Myšlenka se rodí v ústech

Na povídky se moc nezaměřuji, hlavně asi proto, že se mi těžko píše v krátkém rozsahu. Tady je ale přeci jen taková malá ochutnávka.

Na stole se převrhla láhev s vínem a celý její obsah se vsákl do květovaného ubrusu a pak zvolna kapal na zem. Pokoj naplňoval smích. V této malé místnosti, kam se vlezl sotva stůl s pohovkou, křeslem, jednou skříní a postelí v rohu u okna, seděli tři studenti obaleni těžkým vzduchem, jenž vyplňoval všechen zbytek stísněného prostoru. Petr se vyšvihl z křesla, aby zachránil, alespoň část vína, avšak marně, v láhvi zůstal sotva jeden lok. „Nevadí, donesu další,“ zařehtal se Olda a už se kolébal ke skříni. Petr se zadíval z okna. Mezi rozhrnutými závěsy spatřil krásnou večerní oblohu překypující drobnými stříbřitými hvězdami. Už jako malý miloval tento pohled. Dodával mu pocit jakéhosi vnitřního klidu, který však momentálně docela postrádal a dobře věděl, že ani sebeúchvatnější noční nebe mu nepomůže. Se svými dvěma přáteli Oldou a Mirkem studoval zdejší politologickou katedru. Během pěti let zde strávených objevil, že jeho názor na politiku je téměř stejný jako u ostatních lidí, s kterými se setkával, ale přece jen se v něčem liší. Nemohl však na to stále přijít. Proto jej nemile překvapilo, že se mu nepodařilo udělat závěrečné zkoušky. Když si nechal svoji práci zhodnotit svým známým, který se v politice velmi angažoval, dozvěděl se, že jeho myšlenka není vůbec špatná, ale bude ji potřeba před zkoušecí komisí náležitě obhájit. Petr věřil, že se mu to povede, ale hned po chvíli svého projevu zjistil, že to nebude tak snadné. Snažil se argumentovat svojí vypracovanou prací, ale komise chtěla řádné vysvětlení, které sice Petr poskytl, ale neobstál hned při první námitce. Závěrečné zkoušky tedy nesložil a čekal jej opravný termín. Petr, který měl vždy dobrý prospěch, to nesl velmi nelibě. Petr působil vždy spíše jako uzavřený člověk. Nikdy neměl rád dlouhé projevy a pozornost okolí. Pro politiku se rozhodl tedy výhradně pro svoji myšlenku a to postavit politiku na člověku. Na člověku, který vyhledává především přirozenou zábavu a který nemusí mít na svém bankovním účtu částku ve výši schodku státního rozpočtu, ale především na člověku, který si přeje žít spokojeným a naplněným životem se svojí rodinou. Petr věděl, že jeho okolí vidí člověka právě na opak. Měl pocit, že v tom se právě liší obě teorie, kterým jde především o spokojený život člověka. Petr se zadíval na Mirka. Seděl v pohovce a mírně se usmíval. Mirek měl z této trojice studentů největší štěstí a zkoušky úspěšně udělal. Ostatně naděje, že by se to Mirkovi nepodařilo, se jevily jako mizivé. Vždyť kdo jiný než vždy pohotový, pružně reagující na danou situaci a především neskonale hovorný Mirek by mohl uspět? Ano Mirek byl rozhodně ten typ, kterému nedělalo problém vystupovat před shromážděním, a z jeho projevu čišela rozhodnost. Vždy zastával většinový názor a snažil se, aby se s nikým nerozcházel ve svém politickém mínění. Olda držící v pravé, ruce láhev s vínem, sebou buchnul do gauče vedle Mirka. „Tak a můžeme pokračovat,“ vykřikl z plna hrdla. „Radši bys neměl tolik pít, víš, co to s tebou pak udělá,“ káral jej Mirek. „Třesky plasky,“ nebo jak je to zažvatlal Olda. Na Oldu se hodila všechna označení od tryskáče počínaje po kulomet konče. Chrlil totiž ze sebe jedno slovo za druhým, naprosto nepromyšleně a často bezúčelně. Soptil ze sebe slova jako vulkán, nedbaje na jejich místa ve větě. V jeho dynamické řeči se projevovala jeho neposednost. Rychle se uměl pro myšlenku nadchnout, ale za chvíli jeho zájem opadnul. Dveře pokoje se rychle otevřely a vykoukla z nich tvář hezké dívky s dlouhými hnědými vlnitými vlasy, kaštanově hnědýma očima a ostře namalovanými červenými rty. „Nechtěli byste přijít za námi na 13. Jsme tam skoro všichni, jen vy nám tam scházíte,“ řekla přesvědčivě líbezně. Doopravdy potřebovala trochu povyražení. Tváře všech mladíků se zčistajasna rozzářily. Zuzka byla kočka. Na celé fakultě, jste nemohli najít přitažlivější slečnu. Nosila v sobě nějaké kouzlo, které působilo na všechny studenty Petra nevyjímaje. „Hned jdeme. Stejně nás to už tady nudí, že?“ promluvil Mirek ke svým společníkům, ale očima stále sledoval Zuzčinu tvář. „Jasně,“ odpověděli Olda s Petrem současně. Pokoj číslo 13 byl značně prostornější. Sedělo zde asi šest dalších slečen. Petrovi svitlo proč tam tak nepostradatelně scházeli. Zábava se rozjela naplno. Všichni tři mladíci však bloudili očima jen k Zuzce. Ve vzduchu, kromě asi tří druhů parfémů, viselo, že je jen otázkou času kdy jí někdo z nich předloží nabídku k chození. První se odhodlal Olda. Šel na všechno vždy hr a všude chtěl být za každou cenu první. Zuzka šla do vedlejší kuchyňky pro šampaňské a Olda se vytratil za ní. Po chvíli se však vrátil se značně rozmrzelým obličejem a červenou tváří. Mirkovi a Petrovi povolily stažené svaly na obličeji. Nyní se k Zuzce natočil Mirek a vesele se spolu bavili. Zuzčiny oči jen hrály. Pak se, ale Mirek náhle omluvil a vytratil na chodbu. Teď přišla řada na Petra. Snažil se naladit v rozhovoru všemožně na Zuzčinu notu, a když se mu zdálo, že nastala ta pravá chvíle, vyslovil svoji otázku. Zuzka se však dětinsky pousmála a pohladila jej po vlasech: „Už bys neměl tolik pít ty můj blázínku.“ Poté se na všechny zamrkala a řekla, že se musí projít na chodbu. Olda se toho večera zřídil jako ještě nikdy a potácivou chůzí, doplněnou o dva bezvládné pády vyklopýtal před internát do hluboké noci. Petr jej nechal. Znal Oldu a věděl, že ráno se vrátí v pořádku. Rozloučil se s děvčaty a šel spát na pokoj. Když procházel kolem Mirkova pokoje, uslyšel za dveřmi tlumené vzdechy. Pod dveřmi se malou skulinkou dralo na chodbu světlo a jemná vůně jahodového parfému. Následující dny ubíhaly Petrovi jako voda v řece a provázely je události tak převratné, že Petr nestačil tajit dech. Po večerním mejdanu na internátu se následujícího rána nevrátil Olda na pokoj. To se Petrovi sice zdálo divné, ale pořádně se vyděsil, až za ním přišli dva policisté a chtěli s ním mluvit. Petr se od nich dozvěděl, že Olda oné osudové noci v silně podnapilém stavu ukrad auto a po chvilce jízdy s ním srazil na přechodu maminku s kočárkem. Dítě zázračně přežilo, avšak maminka utrpěla poranění míchy, kterému na místě podlehla. Petrovi se zamžilo před očima. To nemohla být pravda. Vše během jediného večera nabralo podivný směr a Petr cítil, že tyto události jen stěží, dokáže zastavit. Oldu odsoudili na pět let a Petr se o něm dozvěděl až po půl roce v dopise, který od něj dostal. Stálo v něm: Milý Petře, Sedím u psacího stolu. V protější cele je zase randál. Malá lampička mihotavě bliká, myslím, že brzy bude po ní. Vzpomínám na vás. Jak je to dlouho, co jsem tebe a Mirka neviděl. Mirek měl tehdy pravdu, když mi říkal, že nemám tolik pít. Co se stalo potom, mě moc mrzí, ale nedá se to vzít zpátky. Nemůžu vytěsnit ze svojí mysli ten večer, když jsme byli u Zuzky na pokoji. Má pořád tak útlou postavu? Lampa zhasla. Nyní píši jen při baterce. Odešla mi zářivka. Ani nevíš, jak si v té tmě člověk připadá osamělý. V zadním koutě se něco pohnulo. Ne, jen se mi něco zdálo. Nevadí. Měj se hezky a pozdravuj Zuzku a Mirka. Myslím, že …. Ne nic měj se hezky. Petr dočetl dopis a zakryl si rukama tvář. Ten blázen na ni pořád nepřestal myslet a přitom jej do té patálie dostala z části ona. Promítal si, co měla v sobě za tajemství, které jim tenkrát nedávalo spát. Petr měl poslední dobou těžkou náladu, opravný termín zkoušek se kvapně blížil a on se musel pokusit obhájit svoji práci anebo se přidat k teorii, kterou praktikovala a tedy i uznávala většina. V lednovém čísle místního zpravodaje se dozvěděl o blížícím se velkém plesu zahajujícím zdejší plesovou sezónu. Měl na něm mít projev nově zvolený místostarosta zdejšího města Mirek Habrman. Petr si umínil, že se na ples podívá. Těšil se na Mirka, vždyť už tomu bylo skoro šest měsíců, co se neviděli. Sál praskal ve švech. Všude se to jen hemžilo elegantními pány a dámami v nařasených šatech. Odevšad voněly nejrůznější parfémy smíšené s trochou kolínské. Petr se zde cítil nesvůj a netrpělivě vyhlížel Mirka. Po jednou se dav začal rozestupovat a jeho středem šla Zuzka v tmavomodrých večerních šatech a s oslnivým účesem a bradičkou mírně navrch. Vedl ji kavalír v černém obleku s červenou kravatou, v kterém Petr poznal Mirka. Když procházel kolem, Petr se už chystal k pozdravu, ale Mirek, ačkoliv jej nemohl přehlédnout, se otočil na opačnou stranu. Petr vyběhl ze sálu ven na ulici a zadíval se na nebe, které dnes bylo více než potemnělé a po hvězdičce ani památky. V dálce zahoukal vlak. Kolem Petra se přehnal automobil a vůni parfémů vystřídal puch spáleného Naturalu95.