Přiznání

Dobrý den, jmenuji se Jiří Heřmánek a toto je moje přiznání. Jsem zkrátka borec. (mimo jiné)

Narodil jsem se v roce 1948 - krásném roce, který dodnes považuji za nejlepší rok 20. století. A to hned ze dvou důvodů. Především právě proto, že jsem se narodil, ale také proto, že zde s definitivní platností zavládl nezřízený socialismus a tvrdá diktatura jedné strany. To se později pro můj život ukáže býti zcela stěžejní.

Již od pěti let jsem byl idolem dívek a dam. Padaly mi k nohám. Byl jsem zkrátka neodolatelný. To mi konec konců vydrželo dodnes.

Kromě kromobyčejné krásy mě příroda obdařila neskutečnou moudrostí a všestraným nadáním. Jsem holt pašák.

Úspěchy se na mne valily ze všech stran a já si klidně užival pubertu génia, alfa samce a nadsamce a přemýšlel, co bude dál.

Když tu mi to o pár let později došlo. Abych dosáhl absolutní dokonalosti, musím se stát agentem práskačem. Má kariéra tím nabyde na spádu o kterém se mi ani nesnilo a mezi ženami již nebude jediná, která by odolala kouzlu mého švarného těla, a práskačskému umu.

A proto jsem na sebe vzal jméno Dvořák a převlečen do těla sklizkého Jirky Heřmánka jsem se dál prodíral životem coby ještě více slizký agent Dvořák.

A že to byl život. Jezdil jsem do zahraničí, mluvil všude svou precizní angličtinou, klátil co se dá dle zásady: je jedno jak vypadá...má ji a dejchá, tak jakýpak copak.

Měl jsem se tak skvěle, že mi to každý mohl závidět. A nebylo dne, kdy bych nevelebil den, kdy jsem podepsal spolupráci. (ten den kdy bych litoval koneckonců nepřijde nikdy).

Jenže pak se to celé pospalo... Strana šla od válu a my fízlové a nám podobní začali mít těžký život. Vlastně co to kecám za nesmysly. Já sem v té době již definitivně přišel o zbytky páteře (dodnes nevysvětlená záhada medicíny). A jakožto pezpáteřník jsem byl tak kluzký, ohebný a poddajný, že jsem se přizpůsobil a dělal jako že nic. Samozřejmě stále coby světák Jirka Heřmánek, nikoli agent Dvořák.

A pak to přišlo. Můj největší životní úspěch. Za necelé dva miliony jsem si koupil Bávo. Dodnes je to takový můj malý fetiš. Nedovedu si bez něj představit svůj život. Od té doby co ho mám si ještě více uvědomuji, jak skvělé bylo, že jsem spolupracoval s tajnou sloužbou a práskal na ty obyčejný řadový občany...nebýt toho, tak bych dnes byl jedním z nich. Z toho řadového póvlu co jezdí fábií nebo fiestou.

No, abych to už pomalu ukončil, chci zmínit ještě jeden můj úspěch. Je mi 66 let a i když mé IQ je nižší než můj věk, stále se mi ještě postaví...to je,co? To koukáte...bych mohl klátit jak zamlada...

Pokud se o mém sexuálním životě, nebo o mé chrabrosti a dokonalosti chcete dovědět víc, stačí číst každý můj další blog, kde alespoň v narážce neco z výše zmíněného napíšu.

P.S. Postavy v tomto příběhu jsou zcela fiktivní a jakákoli podobnost charakterů je čistě náhodná!