých Vladimír Leška. Byli jsme s Leškou kamarádi, díky němu jsem měl přístup do „užšího VIP“ Slavie. Bavili jsme se o fotbale, České Lípě a o lyžování, nikdy o penězích a byznysu. Prostě „jen tak“. Nikdy jsem na něj netlačil kvůli informacím či rozhovoru. Kellner asi věděl od Lešky, nebo to vycítil, že nejsem žádná bulvární hyena, ačkoliv věděl, že jsem fotbalovým reportérem Blesku. Tu a tam leccos utrousil, ale to se nedalo použít, nebyl jsem toho schopen. Byznys nebyl můj obor.
Uteklo mnoho vody, nikdy jsem pana Kellnera osobně nekontaktoval, ačkoliv mám dodnes uložené v mobilu jeho osobní číslo, nejsem jeho fangle. Můj základní pocit vůči němu je respekt. Sledoval jsem ho však pečlivě. Co vím, tak při nakupováním firem nikdy nepoužil taktiku jiných podnikatelů v duchu „podejte mi tu složku“ a společnost za 100 milionů šla do prodeje za dvacku. Uměl jít do byznysu silou, kterou měl, ale nikdy s vydíráním (bývalo to v 90. letech skoro běžné, mohli bychom jmenovat...).
Byl velmi úspěšný. Znal kouzlo okamžiku zásadního rozhodnutí. I v jeho podnikatelském CV jsou kapitoly, na něž nemůže být úplně hrdý. Jedním z nich je převzetí podniku SAZKA v roce 2011. To byla velmi složitá operace za účasti několika největších českých investičních firem, vzájemně si silně konkurujících. V případě SAZKY šlo o souboj žraloků. Bylo to nejtučnější sousto na poli byznysu po privatizaci OKD. A Kellner prokázal nejostřejší zuby.
SAZKA byla i přes značné závazky výtečně prosperující společností v loterijním byznysu, dojná kráva českého sportu. Ale ke dnu ji tlačily závazky z výstavby O2 Areny (bývalé SAZKA Areny), které na sebe musela vzít SAZKA a.s. Generální ředitel Aleš Hušák ji stavět nechtěl, ale byl k tomu donucen příkazy akcionářů, když akceptoval náklady na 5 až 7 mld. Kč. Samotní akcionáři (největším byl ČSTV, nynější Česká unie sportu, se 67 % akcií) vyžadovali postupně až nesmyslné nároky svazů na rozšíření výstavby, nutili SAZKA a.s. k dalším půjčkám, vydávání dluhopisů, což byla situace, kterou Aleš Hušák nechtěl. Jenže akcionáři se nechtěli smířit ani s krátkodobým poklesem výnosů, přestože Hušák musel splácet dluhopisy, nutili ho držet aspoň tu miliardu rok co rok. Přitom náklady na postavení SAZKA Areny stouply nad 12 mld. Kč. Akcionáři sami si na sebe upletli past a žraloci toho využili k nepřátelskému převzetí společnosti.
Hušák stále bojoval. Jednou z cest, jak z toho ven, byly investice. Chtěl vybudovat na Trutnovsku či v lokalitách Drahelčice a Hořelice u Berouna české Las Vegas. Koupil pozemky, nechal projektovat objekty. Kasina, herny, aquapark, zábavní park, hotely, obchodní centra, restaurace, multikino, pět výstavních hal o rozloze 100 000 kvadrátních metrů, music centrum, víceúčelovou halu pro pořádání sportovních a kulturních akcí. Tehdejší akcionáři, ČSTV, Sokol, Český olympijský výbor, Autoklub České republiky, Sdružení sportovních svazů atd. tehdy odsouhlasili Aleši Hušákovi cokoliv včetně vlastního rozsudku smrti. Jejich zástupci brali za sezení v představenstvu SAZKA a.s. (včetně dozorčí rady) takové „rakety“, že se nedalo odporovat. Např. bývalý předseda ČOV Milan Jirásek přiznal, že pobral v letech 2002 až 2011 18,2 mil. Kč plus další bonusy.
Ve finále zůstal Aleš Hušák sám, z bitvy vyšel poražený, ale čistý.
Divokého souboje o SAZKU se účastnily Kellnerův PPF, Komárkova KKCG, Dospivova Penta, Pavel Tykač po Motoinvestu s Czech Coal (nyní v titulu Czech Coal na Sev.en Group) a Carlcoal, Synot Holding, Gladiolus Martina Ulčáka a CPI Group Radovana Vítka. Skvělá sestava, samé těžké váhy! Vítek skoupil dluhopisy SAZKY za 1,5 mld. Kč a poté je prodal PPF, ve finále se dohodly společnosti KKCG a PPF na převzetí SAZKA a.s. a O2 Areny po odkoupení předchozích bankovních pohledávek. PPF po dohodě předala vlastnická práva KKCG. Málokdo tomu propletenci rozuměl, zpočátku jsem mezi ty hloupé patřil i já. Během toho procesu vznikaly firmy s podivnými jmény se sídly na Kypru a podobně. Kupcům „pomáhali“ i nejbližší Hušákovi spolupracovníci vynášením informací, jeho snahy získat peníze blokovaly soudy. Nebyla to hezká záležitost.
Výsledek byl však fantastický: společnost SAZKA a.s. byla prodána údajně za 3,7 mld. Kč; Vítek dostal za svou „službu“ údajně 2,0 mld Kč od KKCG či consorcia KKCG/PPF. Žraloci se zmocnili SAZKY a velké arény za nějakých sedm až osm miliard, ale objem majetku přesahoval 19 miliard! Sport přišel o vlastní výživný zdroj financí, od té doby ho převážně financuje stát.
Podruhé Petr Kellner šlápl tak trochu vedle s Čínou. Vydělal sice díky Home Creditu velké peníze, ale v roce 2020 v Číně prodělal údajně přes 300 milionů eur. Pošramotil si jméno „provařeným“ financováním propagandy „rudého tygra“. Začal tedy z Číny trochu couvat, mj. se odvrátil od společnosti Huawei, při rozvoji technologií se spojil s Ericssonem. V roce 2020 prý přišel o 584 mil. €, což bylo ovšem i „dílo“ Covidu-19.
To však byly v rozsahu impéria PPF v podstatě jen drobné.
S Petrem Kellnerem se v Česku z hlediska financí a vlivu nemohl nikdo měřit. Nikdy se nechvástal jako politici větami typu“ já jsem dokázal...“, „já jsem nejlepší...“, „já jsem to zvládl nejlíp...“, jsem nejsilnější...“
Tato země ztratila svůj největší mozek, z něhož prýštila intuice, nápady, vize, srovnatelné jen třeba se Stevem Jobsem, Billem Gatesem či Elonem Muskem. Měl charakterové rysy, které nelze než obdivovat. Odešel dobrý a nesmírně schopný chlap. To je ta nejhorší zpráva na prahu třetí dekády 21. století. Poklona a lehké nebe.
