Hodina od Prahy a kafkovské téma

Netušil jsem, jak snadno a zdařile může člověk udělat dobrý krok k velké a pozitivní životní změně. Po 48 letech života v Praze jsem se přestěhoval do jednoho nevelkého/nemalého města na severu Čech. Donutilo mne to přemýšlet.

Snažím se přemýšlet o tom, jaký je rozdíl mezi životem v hektické a ambicemi nabité Praze a existencí v městě vzdáleném autem jen hodinu cesty. Předtím mne tyto úvahy ani nenapadly. K mé škodě. Ale rychle se učím.

Největším překvapením pro mě byla ta výrazně odlišná existenciální poloha myšlení lidí „tam“ a „tady“, tak málo vzdálených od sebe. A zjištění, že česká společnost je rozdělena mnohem více a daleko hlouběji, než se může na první pohled zdát. Nikoliv politicky. Zatímco v hlavním městě se téměř všechno společensky dělí horizontálně profesemi, kariérami, ambicemi, sociální a životní úrovní, úspěchem a podobně, region funguje vertikálně s malou „horizontální čepicí“, která je pro jeho obyvatele téměř nezajímavá.

Mám toto téma nyní takové „zoomované“. Byl jsem Prahou tak nějak umanutý. Neuměl jsem si život představit jinde. Bodejť ne, po těch letech. Zdrželo mě v ní nějaké vzdělání, pár zaměstnání a několik nezdařených manželství. Nepřerušil jsem z Prahou spojení, jezdím do ní minimálně jednou týdně na porady, schůzky a za různým vyřizováním a stále ostřeji vnímám tu propast.

Učím se, že v bývalých Sudetech nikdo neuteče před svou pravou reputací a nikdo o sobě nemůže lhát, neboť maskování tu nefunguje, výsledky přicházejí rychle. Zatímco v Praze se pořád hrají nějaké role a hochštaplerství může přežívat velmi dlouho, sobectví a pragmatismus lze léta ukrývat za maskou nové Matky Terezy či image Františka z Assisi. Lidé se tu mnohem víc baví a smějí, než schůzují, radí a plánují „projekty“. Otvírají se k cizincům pomaleji, sledují je bedlivěji, ale obecně k sobě mají daleko blíže, jejich sebepřijetí je až transparentní a přijetí trvalejší. Humor má mnohem hojnější výskyt a v jeho rámci lze tolerovat poněkud drsnější pravidla.

Praha se tváří jako kosmopolitní metropole velkých možností a svobody, je strnulá i hektická a přepjatá bojem o příležitosti bez pravidel. Hodinu od metropole převažuje patriotismus a jasná pravidla, většinou nepsaná.

Mnohem méně se lidé ve společnosti kousek od Prahy baví o politice, jsou na ní daleko méně závislí. A když už, tak jsou lidské úsudky bystřejší, uvolněnější a mají kouzelný nadhled. Nad regionální politikou se po pár větách mávne rukou a ta „vysoká“ je bez nadbytečné hlubokomyslnosti zdrojem až nemilosrdného humoru, za nímž lze spatřit velmi dobrý přehled. A jiný pohled. V Praze je prezident Miloš Zeman obhroublým nezdvořákem, který mluví sprostě a nehledí na vážnost svého úřadu, spíše na vlastní ego a pletichy, ale komentáře jsou opatrné. Na „venkově“ jeho domácí „hry“ nikoho nezajímají, záliby v alkoholu, pletichách a prostořekosti se berou jako standard (asi jako že v noci je tma), je však především globálním nositelem mezinárodní ostudy, když neví, jak se má obléct na audienci u britské královny Alžběty II., přijde k ní v saku a kravatě a v modrých semišových botách, když má být v žaketu a černých lakýrkách. O Sobotkovi se nemluví jako o muži bez charismatu, ale jako o slabingrovi a podvraťákovi. Všichni to dostanou „natvrdo“.

Rychle jsem se naučil, že je tu parking zadarmo nebo za 10 korun na hodinu, zatímco Praze vládnou modré zóny a parkuje se za 40 na hodinu, pokud je vůbec kde. Že je tu veškerá infrastruktura jako v Praze včetně značkových supermarketů a hypermarketů a všechno je blíž. Že sem zajíždějí hostovat divadla a umělci, na které se v Praze těžko dostanete.

Nebo že když si potřebujete něco zařídit, tak spíš narazíte na lidi, kteří začnou nejdříve přemýšlet o tom, „jak by to šlo“, než na ty, kteří vydávají mnoho energie na vysvětlení „proč by to nešlo.“

Ještě jsem však nepochopil, proč jsou tu lidé šťastnější, méně ubrečení a když něco nejde tak, jak by mělo, tak se nejdřív postarají o to, aby to fungovalo lépe. A až potom se zabývají příčinami, proč to prve šlo hůře. Už jsem si začal sám doma i zpívat, což se mi už pár let nestalo.

Připadá mi to všechno tak nějak „kafkovské“. Ale přijdu na to...