Švestkový likér (povídka)

Nikdo už si nepamatuje, kdy přesně přišel pan Hlavička s tím úžasným nápadem. Jedni říkají, že se tak stalo, když se jednoho podzimního večera procházel po svém rozlehlém sadu, přemýšlejíc, co si zase počne s tím nafialovělým nadělením, jenž se mu válelo pod nohama. Další tvrdily, že za to může Hlavičkovo šlendriánství, jelikož prý nechal svoji úrodu ležet ve sklepě až příliš dlouho. Na to však zase jiní urputně kroutí svými hlavičkami (div, že jim ještě drží na krku) a vehementně gestikulují, že mu tento božský nápad vnukl jeden krajánek, který kdysi procházel vesnicí a jenž se (jak na potvoru) někde ztratil a nikdo ho od té doby více neviděl.

Pokud si snad myslíte, že vám řeknu, jak se to tedy tehdy vlastně semlelo, jste na omylu, což důrazně třikrát podtrhávám. Ostatně, je to důležité? Myslel jsem si to. Hlavní věc je, že starý Hlavička dělá ten nejlepší švestkový likér, jaký tato ospalá krajina s nedohlédnutelnými obilnými lány spatřila. A to je fakt tak pevný, že byste se o něj mohli opřít, kdyby na to přišlo.

Tento Hlavičkův vynález (který si dal mimo jiné patentovat) se záhy stal chloubou celé vesnice a způsobil v ní hotové pozdvižení. Samotnému Hlavičkovi obrátil staromládenecký život jaksepatří od podlahy. Z věčně zachmuřeného samotáře, kterého jste na návsi nezahlédli, jak je rok dlouhý, se rázem stal velmi vstřícný a výmluvný patron. Část svého rozlehlého gruntu přestavěl na hostinec, kde den co den trůnil za pípou, naléval žíznivým návštěvníkům do oblých džbánků svůj švestkový mok, smál se na celé kolo a občas rozdal nějaký ten rozum. Tolik tedy k blahodárné proměně pana Hlavičky.

Co však švestkový likér udělal se samotnou obcí, nelze snad slovy ani popsat. (Nicméně budu se o to muset pokusit, jelikož břichomluvectví ovládá jen pár vyvolených). Od toho dne, co pan Hlavička vyvěsil na vrata svého statku velkou ceduli - Hostinec U tekuté švestky, se začaly dít ve vesnici podivuhodné věci. Po dříve liduprázdných ulicích se začali pozvolna trousit lidičky a přidávali se další a další, až byla venku z kutlochů téměř celá vesnice. Všechno, co mělo nohy (nebo dřevěné protézy doktora Vývrtky) se řítilo jak tatarské hordy k hostinci.

Zde již panoval čilý ruch, mnoho smíchu, překvapený výkřiků, hlasů, zvuků, povyku, pobíhání a nad tím vším trůnila malá postavička pana Hlavičky, která se pod tíhou džbánků doslova a do písmene lámala v pase (tedy pokud pan Hlavička nějaký pás měl). Švestkový likér tekl proudem, smích neustával a stále se přidávaly nové a nové hlasy, které se navzájem důmyslně střídaly, aby mohl každý s řečníků pravidelně svlažit hrdlo.

Nejednou se však stávalo, že toto všudypřítomné štěbetání náhle ustalo a místo toho zařinčel sálem řev soků a sokyň, kterým švestkový likér otevřel ústa více, než by bývalo bylo zdrávo. Netrvalo však dlouho a kohouti (či slepice) pustily své límce (či fěrtochy) a šli společně zchladit horké hlavy likérem, který všechny sváry dokonale rozpustil a rozleptal, takže odcházeli z bojiště s čistým štítem, rozhlížeje se bedlivě po hospodě, jestli by nebyl k mání někdo jiný. Mazlavý likér mizel v hrdlech přítomných, jakoby snad ani žádná neměli.

Kolem stolů pak probíhaly tzv. „šeptandy“. Ten řekl to, ten (překvapivě) ono, ten viděl toho s ní, ten ho viděl s druhou, ten výhodně koupil, ten výhodně prodal, ten jich dnes večer koupil, a ten jich dnes večer rozdal, toho píchá v kříži, toho loupe v kostech, toho straší výři, toho zase obálky s červeným pruhem, ten naopak ví, jak ho nejlépe vystrašit, ten má novou mašinu, ten zas prohrál kůži, ten má v troskách rodinu, ten dal té své růži, a ona mu pak dala … Všichni tak šeptali, naslouchali, pokradmu se dívali na ty, o kterých se vedla řeč. Mohlo by se vám zdát, že zde panovalo takové ticho, že kdybyste upustili špendlík na podlahu … Ale chyba lávky tito šepotálkové ve výsledku šeptali tak hlasitě, že i kdybyste mrštili o zem džbánkem, nic vám to nebude platné. Šepot vše přehlušil, jakýkoliv sebemenší náznak rušivého elementu. Nakonec se to skoro vypadalo, že to ani šepot nebyl, ovšem mluvením bych to také neoznačoval. Takovéto šeptandy zde jen kvetly a pan Hlavička usmívající kličkoval mezi stoly, tu vyslechl to, tu zas něco jiného, zde se pousmál, tam řekl nějakou poznámku a především se stále smál, smál se tak, se mu úsměv vryl tak do tváře, že pak večer před spaním, měl co dělat, aby ho z nich vypudil.  

Švestkový likér tekl proudem, mnoho smíchu, překvapených výkřiků, hlasů, zvuků, hovězích pečínek, slepičích křidýlek, žabích žebírek, kachních jatýrek a chutných mozečků. A ty věčně rozesmátá šeptající ústa všechno polykala a zapíjela likérem. Břicha se nadouvala k prasknutí, ale s tím si nikdo těžkou hlavu nedělal, vždyť stačilo jen trochu povolit knoflík u kalhot. Hubení, tlouštíci, malý, velcí, každý držel džbánek s tím božským nápojem a upřímně se na něj usmíval. Za chvíli se už celý obsah džbánku převaloval líně v žaludku, a jeho majitele příjemně šimral. Ten se jen smál, zajíkal blahem a očima k sobě volal pana Hlavičku, aby mu džbánek opět naplnil.

A Hlavička plnil, lil mok do džbánků až po okraj a také se smál, smál se na celou hospodu.  Roznášel plné džbánky, sbíral prázdné, neustále ždímal pípu a přitom se zajíkal blahem a jeho očička spokojeně svítila. A lidičky se na něho usmívali a natahovali k němu ruce s prázdnými džbánky a pan Hlavička lil a lil ze své pípy, která se zdála být bezednou studnicí. Vznášel se pak nad tím mračnem nasycených, šeptajících mužíčků, ženušek a dětiček, jako malý bůžek na obláčku, který se spokojeně díval na ty zmenšující se očička, jež se na něj smála a přívětivě mrkala. A pan Hlavička, ten hodný bůžek, je ládoval, co jen se do nich vešlo.

Když už pokročil večer, první se zvedaly ženské, které odváděly svá dítky na kutě. Jejich mužíčkové se s nimi loučili s příslibem, že přijdou ihned, jak dopijí svůj džbánek. Avšak jen málokdy se jim to dařilo. Zpravidla se většina z nich vypotácela ven okolo půlnoci a za bujarého halekání se klopýtali podél stěn. Když přes všechny patálie, jež je na těchto cestách zastihly. Když konečně stanuli přede dveřmi a setkali se s káravými pohledy, klopíce vždy oči k zemi se doplazili do van a odtud do ložnic, kde sebou praštili na postel a s chrapotem usínali. Jejich ženušky pak uléhaly vedle nich s povzdechy, které dobře věděly, že všechno česání a pudrování tváří přišlo zase vniveč. V hospodě zůstali už jen poslední pozůstalí, kteří se nemohli odlepit od svých džbánků, klimbali vsedě hlavy položené na stolech nebo leželi pod stoly jako zabití. Panu Hlavičkovi to však nevadilo. Stále doléval, plnil a házel do sálu úsměvy, které rajzovaly po temenech kostlivců, odrážely se od nich a bloudily pak po stěnách v podobě světélkujících prasátek.

Nikdo vám s určitostí neřekne, jak se přesně u pana Hlavičky zrodil švestkový likér. Ani já vám to nepovím a není to konec konců důležité. Vlastně, abych řekl pravdu, nikdo z jeho přítel se po tom ani nepídí. A proč by také měly? Ne, nemají k tomu žádný důvod, nějaké to vysvětlení si přeci každý z nich vždycky najde. Navíc po pár džbáncích už nikomu ani nepřijde na mysl, aby se pídil po tom, jak pan Hlavička ten chutný náboj připravuje.

Ty z vás, kteří čekali nějakou dramatickou zápletku, nějaké to napínavé rozuzlení, musím zklamat. Lidičky stále chodí do hospody, ženské odcházejí dřív domů ukládat děcka a připravovat se na příchod manželů, kteří se vždy kolem dvanácté potácejí vesnicí jak bezhlaví rytíři. Ložnice jsou vždy pečlivě připravené, průsvitné noční košilky řádně nařasené a vždy to stejně končí smutnými povzdechy. A nad tím vším se vznáší na obláčku pan Hlavička, coby švestkový bůžek, dívá se na to, mne si radostí ruce a ani se už nesnaží pochopit, proč ti človíčkové tak prahnou po jeho likéru. Zabýval se touto otázkou již nesčetněkrát a vždy musel konstatovat, že prostě neví. Ale co je na tom? Hlavní bylo, že to ti lidičky z nějakého pro něj nepochopitelného důvodu chtějí. Proto se jen smál, doléval, odléval, přeléval, zaléval a vypadal opravdu spokojeně.

(Pokud ale přesto toužíte po nějaké té zajímavé příhodě, musím vás uklidnit, že se jí zajisté dočkáte. Stačí jen zajet do Hostince U tekuté švestky, která jich skýtá každým večerem nepřeberné množství. Samotné „šeptandy“ by vydaly za větší svazek než pohádky tisíce a jedné noci. Navíc pokud vydržíte až do půlnoci, můžete se zatajeným dechem sledovat četná dobrodružství, která potkávají klopýtající pány podél zdí (ani takový Gulliver toho neprožil tolik). A kdyby vám i to nestačilo, skrčte se někde v koutu některé z ložnic, odkud budete moct s napětím sledovat ladně se kroutící slečny, které doufají, že dnes přeci …)