Malá holčička

Je těžké, žít život, který žijeme, ale ještě obtížnější je, žít život, který bychom chtěli žít.

Do mlhavého města, ráno se probouzí, protože musí. Kufřík s elegánem, kráčí si do práce, protože musí. Chvilkový okamžik, odbíjí hodinu, protože musí. Jedineční lidé, chodí ulicemi, protože smí. Malá holčička s mašlí ve vlasech, sedí na zastávce. A pozoruje ten harmonický spěch, který vše řeší krátce. Opodál vytváří mladý pár, reklamu na lásku, reklamu na úsměv a polibků pár, reklamu na štěstí. Holčička je moc dobře zná, své pozdravy posílá. Jí však si nikdo nevšímá, jakoby tu nebyla. Malá holčička s plánovým diářem, sedí v kanceláři, kde se kouří z hlav naprosto všem, a někdy to i zazáří. Pod největší papírovou věží, tone sexy úřednice. A manažeři vždy usměvavě svěží, nedávají pokoj klice. Holčička tajemství spisů zná, umí luštit jejich kód. Jí však si nikdo nevšímá, a to jí není zrovna vhod. Mladá herečka s pudrem ve tváři, hraje v nové pecce. kde se cool světy vytváří, tak neskonale lehce. V přiléhavých mini šatech, vznáší se idol playboyů, s polibkem visícím na rtech, s pronikavým úsměvem. Holčička v záběru čeká tiše, až ji někdo objeví. To by se, ale moji drazí spíše, rozjasnilo plátno tmy. V polosvitu neonů, tančící hlouček trolů. V parku víly čarokrásné, svítí jako hvězdy jasné. Trpaslíci v pilné práci, vyklízejí restauraci, kde Elfové v knížkách dlící, již zapálili čtvrtou svíci. a podpálili zbytečnosti, neboť toho mají dosti, a k problémům, které pálí, přidávají naivitu slávy. Trochu tlustí medvědi, Přes svůj spánek nevědí, že jim tančí u nohou, skřeti, již se nemohou, vyrovnati rarachům, a ti zas lidským zázrakům. Mramorová luna bílá, nuceně se na vše dívá, a bledne stále víc a víc, až nezbude již z jasu nic. A to bludičky ocení, neboť až se rozední, v hypermarketech zbloudí, Bajaja i Honza hloupý, kteří stále hledají, věci, jež se nezdají, být doslova ztracené. A princezny bezejmenné, v náručí princů spanilých, odkudsi je slyšet smích, těch téměř dokonalých chvil, které si kdosi vymyslil, a jež chtějí zrovna teď, podmanit si celý svět. Zvoní, školní hodina začíná, učitelka vchází do dveří. Petr se dívá z okna, nevnímá, před očima má Lucii. Holčička se k němu přikloní, a hlasem, který Petr zná, do ucha mu zašeptá, „Petře!“ Petr: S úsměvem se otočí k Lucii. „No?“ Lucie: Trhne sebou. „Co? Já nic neříkala.“ Petr: „Sorry, něco se mi zdálo.“ Hodina ke konci se chýlí, srdce zvadlé pookřívá. Minuta, půl a každou chvílí, zvoní! Učitelka pot si stírá. Holčička počká, až Petr vstane, a hlasem, který zvučně zní, do ucha mu zakřičí. „Petře!“ Petr se prudce otočí, pouzdro letí z lavice. Lucii vyskočí obočí, tak trochu tázavě. Petr: „Promiň“ A už se vrhá, pro tužky, pravítka, taháky a kružítka. Anonymní dopisy, jeho rukopisy, jedno ořezávátko a gumu. To měl zase jednou smůlu. Lucie: Sbírá poslední s propisek, ruka na ruce, tají se dech. „Nic se nestalo.“ Petr: Ztracen dokonale v jejích rtech, ztracen dokonale ve svých snech. „Ale …“ Lucie: „Žádné ale“ Petr: „Ano, ale pozvat do cukrárny bych tě mohl, ne?“ Lucie: „Samozřejmě, to se dovoluje.“ Usměje se. Petr nevěří svým uším, které trochu neslouží. A já moc dobře tuším, že byste chtěli dále s nimi, ale na to nestačí mé rýmy. A navíc holčička malá, tam v koutě sedí uplakaná. Za chvíli přijdou něžné víly, aby ji řekly, co již ví, že musí napnout svoje síly, až ji někdo objeví, a řekne pro sebe, potichu a v skrytu, že je těžké, žít život, který žijeme, ale ještě obtížnější je, žít život, který bychom chtěli žít.

Hlasujte ve finále ankety Blogera roku

Autor: Honza Skopal | sobota 9.11.2013 8:43 | karma článku: 6,95 | přečteno: 273x