Vánoční pohádkářství (Aneb ke Štědrému večeru pohádka jaksi patří)

Tak jako každý rok i letos na Štědrý den spatřila světlo světa nová česká pohádka, tentokrát tvořená přímo pod taktovkou ČT1. Vánoce jsou především svátky pokoje, lásky, přátelství … (ostatně po všem tom předvánočním shonu už ani člověku nezbyde na nějaké to kvaltování sil) a přesně tyto hodnoty se snaží reflektovat i tradiční vánoční nostalgické pohádky pro děti i pokročilé – pohádky.

Pohádky k Vánocům prostě patří. Člověku by se měli stát příjemným doplňkem oné svátečně laděné atmosféry (a v této atmosféře by jej měly držet zuby nehty). Nicméně poslední dobou se ukazuje, že abych tak řekl „vánoční pohádkářství“ zažívá silnou recesi. Jakže, vždyť přeci …? Zděšeného čtenáře těchto řádek, musím samozřejmě ujistit, že se rozhodně nejedná o pokles produkce. Zde mu musím dát jednoznačně za pravdu – počet tzv. vánočních novinek se v českém pohádkářství rok od roku zvyšuje (asi tak jako každý rok přijde Coca-Cola s novým produktem své značky). Je to tedy v obsazování hlavních rolí? I to bych netvrdil. Samozřejmě doba princů „ala“ Čenský a popelek, či princezen „ala“ Šafránková již asi jednou pro vždy minula. Zdá se však, že nastupující generace herců dokáže tuto mezeru hravě vyplnit.

„Zakopaného psa“ bych viděl osobně spíš v samotných příbězích a jejich scénářích. Ve filmařině a dramaturgii se traduje poměrně zlaté pravidlo, že ze špatného scénáře dobrý snímek nestvoříte, i kdybyste se snažili sebevíc. (Stejné pravidlo bych směle aplikoval i na myšlenku snímku.) V čem tedy může spočívat tento „zakopaný pes“ příběhů pohádek? Teorií může být mnoho, já osobně zdůrazním jednu z nich a uvedu i příklad, abych se nepochyboval pouze a jen na tenkých ledech teoretických spekulací.

Podívejme se tedy konkrétně na (zbrusu novou) novinku letošních Vánoc – Princezna a písař. Nebudu zde vypisovat celý děj, kdo koho by zajímal, může se na tuto pohádku kdykoliv podívat. Zaměřil bych se na konkrétní pojetí této pohádky. Na webu ČT1 se dočteme, že tuto pohádku přirovnávají sami tvůrci k detektivce.[1] O tom samozřejmě můžeme pochybovat, ale můžeme také vzít v úvahu fakt, že by to byl skvělý tah k českému divákovi (o oblíbenosti detektivek snad nemusím dlouze vyprávět, za vše mluví téměř totální „jonesbovská“ či „rowlingovská“ fobie). Pokud se podíváme na další motivy, zjistíme, že i tady nejdeme více než poplatnost publiku. Například velmi obrazně provedené souboje mezi Jankem a dalšími učni a Jankem a lupiči. (paralely k poslednímu fantasticky obrazové Bitvy pěti armád jsou tu více než zjevné. Ano ostatně když se člověk projde městem – výkladní skříní voskových figurín, zapne TV – studnici obrazů, podívá se na noviny atd., nemůže se moc divit. Zkrátka jsme si zvykli vnímat svět v obrazech. Což je zcela logické, obraz snese vše, realita už je na tom daleko hůř. Komu by se s tím dnes chtělo trápit?)

Toliko tedy namátkové ukázky z této letošní štědrovečerní novinky. Nechci se však omezit jen na tuto pohádku, analogicky roku v ruce jde s ní drtivá většina „vánočního pohádkářství“. Že se točí pouze a jen proto, aby se na to dívalo co nejvíce diváků, je kapitolou pro sebe sama či námětem k systematičtější práci. To však není problém jen českého pohádkářství, ale i jaksi celého (troufám si říct) světového filmového průmyslu (=byznysu).

Pokud nám však mají pohádky přinášet (a nejen o Vánocích) jakousi reflexi pokoje, lásky, přátelství a dalších cností, je zajisté potřeba vyvarovat se „stupiditě“ jejich dějů. (Jestli je celá zápletka pohádky v tom, že lupiči, včele s M. Kramářem přinesou na uschování truhlici s podmínkou, že může být vydána, až o ni požádají všichni tři a tomto základu pak získávají do moci celé království, pak bych Vám opravdu nepřál být v kůži dítěte, které se to snaží celé pochopit, nejspíš marně. A odjinud. Když se král Leopold v pohádce Peklo s princeznou rozhodne uchránit svoji dceru před nechtěným sňatkem, tím že sehraje komedii (či tragédii), že se o princeznu uchází sám luciper a ten se o ni na tomto základu opravdu začne zajímat, nevím, jak bych tuto poměrně (zapletenou) zápletku vysvětlil svému dítěti a v neposlední řadě i sám sobě. Nejspíš nijak zvlášť obstojně.)

Proč to vlastně všechno píši? No snad proto, že se na toto „vánoční pohádkářství“ dívají především děti a starší pokročilí (což nezahrnuje zrovna malou škálu generací). A jak sama ČT1 hrdě uvádí: (cituji) Pohádka Princezna a písař, kterou si Česká televize připravila pro letošní vánoční vysílání na programu ČT1 jako svou premiérovou pohádku, překonala dvoumilionovou sledovanost a byla tak vůbec nejsledovanějším pořadem celého svátečního dne.[2]

(Možná, že se tato pohádka (a jiné štědrovečerní pohádky v poslední době) opravdu líbily. Možná, že to prostě jaksi patří k tradičním rituálům Štědrého dne. A dost možná, že nebyla pro všechny ty diváky tak úplně košer, ale přešlo se to chvilkovým rozladěním a příští rok opět znova.)

Těžko tedy říct, jestli je opravdu česká „vánoční produkce“ v takové recesi, jak jsem se víše zmínil. Snad tedy není třeba brát zřetel, co tu píšu, a shrnout celý článek do kategorie zarytých anti-pohádkářských individuí (za toho se však rozhodně nepovažuji). Hodnocení těchto filmových kousků na www.čsfd.cz není sice příliš přívětivé, ale za tento statistický údaj bych se nechtěl skrývat. Kdo dočetl až sem, tomu děkuji, smekám poklonu a nechávám naprostou volnost, jak se k výše uvedenému textu postaví.

[1] Štědrému dni opět kralovala nová pohádka ČT, [cit. 17:00, 25. 12. 2014], http://www.ceskatelevize.cz/ct24/media-it/296393-stedremu-dni-opet-kralovala-nova-pohadka-ct/

[2] Štědrému dni opět kralovala nová pohádka ČT, [cit. 17:00, 25. 12. 2014], http://www.ceskatelevize.cz/ct24/media-it/296393-stedremu-dni-opet-kralovala-nova-pohadka-ct/