Téměř prázdné nástupiště

Olomoucké hlavní nádraží rychlík č. 255 ŠUHAJ, ze směru Moravská Třebová, Zábřeh, který dále pokračuje ve směru, Hranice na Moravě, Vsetín a Dubaj, (To byl samozřejmě fór) odjede z druhého nástupiště. Prosím ukončete nástup, vlak je připravený k odjezdu.

Neklidné kroky letí ke schodišti, tak zajímavě napjaté. A jejich majitel přímo sviští, po podlaze zaváté. Tisíci, miliony různých šlápot, jež se pojí v labyrint. Ze všech stran je slyšet klapot, podpatků němých balerín. Které v záři neonových spisů, potulují se nesměle. A elegán jak z časopisu, na ně se sladce usměje. A arogantním pohledem změří, dívku s krosnou na zádech. Za ním se hlasně zaláteří, stařík, který ztrácí dech. Nemohouc pochopit toho shonu, jenž se vpíjí do očí. Muži s diářem a kufříkem, kde se všechno přetočí. A jen šepot řadových pokladen, mísí se s vážnými hovory, v síť, do níž kdo polapen, snadno ke všemu přivolí. A nevšimne si těch bláznivých kroků, které pádí ke schodišti. Už jsou zde, už podávají ruku, zábradlí, a už to sviští. Tím tunelem tapetovaným plakáty, s tou nadmírnou křiklavostí. (Vypracovaná blondýnka, s klenutým výstřihem. Rozpláclá na sporťáku, s vtíravým úsměvem. Soupeří s brunetkou, jejíž pohled říká vřele, že s touhle novou vůní, vystačíme si cele. A servete ji z plakátu, vsednete do sporťáku. A pak až zmizí zraky všech, zkusíte společný dech.) Těkavé oči civí na ty záplaty, s neobyčejnou přilnavostí. Druhé nástupiště schody vlevo, splašené kroky letí. Celý podchod se otřásá, duní, nahoře něco letí, letí. (Lépe řečeno jede, přesněji odjíždí.) Pružné kroky stojí zkamenělé, srdce v krku buší. Oči přes řídký pot udiveně, civí na tu prázdnotu. Jen cosi ruší to monotónní nic, dva světlé body. Vystupují z ladných skic, nožky tenké, lehké. Noří se do rudě žhnoucích střevíčků, s vysokými podpatky. Pojednou s lehkým chvěním na líčku, vše prozáří tichý úsměv. Mladík stojí, nevěřícně civí, na to náhlé zjevení. A okamžik tak důvěřivý, slova se derou z úst. Mladík: „Čekáte tu na někoho?“ Slečna: „Ne, tedy ano, na vlak.“ Mladík: „Ale ten přeci teď ujel.“ Slečna: „ Ano, já vím, bohužel.“ Mladík: „Jak to bohužel, vždyť přeci …“ Slečna: „ Za hodinu jede další.“ Mladík (klopí oči) „Ano, to ano, jenže pozdě, nepřijdu včas do práce. to se zas odrazí na mzdě.“ Slečna (slabý úsměv) Mladík (vážně) „To není žádná legrace!“ (Zkroušeně) „Šéf zas bude vyvádět, smějící se kolegové. Zas si budou vyprávět, vtipy o mně zbrusu nové. Kdyby šli zamknout ty dveře, a kdyby ve tři ráno ztich. Ten houslista, co stále vrže, mohl jsem tu býti dřív.“ (Podívá se na slečnu) „Ale vás to z míry nevyvádí.“ Slečna: „Ne, to ne, spíš naopak, je to prosté, je to všední. Chce se to jen pousmát, a říct si, že to patří ke dni. Vždyť nemůže do puntíku vyjít, co bychom si vždycky přáli. Občas prostě musí přijít, taková nepovedená chvíle. Ale i ona patří k životu, bez ní by byl monotónní. Je třeba zažít marnost, abychom se odrazili od ní. S úsměvem, který má život rád, s vědomím, že to nejde vrátit. S odhodláním jít a nezaspat, vždyť nemáme přeci co ztratit. Mladík: „A smím se zeptat, kam jste měla namířeno?“ Slečna: „Ale beze všeho, ke svému příteli.“