Krize prolhané společnosti

Za pár dnů decentně oslavíme 99. výročí vzniku samostatného Československa, které už není. Budeme si šetřit síly na stovku. Nikdo si nepřipustí, že žijeme v období prolhaných dějin.

Ten 28. říjen je z tradice událostí roku 1918 státním svátkem země, která přestala existovat. Přitom je to imaginární datum. Za rok budeme slzet dojetím, když naskočí číslo 100, budeme vzpomínat na tatíčka Masaryka, tradici Beneše, budeme si připomínat složitou cestu k dnešku, roky 1938, 1939, 1948, 1968, 1989, oběti fašismu, totality, okupace, normalizace.

Nebudu nic slavit. Přeji si, abychom využili rok do data 28. října 2018 k férové nápravě českých dějin. K přiznání, jak špatně si je vykládáme.

Je to dost prekérní záležitost tvrdit, že Česká republika žije na fundamentu politicky a morálně prolhané historie, která začala vyhlášením Československa jako samostatného státu 28. října 1918 a směle pokračuje ve stejném duchu i jako historie samostatného Česka od 1. ledna 1993.

Upřímně nevěřím, že by někdo přistoupil na názor, že to, co v roce 1918 vzniklo jako legitimní touha po československé státnosti, ústí po zradě spojenců v roce 1938, éře fašismu, stalinismu, totality, okupace, normalizace a resuscitace demokracie v roce 1989, ke skutečné svobodě, k níž nás jako prezident nyní vede Miloš Zeman, plédující pro politický byznys. Oprava principů mezinárodního práva – ústy českého prezidenta - na kšeft s ropou, plynem a za prachy v kauze ruské anexe Krymu, jako „že se nedá nic dělat“, nás vrací do Mnichova v roce 1938. Zesměšňuje tuto naši zemi. Pokud si někdo myslí, že Miloš Zeman je agentem ruské tajné služby FSB, tak nechť zavolá na telefonní číslo: [phone]. Nepředpokládám, že bude prozrazen. Určitě nebude řečeno, že je utajen. Jenže Zeman má své četné fanoušky, což znamená, že tato země zůstane úplně blbá a zase pod vlivem Ruska, jako po roce 1948.

ZRÁDCI

Miloš Zeman je ostudou českých dějin. Stejně jako prezident Edvard Beneš, který akceptoval mnichovský diktát 5. října 1938. V roce 1938 stála na hranicích s Německem v důkladném pevnostním systému mobilizovaná, dobře vyzbrojená a naprosto odhodlaná česká armáda, jejíž vojáci byli ochotni volit raději čestnou smrt než německé otroctví. Vůdce však zradil. Miloš Zeman sice zdaleka nedosahuje intelektuální, univerzitní, akademické, státnické a autoritativní úrovně Edvarda Beneše, ale svým prohlášením ve Štrasburku se mu skokově vyrovnal.

Beneš a Zeman jsou dva největší zrádci české demokracie a státnosti. To se netýká Gottwalda, Zápotockého, Novotného, Svobody, Husáka. To nebyli státníci, to byly jen komunistické svině. Patolízalové Chruščova, Brežněva, Andropova, Černěnka.

JAK SE RODILY STÁTY

Státy se rodily různě. Případ Česka není totéž, jako když třeba v roce 1215 dobyla Čingischánova vojska Peking a prohlásila ho za hlavní město Mongolské říše. Vznikla největší říše světových dějin, která dokonce v roce 1241 dobývala Moravu, vzdálenou zhruba 7800 km od Ulánbátaru. To proběhlo přímočarou násilnou cestou, robustně fixovanou na silový vojenský faktor, autoritu neúprosného dobyvatele, jehož státoprávní moudrost byla založena na stínání hlav a brutální politické nadstavbě, máme-li být decentní.

Česko není totéž, jako když vytvářel svou říši Alexander Veliký nebo Tamerlán. Česko však tyto říše předčí v prolhanosti, které se týkají rovnosti, spravedlnosti, demokracie.

ALARMUJÍCÍ PROLHANOST

V roce 2017 je Česká republika zemí s nepravdivou a zmanipulovanou historií, k níž se seriózní historikové staví velmi rezervovaně. Alarmující je morální a politický úpadek současné země. Lež a manipulace jako norma společenského prostředí. Pouze stínání hlav nahradila trestní oznámení, pokřivená justice a institucionalizovaná lež. To je současné Česko. Moderní historikové budou mít ještě hodně práce, aby dospěli k pravdivému obrazu pro další generace. Je to skoro stále stejný modus. Aktuální historie se nejprve brutálně zkreslí, „pozitivně“ zidealizuje, potom se s časovými odstupy „optimalizuje“ ke korektnosti.

Ostatně žádný div, pokud jsou historie mnohých jiných zemí dlouhodobou tendenční interpretací zmanipulovány do podoby těch nejmravnějších a nejpokrokovějších, i když v jejich pokrokových procesech vyteklo více krve než za rok propustí Orlická přehrada vody. Je to zvyk.

Mám tu jisté fázové schéma.

TATÍČEK MASARYK

Tento měsíc oslavíme 99. výročí založení Československa, další rok monstrózně stovku. Zkusme se nad tím stoletím víc zamyslet, než podlehneme euforii.

Přiznávám se, že jsem svým způsobem fanouškem T. G. Masaryka, tatíčka naší československé vlasti, protože jiný idol v této éře prostě nebyl. Také to byl pěkný bělovlasý a bělovousý děda v nablýskaných holínkách, občas na koni, velmi dekorativní, přitom akademická autorita. Ale Masaryk se vypracoval jako historik a myslitel kritikou „rukopisů“ Královédvorských a Zelenohorských, poté jako evropský a rusofilský filozof různými pracemi.

Dokonce ke konci I. světové války přesvědčoval západní mocnosti o tom, že je nutné uznat bolševické Rusko, přitom v Rusku organizoval československé legie. Z exilu bouřil proti Rakousku-Uhersku a často psal o panslavismu. Jenže na teorie o poněkud schizofrenním „tatíčkovi“ nebyla v tehdejší společnosti nálada.

Potom otočil, když zjistil, že o budoucnosti Evropy a Rakouska-Uherska bude především rozhodovat Amerika. V dubnu 1918 dorazil do USA. To byl mistrovský tah, klíčové a zvratové rozhodnutí. Od panslavismu k americké autoritě. Okouzlil amerického prezidenta Woodrowa Wilsona a nakonec mohl v USA s jeho pomocí vyhlásit Washingtonskou deklaraci o samostatnosti Československa dne 17. 10. 1918, jíž předcházela Clevelandská dohoda a pak Pittsburghská dohoda s krajany z 31. 5. 1918.

ČESKOSLOVENSKO VZNIKLO AŽ 14. 11. 1918

Československá republika nebyla ustavena nějakým orgánem s právní a zákonodárnou relevancí – nýbrž byla „provolána“ 28. 10. 1918 zcela samozvaným Národním výborem, který vytvořili Antonín Švehla, Vavro Šrobár, Alois Rašín, Jiří Stříbrný a František Soukup. Fakticky Československá republika vznikla 14. listopadu 1918, když pětičlenný Národní výbor předal své „pravomoci“ Národnímu shromáždění, vzniknuvšímu na základě voleb v roce 1911. Prezidentem Československa byl T. G. Masaryk provoláván od dubna 1918 v celé Evropě, z valné části díky autoritě slovenského generála M. R. Štefánika. Prezidentem Československa nebyl vlastně zvolen, nýbrž de facto provolán 14. 11. 1918, aniž by o tom sám věděl. Do Čech přijel až 21. prosince 1918. Komediální scénář. Učiňte si představu, že příští český prezident bude v cizině a přijede si pro jmenování více než měsíc poté. Volební protokol prý není...

SUPERZRÁDCE

Patrně ještě nikdo nevyřkl nahlas myšlenku, že Masaryk si za svého nástupce vychoval sebestředného a narcistního Edvarda Beneše, který během své politické kariéry v roli prezidenta Československa podlehl dvěma diktaturám. Fašistické v říjnu 1938 po Mnichovských dohodách, a komunistické v únoru 1948. Beneš tím patrně ustavil politický světový rekord ve zradě. Byl to absolutní zbabělec. Neuvěřitelný výkon! Narcistní muž se stigmatem úřednického nýmanda už v ksichtě. První a druhý odboj řídil ze závětří bezpečného exilu. Masaryk se naštěstí nedožil mínění mnoha Čechů a Slováků, že Beneš byl zrádcem vlasti, který byl dokonce údajně evidován jako agent sovětské tajné služby „č. 19“. Ale udržujeme legendy... Zabil by to...

VÝBĚROVÝ SAMET

Hodně přeskočíme, když překonáme komunistickou totalitu mezi lety 1948 až 1989. Sověti si prosadili v tajných jednáních s Američany svou sféru vlivu, která po tzv. bukurešťské schůzce Informbyra komunistických a dělnických stran v červnu 1948 vyústila v politické procesy, 241 poprav, desítky tisíc politických vězňů, rozhodnutí tajných trestních komisí v čele s komunisty o společenské likvidaci a s doporučeními k trestnímu stíhání, zvýšení počtu věznic a trestních lágrů na 422, věznění za politické a tzv. zástupné trestné činy. Zmanipulovaná justice tomu šla na ruku. Žili jsme ve státě justičních sviní. Některé z nich dodnes soudí.

Elitním likvidačním lágrem politických odpůrců se stal původně tajný „Ústav nápravné výchovy“ v Minkovicích u Liberce, zřízený v roce 1958. Avšak obávaný „vychovatel“ a bachař z Minkovic Josef Vondruška byl po roce 1989 dvakrát poslancem PČR a byl všemi soudy osvobozen, i když terorizoval politické vězně.

Když přišla tzv. sametová revoluce v listopadu 1989, v režii StB, sovětské KGB (nyní FSB) za předsednictví V. A. Krjučkova (ta byla v roce 1991 přejmenována na FSK a v roce 1995 na FSB) a americké CIA, tak byla z disidentů vyvolena k moci skupina v čele s Václavem Havlem. Začal jiný pořádek. Původně humanistický a idealistický pod heslem „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“.

Ta „Havlova parta“ byla dlouhodobě podporována z různých fondů v zahraničí, včetně prostředků Karla Schwarzenberga. Jemu čest! Jiní disidenti, jako Cibulka, Gruntorád, Wolf, Wonka a další jeli jenom na vlastní pěst. Problém českého disentu spočíval zejména v tom, že nejméně polovina či více jeho exponentů byli buď agenti StB, nebo alkoholici či feťáci. Také je to pro tuto dobu nevhodné konstatování, ale co naděláte, když to byla pravda...

K rozdělení Československa nedošlo na základě plebiscitu občanů Česka a Slovenska. Ale u kafe ve vile Tugendhat v Brně mezi Václavem Klausem a Vladimírem Mečiarem. V referendu by to neprošlo ani v Česku, ani na Slovensku. Jsem napůl Slovák a v mém okruhu není nikdo, kdo by s tím tehdy souhlasil.

Ale upevňujeme se ve víře, že bylo všechno správně.

DNESKA?

Česká společnost je zatížena lží, přetvářkou a korupcí. Hraje si veřejně na pravici, levici, koalice, opozice. Doba revolučního kvasu a společenského pokroku od totality k demokracii je však překonána, nastala éra demokratické reality, která opět směřuje k totalitě. Parlament není rozdělen na koalici a opozici. Tvoří v zákulisí jednu koalici, v níž hrají hlavní roli prebendy a provize, kdo co a jak komu přihraje.

Prohlubujeme své prolhané dějiny. Václav Havel byl agentem Západu a příznivcem NATO a EU. Veškeré iluze o jeho orientaci skončily jeho výzvou k „humanitárnímu bombardování“ Bělehradu. Jeho nástupce Václav Klaus se však vyprofiloval v odpůrce EU a nepřítele Lisabonské smlouvy, přestože dotace EU zachraňovaly český státní rozpočet od hlubšího propadu. Jeho epigon Miloš Zeman je nepokrytým členem fanklubu Ruska a Číny. Členství v EU nese jako nezbytné a obtížné dědictví.

Téměř NIKOMU se to nelíbí, ale Miloš Zeman bude přesto favoritem prezidentských voleb.

JE TO DOBŘE?

Největší současné škody na českých dějinách však spočívají v oblasti morální, ústavní, justiční, neřku-li politické. Policie ČR „jede“ ve všech politických kauzách, ústavní soud je třetí komorou parlamentu, státní zastupitelství a soudy konají politicky, advokáti si hledí svého vesla a sledují zejména své zviditelnění, obecní a státní správa je rozpolcena mezi službou občanům a zájmy o podivné zisky ze státních či grantových zakázek pro různé subjekty. Ale UDRŽUJEME se ve víře, že je to všechno jakž takž v pořádku, i když NIKDO s tím není spokojený.

Ekonomika sice nyní v tomto státě kvete, ale NIKDO nesouhlasí s tím, že téměř 30% obyvatel je ohroženo chudobou.

Jsme členy EU, ale prakticky VŠICHNI odmítají její diktát. Ale takřka VŠEM se líbí dotace EU v miliardách Kč ročně.

VŠEM se líbí bezcelní režim v rámci EU a volný pohyb na základě šengenského systému, ale téměř VŠICHNI považují Brusel za diktátorskou základnu.

Příjmy českých pracujících se pohybují pod poloviční příjmovou úrovní pracujících např. v Německu. V úrovni důchodů jsou Češi na 30% seniorských příjmů v Evropě.

Jsme členy NATO a prakticky VŠEM se líbí, že tento stát má alianční ochranu. Ale téměř NIKOMU se nelíbí, když posíláme vojáky do misí a armáda se účastní aliančních operací.

A tak dále...

Česká společnost je zatížená tradicí lhaní. Žijeme prolhaný život. Lžeme si, lžeme a lžeme...

Budeme mít také parlamentní volby. Jsme v krizi. Málokdo ví, koho má volit, protože tu nejsou dominantní subjekty, jimž lze jednoznačně věřit. Volby jen rozdrobí občanskou nespokojenost do nevýrazného volebního výsledku, v němž mírně převáží populismus. Bohužel vyústí i ve zjištění, že český národ pozbyl vlastního rozumu a nedokáže si poručit. Bude mít osud, jaký si zaslouží. A bude blbý a prolhaný.