Předmluva k básni Vašek (sbírka Humberto)

Dny, Ty plaché obrazy v pevných rámech, jež utkvívají tklivě na rtech, naší krásky dosud nepoznané. Milovat! Milovat ji! Ale co když klame?

Sny, Tisíce různorodých tváří, jež na hladinách matně září, naší řeky tolik nespoutané. Přeplavat! Překonat ji! Ale co se stane? Úsměvy pevné jak zemská tíž, jiskra se v oku zachvěla. Zázrak, jejž víckrát nespatříš, a v dálce hraje kapela. (Tiše se trubka brodí vzduchem, s vířením sta tympánů, hrdě se housle táhnou vzduchem.) Touha, no co tu vlastně máme? Snad krásku, jež neví asi, kde hranice jsou její krásy. Snad flétnu, jež neví zcela, že nevzlétne, i kdyby chtěla. Snad řeku, jež svým věčným spěchem, proplouvat chce zimou, létem. Toužím a co se asi stane? Snad země vskrytu bohatá, vydá své poklady ze zlata. Snad ústa ledem zavátá, potěší hřejivá záplata. Snad neuslyším více křiku: „Ty bezvýznamný trosečníku!“ Toužím a co když ona klame? V mysli je trochu přeplněno, a rozum balancuje stále. Vše co zůstává nesplněno, točí se bláznivě ve spirále. Milovat! Milovat její tajné skrýše, rozum drmolí pro sebe tiše. Přeplavat! Podmanit vody nepoddajné, a rozum křičí: „Vždyť ona přece klame!“ Duše jen zpovzdálí kradmo se dívá. „Bez touhy nepoznáš krásu, vždyť v ní zračí se tvá inspirace, síla, bez ní nenalezneš spásu.“