Klubový fotbal je na dně, výbuchy Slavie a Sparty jsou ponižující

Už dlouho jsem nezažil tak intenzivní pocit sžíravé ostudy jako ve středu večer na stadiónu Slavie, kde červenobílí vypadli v odvetě 3. kola Ligy mistrů gólem v nastaveném čase s podceňovaným moldavským týmem Šerif Tiraspol. Ta ostuda nebyla moje, ale byla přesto nás všech, co jsme na to nevěřícně zírali. Bylo to ponižující. Neponížili nás však Moldavci, ale slávisté. Jen o něco málo méně špatně jsem se cítil v úterý, když jsem zíral, jak Sparta vypadla s Panathinaikos v Aténách. Nejenže žádný český klub už nemá šanci hrát Ligu mistrů, ale český klubový fotbal spadl na samé dno. A to způsobem, který nelze strávit. Je v něm totiž nejen spousta fotbalové, ale i mravní bídy, která příznačná pro celý tento stát.

sport.idnes.cz

V případě Sparty jsme viděli, jak se slavný a hrdý český klub, resp. jeho mužstvo, doslova podělá, když má velmi silného soupeře "na lopatě" (doma sparťané Panathinaikos porazili 3:1) a stačí ho jen dorazit. Stačí k tomu jen dobře udělat své řemeslo a přidat k tomu chrabré srdce, třeba o gól prohrát, ale bojovat a nepodělat se. Říká se tomu také fotbalový charakter. Sparta prohrála a byla vyřazena díky bezcharakternímu výkonu.

Její problém je bohužel hluboký od té chvíle, co ji vede Daniel Křetínský, exponent slovenské finanční skupiny  J&T. Existuje teorie o univerzálních manažerech, kteří dokáží díky své erudici, zkušenosti a invenci zakrátko vést banku či chemičku stejně dobře jako papírnu. Na fotbal však tato teorie neplatí, neboť se v něm nekalkukuje s výkonností oddělení, dílen, strojů, nýbrž s individuálními schopnostmi, charakterem a emocemi. Je to velký rozdíl.Pan Křetínský neměl nikdy nic společného s fotbalem, pokud ho nezačal řídit. U člověka, který zlikviduje jednoho úspěšného trenéra (Straku) na základě pomluvy, že bere drogy, nebo "esemeskou" zlikviduje na přání jiného trenéra nejlepšího hráče, největší hvězdu a nejúčinnější marketingový nosič klubu (Poborského), čímž poškodí i reprezentaci, lze předpokládat, že má patrně problémy s charakterem. Obraz mužstva Sparty se stále více přibližuje obrazu pana Křetínského.

V českém prostředí Sparta projevuje tradiční nadřazenost a zpanštělost, na mezinárodní scéně zbabělost. Atény jsou toho důkazem.

Problém Slavie je jiný. Tým s aktuální gloriolou ligového mistra 2007-08 a 2008-09, vedený českým trenérem roku Karlem Jarolímem, ve středu v Edenu zkolaboval ve třetí minutě nastavení v duelu s podceňovaným týmem z Moldávie. Slavia i její fanoušci vždy zápolili s mindrákem "dvojky" na české fotbalové scéně a se syndromem tradiční slovanské změkčilosti, který jí nedovolí věci dotahovat do konce (kolikrát měla Slavia "najeto" na titul a nezvládla to?). Přišla jiná doba, éra slávistické euforie, tituly, nový stadión. V minulém ročníku Ligy mistrů Slavia vyhořela, nedostala se ani do Poháru UEFA. Letos se do Ligy mistrů ani neprobojuje.

Co znamená na mezinárodní úrovni, že Slavia je v Čechách lepší než Sparta? Asi totéž jako školní rekord v chcaní do výšky, což je stále oblíbená disciplína na záchodcích základních škol.

Rozhodující je úspěch na evropské pohárové scéně. Sparta byla za posledních 16 let Ligy mistrů v semifinále "nultého" ročníku 1992-93, sedmkrát v základní skupině, třikrát postoupila do osmifinále. Slavia je hlavně o poháru UEFA a semifinále v  ročníku 1995-96. Tyto výčty by měly být pro Slavii zdrojem pokory a ctižádosti.

Slavia si však za dva roky příliš rychle zvykla na pozici české jedničky. Zvráceně rychle. Také zpanštěla. Ve středu ji posadil na zadek moldavský Šerif Tiraspol. Klub ze země, která je považovaná za nejchudší v Evropě. Klub, v jehož týmu jsou de facto druhotřídní cizinci z Jižní Ameriky a Afriky. Jenže mají charakter a chytrého trenéra Leonida Kučuka, muže téměř ve velkém fotbale neznámého. Zcela se oddali jeho taktickému plánu. Šerif Slavii doma přehrával, ale nedal gól. V Praze se Šerif nechal přehrávat, bránil, ale zhruba v 83. minutě trenér Kučuk zavelel: všechno do útoku! Tak, jak to měl v plánu. Uspěl. Najednou zbyly ze Slavie trosky. Dostala gól, z Ligy mistrů je out, bude usilovat aspoň o účast v Evropské lize (dříve Pohár UEFA).

Slavia se bohužel nepoučila ze své vlastní historie, a to by se skoro ani stávat nemělo. V ročníku 1995-96 se dostala až do semifinále Poháru UEFA (vyřadil ji Girondins Bordeux se Zinedinem Zidanem, Dugarrym a Lizarazuem v sestavě) a doma vyhrála titul pod vedením trenéra Františka Cipra. Potom za velké prachy prodala Šmicra do Lensu, Bejbla do Atlétika Madrid, Suchopárka do Štraburku, Poborského do Manchesteru United atd. Nakoupila tehdy posily za obrovské peníze, například Pavla Horvátha na 35 mil. Kč z Jablonce, celkem sedm nových hráčů.

A najednou to nehrálo. Liga mistrů pro Slavii začala v předkole výbuchem na hřišti Grasshoppers Curych 1:5 a účast v elitní soutěži šla do kopru. Před touto sezónou Slavia mj. vyhodila Brabce, hlavní osobnost týmu, nakoupila posily za více než 50 miliónů. Celkem devět hráčů. Ptal jsem se trenéra Jarolíma před sezónou jestli si na tu historii z roku 1996 pamatuje a zda se něčeho takového nebojí. Odpovídal neurčitě.

Slavia odehrála v nové sezóně čtyři zápasy. Jeden průser vedle druhého. Karel Jarolím, jemuž koupili kohokoliv, na koho si ukázal a je zodpovědný za přípravu a výsledky přebudovaného týmu, reagoval na všetečné dotazy, zda je všechno v pořádku, tak, jako kdyby kolem sebe cítil neustále nějaké spiknutí.

Něco se proti němu opravdu spiklo. Je to fotbalová realita, proti níž posily za desítky miliónů, chybný úsudek v přípravě týmu a nedostatek pokory nezmůžou nic. Je to drahá legrace. Pokud český klub vypadne s týmem z Moldávie, tak už je náš klubový fotbal úplně na dně. Ztrácí koeficienty, příští rok bude mistr ČR nastupovat v Lize mistrů už ve 2. předkole a bude se třást před mužstvy z Malty, Andorry, Lichtenštejnska, Lucemburska, San Marina, Severního Irska a bývalých zemí Sovětského svazu.

Zbývá naděje, že Olomouc, Liberec a Teplice si na evropské pohárové scéně nevezmou ze Sparty a Slavie příklad a něco ještě zachrání.