Tato báseň je inspirována stejnojmennou skladbou od sympfonic metalové kapely Nightwish. Mám ji v úmyslu zařadit do sbírky, ale jelikož je psaní této sbírky na začátku tak ji uvádím jako samostatnou báseň.
Pěkné počtení.
My, jedna věc je, kdo jsme, Poutníci věčně bájných světů, jež stavíme za životní svou metu? Hledači zlatých, skvostných pokladů, jež podporují naši náladu? Dělníci v mastných prašných chrámech, jež sčítají náš sebemenší nádech? Lékaři tichých, beznadějných srdcí, jež snažíme se marně opravit? Obchodníci v divanech svých spící, jež sžírají nás měsíc po měsíci? Milovníci něžných oblých boků, jež svíráme, nesnažíc je pochopit? Úředníci velmi důležitých věcí, jež snažíme se uspořádat přeci? Labužníci žitně zlatých moků, již zdraví budou jistě do sta roků? Básník, vzácné třpytky korálových moří, z nichž vše vychází a zpět se noří. Snivé nymfy démantových chrámů, jež znaveny vždy uléhají k ránu. Ale kdo vlastně jsme? My, další věc je, co máme. Tisíce důležitých znaků, vnášejíc řád do světa zmatku. S přípitkem nevýslovné síly, řídící řeky, stavící víry, a s blankytem různorodých zvuků, ztrácejíc se v proudu zvuku. Při bělostně skvoucí luně bílé, přinášejíc romantické chvíle, či salvě různorodých září, hledajíc štěstí našich tváří, v příslibu pozdravů tak planých, všech našich starých dobrých známých, s kaskádou zlatavých dukátů, nesoucích nádech brokátu, a jistotou naší vůle k žití, skrze niž právě máme své žití. Básník, perly lesklé v hlubinách svých tonou, nehledajíc záchranu svých lící. A jen nymfy vyzývavých očí, pohledem chladným jejich rty smočí. Ale co z toho máme? Kyvadlo, Zhatit, strhnout navždycky a zcela, všechny hradby, převtělené Já, až nezbude zhola nic, a jen vzdech vašich plic, nesmělá dáma doposavad hrda, jež odchází a s ní i pouhopouhá hra. Zbořit, rozbít, pro jednou a navždy, všechny pevné jistoty těch Já, až vymizí docela. A kdybys stokrát chtěla, utéci pryč, z náruče té vraždy, zemřeš, zhyneš přítelkyně má. Ukrást, uzmout docela a jistě, všechno třpytné bohatství všech Já. Až ztratí se bezezbytku, a ty budeš bez užitku, stát zpívajíc prosebné své písně, má duše krásná bude zatvrdlá. Básník, Vratké láhve nejasných svých rysů, naplněné možnostmi nic více, tonou, tápou v kyvadle svých srdcí, hynou, vědci, básníci i reci. Či snad právě v této chvíli žijí? V úzkosti své – v kyvadlu svém. Jsou a ve svém bytí plně žijí. V úzkosti jsou – v kyvadle svém.
