Na rozbouřeném moři,
zmítá se koráb starý.
Z vln do vln se noří,
jež dělají z něj cáry.
Na zádi u kormidla stojí, sám mořský vlk, moří pán. Proudy deště jej nyní strojí, stojí tu stále sám a sám. Blesky buší do korábu, hromy tiše burácí. Až se koráb, ponenáhlu, k levé straně obrací. Mořský vlk už také cítí, jak se zvolna, jeho duše, do mořských hlubin, řítí. Z toho už se nevykouše. A ve světle lucerny, vidí, po čem nejvíc touží. Jako sen tak vzdálený, který jej teď trýzní, souží. A přece kolik poznal lásek, kolik měl na klíně krásek. Kolik jich takhle vystřídal, a těch písní, jež jím hrál. A přece lásku nepoznal, svým žitím plul a hledal dál. Kolik už viděl krásných měst, s věžemi až do nebes. Jež vítaly krajánky, zářícími červánky. A přece krásu nepoznal, svým žitím plul a hledal dál. Kolik už viděl zatemnění, kolik nebeských znamení. Kolikrát mu jižní vánek, přivál spoustu radovánek. A přece radost nepoznal, svým žitím plul a hledal dál. Kolik už proplul moří, kolik už zažil smutků, hoří. A ostrovy zvrácených, v mlhách dávno ztracených. A přece strach nepoznal, svým žitím plul a hledal dál. Kolikrát už viděl loď, jak se řítí do temnot. Až hrdlo se mu svíralo, a víry měl pramálo. A přece smrt nepoznal, teď ji našel a zavolal. Už nikdy, nikdy více, nechci spatřit světlo svíce. Jen prosím boha o milost, aby i přes můj život bídný, byl ke mně natolik vlídný, a zachoval mě pro věčnost.
