Nikareté (povídka)

Vysoko k nebi se vypínají štíty pohoří Taygetos. Svými vrcholky se téměř dotýkají mraků, které je halí svoji mlhovinou. Možná, že právě zde se rádi zastavují bohové na svých putováních. Zajisté je jim milé, že je lidé, přes tu téměř neprodyšnou clonu par, nemohou jen tak spatřit. Na druhé straně se přímo se zalíbením dívají dolů na jejich počínání. Kdyby se mračna trochu rozestoupila, možná bychom zahlédli jejich usedavý smích, když se již nemohou dívat s klidnou tváří na tu bizarnost lidského počínání. Z vrcholků hor se zdají být všechny lidské strasti tak nesmírně povrchní, malicherné. Bohové to vědí, avšak nezbývá jim nic jiného než zůstávat ve svém věčném, usedavém smíchu. Copak opravdu ti tvorečkové, jež k nám spínají ruce, nikdy nepochopí, že není třeba bát se těch vrcholků skrytých pod prostým pláštěm mračen?

Podél kráčí postava zahalená v otrhaném plášti. Jde pevnou chůzí, v ruce svírá jakýsi podivný umolousaný uzlíček. Náhle se zastaví nad okrajem srázu. Pod ní se rozprostírají už jen nedozírné hlubiny. Zvedne hlavu a upře svůj pohled na vrcholky přikryté oblaky. Dívá se do té mlčící mlhoviny s jakýmsi podivným očekáváním. Jakoby od nich čekala nějakou radu, jakoby je vroucně prosila o pomoc. Vrcholky však jakoby oněměly, a pokud tam jsou nějací nebeští poutníci, nedávají to znát ani mrknutím oka. Ostatně, i kdyby, bohové přeci nemluví, to je každému zřejmé. Obrátí svůj pohled na ten malý, špinavý uzlíček, jenž pokojně spočívá na jejích rukou navzdory rozeklanému chřtánu propasti. Dlouho takto zůstává ve strnulé poloze mezi zahalenými vrcholky hor a bezednými hlubinami. Přišla zde s jasným úmyslem. Ostatně nebyla by první a rozhodně ani poslední. Cosi v jejím nitru ji však bránilo, aby to udělala. Netušila, co to je. Snad vedoucí ruka nějakého z bohů (tedy s největší pravděpodobností). Bylo ji však jasné, že to prostě udělat nemůže. Přivinula ten uzlíček opět k sobě, zahalila jej do svého pláště a odcházela. 

Nikareté věděla, že se již nemůže vrátit domů. Ostatně nebylo ani kam. Svůj domov ztratila, když porušila jeho nepsané zákony na příkrých svazích Taygetu. Vybrala si, rozhodla se darovat tomu špinavému uzlíčku život, musela platit daň. Nicméně v prvních dnech se cítila nesmírně blaze. Připadalo ji, že ztratila daleko méně, než získala. Ona a ten bezbranný uzlíček v její náruči nyní tvořily podivuhodně pevně spojenou dvojici, kde nebylo vůbec podstatné, kdo je ten druhý.

Zprvu se potloukali mastnotou páchnoucími městskými ulicemi. Snažila se najít práci, kde jen to bylo možné. Avšak všechna její snaha vyzněla na prázdno. Často se procházela pod agorou. Kde přece jen mastnota poněkud ustupovala. Příchozího zde upoutávaly četné sochy bohů, které tu do kamene uvěznili ti nejvěhlasnější umělci Řecka.  Mohla odtud také spatřit majestátně se skvějící Théseon. Zde Théseus sjednotitel přijímal četné oběti. (Povětšinou však ohlodával jen holé kosti, lačně vzhlížeje na odulé tváře obětníků.) Théseus však rozhodně nebyl jediným bohem, který měl v tomto městě příbytek. Kousek dál na akropoli sídlila panenská bohyně Athéna (samotná patronka města) a šereda Hefaistos (božský kovářský mistr). Nikareté ráda chodila ve stínech těchto kamenný bohů. Cítila v jejich blízkosti nesmírný pocit bezpečí. Vždyť tu přeci byli s ní, chodili s ní, dívali se na ni každý den. Nedovedla si připustit, že by její prosby zůstaly nevyslyšeny. Bohové ji přece musí rozumět, už jen pro to, že si byli navzájem tak blízcí.

Dny plynuly a s nimi i život ve městě. Akropole se každým dnem plnila řečníky. Každý z nich měl pevně stanovený cíl, šlo jen o to, přesvědčit, nadchnout pro něj ostatní. Nikdo se nechtěl svého cíle vzdát a všichni cítili, že jsou přímo povinováni usvědčit ostatní z jejich nevědomosti. Trávili takto vyčerpávajícími disputacemi mnoho hodin. Zatím tam někde za hradbami spočívaly loudající zástupy jakýchsi podivných otrhanců. Přicházely do města, aby zde našli to, co jim již venkov nemohl poskytnout, obživu. Plnily tak ulice, které zaplavil křik jejich hladových dětí a sténání malomocných starců. Řečníkům na akropoli to však, podle všeho zdání, unikalo. Dál zůstávali ve svých neutuchajících rozhovorech. Čeho chtěli dosáhnout? Blahobytu města? Nesmrtelnosti Řeků? Nebo se jen zdráhali podívat na ty špínou nasáklé ulice?

Příliš brzy se ukázalo, že ztráta domova, jistoty, bude mít pro Nikareté nedozírné následky. Snažila se. Obětovala bohům. Ale nedělo se nic. Chladní bohové z bílého mramoru spočívali ve své tajuplné mlčenlivosti. Co měla z jejich neoddiskutovatelné krásy? Její prosby zůstávaly nevyslyšeny.

I když se na první pohled zdálo, že práce zde není, nebude a snad ani nikdy nebyla, přece jen se zde zračila poptávka stará jako město samo. Horliví řečníci na akropoli po dobře prodiskutovaném dni často hledali společnost, která by trochu rozjařila jejich majestátné hlavy obtížené samými důležitými věcmi. Staří kmeti zahalení v bílé pláště, také rádi uvítali, když jim lázně nabídly více než jen osvěžující koupele. Jejich těla odtud odcházela proměněna nebývale silnou vzpruhou. A konečně mladíci v palestrách byli celý nesví, když se museli celé dny dívat na svá olejem natřená těla a nebylo jim dopřáno (samozřejmě v utajení, jelikož zde byla jiná společnost zakázána) ukojit (přirozenou) touhu ve vlažných večerních nocích.

Když ji tedy kdosi prvně položil na dlaň stříbrný obolos, lačně k ní vzhlížejíc, uvědomila si, že pro ně není v tomto městě místo. Musela se rozhodnout. Zůstat spolu a zajít v prachu zdejších ulic? Nebo se rozdělit a zachovat tak možnost žít? Odložila děvčátko u vrat jednoho z domů, který míjela, když v ní to uzrálo rozhodnutí. Věděla však, že jeho šance je jen velmi mizivá.

Od toho dne, kde poprvé přijala nabízené stříbro, se její život proměnil k nepoznání. Bohatě zdobená sloupořadí v ní vždy vyvolávala jakousi podivnou úctu. Teď se však pro ni stala naprosto běžnými místy. Ostatně bylo nepodstatné, kde jste byli osloveni. Když chodila kolem Akropolis, občas zahlédla nějakého z řečníků, jak vzpřímeně stojí a upírá někde v dál pevný pohled, vždy se jí zmocnil podivný obdiv. Považovala je kdesi téměř za polo-bohy. Jenže když prvně spatřila jednoho z nich, jak odhodil svoji bělostnou tuniku a se supěním býka se sápal po jejím těle, všechna ta podivná úcta náhle zmizela. Opravdu nebylo rozdílu v tom, jestli cítila drahou fénickou vůni, či pach rybiny, její tělo se pod těmi čpícími chapadly svíjelo stejně.

Na druhou stranu se ukázalo, že ty probdělé večery ji dokáží obstarat poměrně slušné živobytí. Oficiálně ji sice stále nikdo nezaměstnával, avšak každý večer musela odrážet zástupy těch, kteří tak chtěli na krátkou dobu učinit. Nepracovala za žádný smluvený plat, avšak všichni věděli, kolik její služby stojí. Neměla žádné stálé pracoviště, ale tento zjevný nedostatek byl vždy jakýmsi podivným způsobem vyřešen. Její práce nebyla nikomu známá, ale každý o ní věděl.

Říká se, že člověk se snadno přizpůsobí, snadno zapomene. Zapomněla i Nikareté. Snad kdesi v jejím nitru ještě přežívaly mlhavé vzpomínky, ale neměla čas jim věnovat větší pozornost, takže padaly stále hlouběji a hlouběji.

Dařilo se jí nyní dobře, takže si brzy mohla koupit domek v jedné zapadlé ulici. (Přece jen všechno to trmácení po akropolích, lázních, palestrách se jednomu omrzí) Společně s ní tu bydlely ještě dvě dívky, které již platily za zkušené harcovnice. S Nikareté vycházely povětšinou dobře, jen se trochu podivovaly, jak se mohla tak rychle vyšvihnout. To, že k Nikareté chodí víc zákazníků jim zas tak nevadilo, přece jen měly už svoje léta a tak byly rády, že mají alespoň chvilku klidu.

Avšak množství dočasných zaměstnavatelů začalo být za chvíli přítěží pro samotnou Nikareté. Mnohdy totiž od ní odcházeli poslední zákazníci až v pozdních dopoledních hodinách následujícího dne a ona zůstávala vyčerpaně ležet na posteli sbírajíce síly pro další probdělou noc.

Když tedy jednou náhodně zabloudila na agoru, upoutal ji zde hlouček téměř polonahých dívek, které zde stály svázané v řadě a vrhaly na kolemjdoucí vytřeštěné pohledy. Obcházelo kolem nich pár mužů, bedlivě si je prohlížejíc. Občas některý z nich poplácal některou z dívek po zadnici a potom se prohraboval ve svých šedivých vlasech a přemýšlel, jestli mu stojí za to, aby se o ni s kupcem hádal. Nikareté přišla blíž. S kupcem se velmi důvěrně znala, ostatně byl to jeden z jejích prvních a věrných zákazníků. Chvíli tu takto nečinně stála v usedavém přemýšlení. Trochu ji až jímala hrůza, co že jí to vytanulo na mysli, ale odehnala chmury pryč. Hůř než u některého z těchto vykrmených staříků jim u ní nebude.

 „Filemone, kolik stojí jedna z nich?“ obrátila se ke kupci.

Filemon ihned poznal její hlas a v očích mu zajiskřilo: „Tři drahmy, proč to potřebuješ vědět?“

„Sedm z nich si vezmu,“ odvětila pevně.

Kupec trochu povytáhl obočí, ale neříkal nic, obchod to byl věru znamenitý, krom toho se zdálo, že s ním Nikareté ani nemíní smlouvat a zaplatí mu jeho značně přemrštěnou cenu.

Nikareté přivedla, ke značnému údivu společnic, sedm malých holčiček do jejich domu a ubytovala je ve dvou neobývaných pokojích v patře. Asi za týden poznaly holčičky první zákazníky. Všech těch sedm ještě řádně nevyzrálých, navýsost překvapených těl bylo drceno masitými pažemi, bylo svíráno silnými stehny, bylo bořeno mohutnými hrudníky. Netrvalo dlouho a Nikaretiny holčičky znala téměř půlka města. Každý se chtěl na vlastní oči přesvědčit, jestli je to skutečně pravda. Nikareté je však držela pevně pod zámkem. Kdo je chtěl vidět, musel nejprve řádně zaplatit. Jinak se však o ně Nikareté starala s nebývalou péčí. Koupila každé z nich nové šaty, zajišťovala jim bohatý jídelníček, starala se o jejich zevnějšky. Byla pro ně chůvou, která je vedla životem a ukazovala jim ho v jeho plném světle. (Nicméně jeho ostrý jas bych nikomu nepřál zakusit.)

Sedm malých holčiček se tak noc co noc bořilo do polštářů. Noc co noc bylo bořeno různorodě čpícími těly a noc co noc z nich byly trhány kusy jejich srdcí, jejich životů. Zapadlá ulice však zůstávala ve své mlčenlivosti, celé město mlčelo. Jen kdesi na ostrově v dalekém moři se blahem svíjela Afrodité, zálibně přitom hledíc na úd Uranův. Úd to velmi slavný a opěvovaný po celém Olympu. Jelikož kdyby tenkrát pratatíček Kronos nezbavil mužství svého chamtivého otce, nebyl by pravděpodobně žádný Olymp a dokonce ani nikdo, kdo by k němu upíral zraky. Celá existence by spočívala jen na Uranovi, věčně ležícím na své manželce Gaie. Avšak ani s Kronosem, tím „bezbožným“ požíračem vlastního potomstva, by to Olymp ještě nevytrhl. Vše však bylo připravené pro tři bratry, kteří se svému otci postavili, aby nastolili vládu bohů na Olympu. (Ovšem stále zde zůstává otázka, jak by to vůbec s bájným Olympem dopadlo, nebýt pro každý šprým svolného strýčka Hésioda.)

Dny plynuly pozvolným tempem městského života, který neměl zapotřebí nikde spěchat. Všechno potřebné přece obstarávaly okolní vesnice. Člověk ve městě se zašel podívat na akropolis, jestli dnes nevystoupí nějaký řečník, který jej zbaví klimbání či na agoru obhlédnout nejnovější zboží. Samozřejmě občas obětoval v některém z chrámů, aby na něj bohové úplně nezapomněli, ale to bylo asi tak vše. Ve své podstatě neměl nic závažnějšího na práci.

Nikaretiny holčičky mezitím dospěly v mladé ženy. Zapomněly už dávno na svoji minulost. Byly nyní zde zahrnuté Nikaretinou péčí. Dávno si již zvykly na lačné pohledy zákazníků. Dokonce se zdálo, že snad je ani probdělé večery nějak zvlášť nesouží. Jako malé si zapamatovaly, že každý večer budou mít dva nebo tři návštěvníky. S některými se setkávaly pravidelně, jiné neviděly už nikdy. Noc patřila těmto pánům, den pak utěšujícímu spánku a něžnému pohlazení Nikareté. Ani jim nepřišlo na mysl, že by se to mělo nějak změnit.

Ze všech sedmi dívek si upoutala Nikaretinu pozornost zvláště nejmladší. Říkala ji Kalé, jelikož se od ostatních lišila jakousi zvláštní jikrou, kterou Nikareté nemohla postřehnout, ale která ji jaksi podivně zkrášlovala, činila ji opravdu krásnou. Nikarete k ní od jejich prvního setkání cítila podivnou blízkost. Zdálo se jí, jakoby k sobě odedávna jaksi patřily. Nedovedla si to vysvětlit, a jak čas plynul, přiřknula to klamnému pocitu.

Jednou k večeru měla volnou chvilku a jakási podivná touha ji vedla přímo do pokoje nejmladší z dívek. Opatrně pootevřela nedovřené dveře. Spatřila její bělostné tělo. Kalé stála zády k ní a rozčesávala si své dlouhé světle hnědé vlasy. Nikareté jen bez dechu zírala na ty ladné křivky jejích boků, až se její pohled zastavil na zádech. Těsně pod krkem spatřila malou tmavě hnědou tečku. Ustrnula. To přece … Rychlým krokem seběhla po schodech a další okamžik už stála na ulici. Notnou chvíli zírala jako bez ducha před sebe, snažíce si srovnat v hlavě co viděla. Poté však vedla svoji ruku za hlavu. Těsně pod krkem si na zádech nahmatala znaménko. Podívala se nevěřícně na svoji dlaň, jakoby se nechtěla smířit, co se před ní tak znenadání objevilo. Na rohu ulice zahlédla zvolna se loudající první zákazníky. Tam nahoře ve svém pokoji si právě teď obléká Kalé šaty a dokončuje poslední úpravy své toalety. Čeká ji večer jako každý jiný.

Nikareté se rozeběhla poloprázdnou ulicí a ztratila se v přicházející tmě. Její pohled byl kamenný, ve výrazu tváře byla cítit absence života. Kalé ji ještě zahlédla, jak se rozbíhá, ale než stačila seběhnout dolů, byla už pryč. Navíc se srazila ve dveřích s Filemonem, pravidelným návštěvníkem a nejčastějším Kaleniným spolunocležníkem. Odvedl si ji nahoru někam do potemnělých koutů pokoje.

Mezitím se městem řítila zběsilá Nikareté, proběhla branou, nikdo ji nebránil, nikdo jí nechtěl zabránit.

Zde se musíme s Nikareté pomalu, ale jistě, rozloučit. Snad se vrhla z některého z příkrých štítů, kterých je ve zdejších horách dostatek. Snad stále bloudí pustinami jejich cest. Svému osudu ponechme také Kalé a jejich šest sester. Je dost možné, že je zde Filemon naposledy, že se konečně rozhodně usadit a vést řádný život. Nemůžeme ale vyloučit, že zde bude docházet i nadále a vídat Kalé jen v letmých večerech přítmí jejího pokoje. To všechno je docela dobře možné, avšak pro nás by již bylo zbytečné se po tom dále pídit.

Bohové na vrcholcích hor si již odpočinuli a zahaleni v mracích se ubírají do svého domova. Jsou rádi, že je na jejich cestě nikdo nevidí. Mohou se zastavovat, kde chtějí, mohou se dívat, na koho chtějí, mají tak téměř neomezenou svobodu. Jejich myšlenky jsou čisté, lidské počínání je pro ně naprosto nepochopitelné, zcela bizarní. Zůstávají dlít ve svých božských myšlenkách, které jsou jediné hodny toho, aby se jimi zaobírali.

A pokud přeci jen některý z nich projeví soucit s tím či oním člověkem (jestli je toho vůbec schopen), nemá u něj tento stav příliš dlouhého trvání. Za chvíli přeci bude na Olympu a zde ve společnosti svých druhů zapomene každý (Prométhea nevyjímaje) na to banální lidské trápení. Zde v místě věčné blaženosti není pro takové myšlenky ani místo. Vše se utápí v amforách přeplněných tím nejsilnějším vínem, ze kterých si bohové štědře nalévají. Amfory kolují z ruky do ruky. Vždyť co jiného by zde také měli bohové ještě dělat?