Je u nás pravicový extremismus stále hrozbou?

Po posledních volbách do Evropského parlamentu se hojně zmiňoval nástup krajně pravicových stran na EU úrovni. Otázka ale zní: Je reálné  prosazení krajně pravicové politiky v České Republice? Domnívám se, že nikoli. A to z několika následujících důvodů.

Především si myslím, že narozdíl od západní Evropy zde není žádná etablovaná politická strana, která by krajně pravicovou politiku prosazovala na celostátní úrovni. Jediná strana, o které se mluvilo jako o čistě pravicové jsou Svobodní, kteří sice "uspěli" z hlediska toho, že získali ve volbách křeslo pro jednoho europoslance, ale když vezmeme v potaz, že svým programem oslovili 5,24% voličů při 18% účasti, tak si myslím, že skutečně díru do světa neudělali. Zvlášt když ještě zvážíme, že volby do EP jsou tzv. "volby druhého řádu", ve kterých pravidelně napříč Evropou běžně uspějí velmi netypické strany, které pak na státní úrovni nemají takový politický vliv. Například ve Francii získává Fance National pravidelně mezi 10 - 15% (podobně jako u nás KSČM). To na první pohled vypadá jako slušný výsledek, ale vzhledem k politickému systému ve Francii nemá France National téměř žádný vliv.

Dále je to roztříštěností krajní pravice a jejích subjektů nejen u nás, ale také napříč Evropou. Na první dojem na nás může krajní pravice působit jako jednotné těleso, ale není. Na Evropské scéně se to projevuje dvěma hlavními směry. Kolem France National nebo maďarského Jobbiku, kteří hlásají v podstatě klasickou krajní pravici - zaopatřovací stát pro bílé členy národa, zatímco druhý směr kolem britského UKIP jsou v podstatě pro volnotržní fundamentalismus. Ve výsledku je spojuje pouze odpor k institucím EU. Zjednodušeně řečeno zde existuje krajní pravice (u nás neblíže DSSS) a euroskepticismus (Svobodní), který se sice prolínají, ale jen velmi částečně. Tolik k nesourodosti pravice u nás i v Evropě.

A nyní se dostávám k tomu, co je blízké právě nám v ČR. Krajní politika je obecně tvořena ze dvou základních věcí: nacionalismus a autoritářství. Když k těmto dvěma přidáte například rasismus, vznikne vám nacismus. No a když přidáte třeba takový populismus, mátu tu typickou současnou krajní pravici.

Nicméně u nás to má mezeru již prvním bodě a tím je velmi slabý nacionalismus. Ne že by tu nebyl, ale je v porovnání s jinými středoevropskými zeměmi slabý a téměř vůbec se neprojevuje politicky. Jsme asi jediná zemně v regionu střední a východní Evropy, kde chybí silná, krajně pravicová strana.

Je to dáno jednak historickou zkušeností, kdy se vyplatí spíše pragmatismus a lidově řečeno "stáhnout ocas". Dále se tato zkušenost projevila za normalizace, kdy existovala jakási neoficiální dohoda s většinou - buděš mít základní standard (auto, chatku za městem), ale necháš nás v klidu dělat politiku. Tím se v lidech zcela zabil tzv. občaský aktivismus.

A také tím, že nemáme narozdíl třeba od Maďarů, Rumunů či jiných zemí v ragionu žádné územně třecí plochy se svými sousedy.

Jediný nacionální aktivismus, kterého je česká společnost nárazově schopná je aktivismus protiromský.

Od počátku devadesátých let se zde ve vlnách rodily různé extremistické, krajně pravicové, nacionalistické, neonacistické subjekty, ale stejně tak dosti rychle umírali. Žádný z nich se netěšil větší společenské popularitě a je to tak dobře. Je to jeden z mála důsledků naší "švejkovské" povahy, který je veskrze kladný. Díky neochotě k aktivismu (aktivista je u nás skoro nadávka) se u nás těší krajní (extrémní) pravičáci ale i levičáci spíše posměchu širší veřejnosti a díky tomu se domnívám, že není reálné, aby se krajně pravicové subjekty a politické strany v naší zemi prosadili dál, než do několika novinových článků a televizních reportáží, až si zasi půjdou zablbnout na fotbal, nebo se projít po nějakém sídlišti. 

P.S. Autor se inspiroval článkem "Spousta tmavých barev" z čísla 440 časopisu Nový prostor.