Zurčivý přízvuk vlnící se hladiny,
navždy nespoután.
A jen pohled tak originální, jediný,
stojí za myšlenku a snad i víc.
A já mu naslouchám.
Jak vlní se tak klidný v proměnách svých, tak tichý ve zvucích tajemných. A nedostižný, nespoutaný zcela, i kdyby duše stokrát chtěla. Nemožno ten pohled vepsat v pouta, a jen slova tak prázdná a hloupá. Růženko, tam někde v dáli, se mému srdci ptáci smáli. Růženko, proč neutichám stále, i když vím, že vše je marné? Pro nespoutanost očí tvých? Pro smělost rtů vábivých? Pro hlas skrytý v peřejích? Anebo pro tvůj zvláštní smích? Který vidí tam, kde mé srdce slepé, přes svoji snahu nedohlédne. A má duše to ví, ale přesto hledá. V azuru jímajícím celou oblohu, na níž opuštěně plují bílé zámky, tak nedobytné. A já poután zemí dostat se nemohu, do hejna ptáků pevných ve své víře, šípů svištících. K těm neznámým opuštěným zámkům, k jejich věžím a branám zlatavým, k jejich ulicím, jež nepoznaly smích, k jejich jistotám, k jejich nadějím, ke všem palácům, o nichž mohu snít, jen potichu ve skrytu svojí duše, tak procítěně a přece tolik suše, ovládat zámky bez svých pánů, a potom zjistit časně k ránu, že nemožno dobýt jejich trůny, a jen slovo tak hlučně bezvýznamné, Růženko … A neděje se nic, ty zámky napospas odevzdané, ty proudy navždy nespoutané, dál plují mojí oblohou, kde dojíti nemohou, svého klidu.
