Zabte blázna

Nad konečností věků já dál budu stát a zpívat, křičet do ulic a dveří, rozbíjet veřejná zařízení, trhat, rvát papíry až do rozednění, rozetnu polštáře a jejich peří, dám do čistírny k vybílení. Škrtit, vraždit tu hnusnou realitu dní, mluvit, mlčet proti všem a všemu, proti stereotypu slova, líbat, hladit rty, které postávají, na rohu ulic, na chodnících, a ptají se stále znova. Proč je tolik očí, které umírají? A pod mosty oficiálnosti já dál budu stát.

Bez pohodlných polobotek, bez pletených ponožek, běhám po dlaždicích rozpálených. Jak srdce mnohá rozbitá, temnotou krve zalitá, se páry tisíců očí němých, dívají, dívají se na mě. S pohledem jistoty počínání svého. Zabte blázna Igrida Majavského! Se slovy tolik nevhodnými, s myšlenkami nesmyslnými, chodím mezi skálopevnými davy, které pravdu nehledají, jelikož ji dávno znají. A hlasem ze vzdálených výšin, obviňují, křičí po mně. Všechny zvrhlosti myšlení mého. Zabte blázna Igrada Majavského! Na místech dávno opuštěných, na zábradlích střech paneláků, stojím s chutí vrhnout se do ticha, pryč od toho sám sebou, které nenechá vydechnout, mé zraky, ústa, srdce, nitro jež volají, volají na mě. S přídělem naivity rozumu mého, Zabte blázna Igrida Majavského! Nad přítomností věků já dál budu umírat, A kosit, kácet pohledem i duší, všechny krásky, které tolik ruší svými siluetami něžných svůdných dam, a úzkými linkami svého těla, berou pod svá ňadra scela, každého kdo stojí jen tak opodál. Pálit, mrazit temnou nocí sebe, pokud milně budu hledat nebe, v místech, která lidstvo nazývá rájem, a říká svým přesvědčivým hlasem, že jimi také doopravdy jsou, a získává si četné publikum. A pod věžemi lidské slávy a moci já budu umírat, (abych nespatřil sebe, na těch věžích stát.)