Kuneš Sonntag - Jeden lidský osud dvacátého století-Sachsenhausen-3

Třetí část mé středoškolské odborné činnosti 2012 - 2013, věnované bývalému studentovi našeho gymnázia Jana Opletala v Litovli. Kuneš Sonntag, syn významného prvorepublikového ministra, se stal přímým aktérem listopadu 1939. Byl mezi 12 studenty, ze kterých bylo 9 popraveno, následně byl vězněn v Sachsenhausenu. Odtud se roku 1942 vrátil, ale po válce byl označen za kulaka, obžalován ve fingovaném procesu za pomoc při útěku přes hranice a strávil 6,5 let v pracovním táboře Jáchymov. Zemřel roku 2010.

4. Koncentrační tábor Sachsenhausen

4.1 Kuneš Sonntag v koncentračním táboře

4.1.1 Popis táboru Sachsenhausen-Oranienburg

Koncentrační tábor Sachsenhausen byl zřízen v roce 1936 apředstavoval nejprve malou olympijskou vesnici pro konání berlínských olympijských her. Jeho základy položili vězni z malého koncentračního táboru Oranienburg, který Hitler zřídil již dříve pro své politické odpůrce. Oba dva tábory pak splynuly v jeden gigantický celek – koncentrační tábor Sachsenhausen–Oranienburg.[1]

Trojúhelníkový půdorys táboru zabíral plochu 1,6 km². Celé městečko tvořilo asi 70 dřevěných budov určených především k bydlení (původně bylo počítáno s kapacitou jedné budovy 90–120 lidí, ale postupem času byly limity navýšeny až na 700 lidí na jednu budovu). Dále bylo toto „městečko dřevěných chatrčí“ rozděleno na malý a velký tábor. V malém táboře byli integrováni Židé a dále zde byly zřízeny karanténní bloky, kam zpočátku přicházeli na několik dní všichni noví vězni (největším strašákem pro esesáky byly infekce, které se šířily mezi vězni).[2]

Celý tábor byl od okolního světa oddělen přes dva a půl metry vysokými panelovými zdmi nahoře opatřenými pásy ostnatých drátů. Před zdí se nacházel elektrický plot, který byl vždy navečer pod napětím. „Občas nějaký vězeň ztratil i poslední zbytky naděje a na elektrický plot skočil,“ zmiňuje se Kuneš Sonntag: „Ze strážných věží do těla zaklesnutého do drátu ještě střelili. Viděl jsem několik takových případů – byl to opravdu nehezký pohled.“ [3]

K táboru neodmyslitelně patřila vstupní brána – zděná patrová budova s věžičkou, kde se nacházely kanceláře dozorců tábora. Před ní byl půlkruh udusané hlíny – Apelplac, kde se pravidelně (ráno, odpoledne a večer) konaly apely – nástupy všech vězňů tábora.[4]

Dále se zde ještě nacházely nejrůznější dílny, kde vězni pracovali na zakázkách esesáků, revír – ošetřovna, prostor ke střílení vězňů[5], krematorium a v neposlední řadě i dobře zařízené domky pro prominentní vězně, kde se prováděly zejména mezinárodní delegace, aby viděly, jak si vězni v táboře dobře žijí. [6]

Vzhledem k tomu, že počet internovaných vězňů se stále zvyšoval, muselo být přistavěno asi padesát pobočných táborů s celkovou kapacitou šedesát tisíc vězňů. Některé z nich byly rovnou napojené na továrny, protože vězni byli pro Třetí říši tou nejlevnější pracovní silou.[7]

4.1.2 Osobní zkušenost Kuneše Sonntaga s koncentračním táborem

Kuneš Sonntag zhruba věděl, co od koncentračního tábora má očekávat. Za první republiky vydalo totiž nakladatelství Melantrich knížku Zajatci bažin od německého herce Wolfganga Langhoffa, který byl vězněn v jednom z úplně prvních táborů Börgermoor, z něhož uprchl do Švýcarska. Popisuje v ní mimo jiné i některé osobnosti esesáků, se kterými se také později setkal i Kuneš Sonntag.[8]

Jde především o „Železného Gustava“, který byl postrachem mnoha vězňů. „Jednou rukou zabíjel,“ jak říká Kuneš Sonntag.[9]

Pro samotný tábor bylo typické především to, že se zde rekrutovali budoucí důstojníci. Například Hess, pozdější komandant vyhlazovacího táboru v Osvětimi. „Nejhorší však byli esesáci ze Sudet, protože uměli česky,“ poznamenává Kuneš Sonntag.[10]

 „Nejprve nevěděli, co s námi českými studenty mají dělat,“ přemítá Kuneš Sonntag: „Na prvním apelu[11] jsme se dozvěděli, že jsme v koncentračním táboře a že je v podstatě vše zakázáno a jakýkoliv přestupek se trestá smrtí. Poté jsme pochodovali a to jsme dělali i celou následující zimu.[12]

„Po několika dnech nám byly přiděleny čtyři baráky – bloky 50, 51, 52, a 53.[13] První tři bloky byly ryze studentské, ale blok 53, na kterém jsem bydlel i já, ne. Brzy po našem příchodu přišlo na křídlo B asi dvacet až třicet takzvaných osmadvacátníků. Jednalo se o starosty, předáky Sokola a další významné činitele, kteří byli zatknuti v souvislosti s výročím 28. října. Oproti nám byli o hodně starší, takže jsme jim pomáhali s těžkou prací. V létě 1940 k nám přibyli i dva Poláci, bratři Lebiodové – političtí vězni.[14] V létě 1941 pak mezi nás zařadili i přes dvě stě francouzských horníků z Pas de Calais. Uvěznili je kvůli stávce za větší příděly jídla.“[15]

„Každému bloku velel starší vězeň zvaný Blockältester, který nám po příchodu rozdal jehly a nitě, abychom si vlevo na kabát a na pravou nohavici přišili svá vězeňská čísla. Já jsem měl číslo 4238 a později po přečíslování 15 213. Pod číslo jsme ještě museli našít trojúhelník z červené látky – takzvaný vinkl. Šlo o tzv. poznávací značku každého vězně. Náš červený znamenal politické vězně, zelený zločince z povolání, černý nosili tzv. asociálové – lidé štítící se práce. Byli to ti, kteří se řádně nezapojili, když Hitler po svém nástupu vyhlásil pracovní povinnost pro celý německý národ. Růžovým vinklem byli označováni homosexuálové, které drželi v naprosté izolaci. Fialovým Svědci Jehovovi, kteří zde byli, protože odmítali vzít zbraň do ruky. Velice jsem si jich vážil, jelikož byli nesmírně čestní.“[16]

„Jako čeští studenti jsme mohli dostávat jednou za měsíc dvoukilogramový balíček s předepsaným obsahem,“ vybavuje si Kuneš Sonntag: „Z domova nám posílali potraviny, které se nekazily – kousek čokolády, slaniny nebo vitamíny v bonbonech. Vitamíny jsme občas dávali do ošetřovny těm, co je nejvíce potřebovali. Obsah balíčku byl samozřejmě kontrolován, ale někdy dosti ledabyle, takže se mamince a mé dívce podařilo zaslat mi své dvě malinké fotky.“[17]

Každý vězeň mohl psát jen na jednu adresu. Našli se však vězni, kteří neměli žádnou rodinu a mezi ně patřil i mladý čeledín od Zábřehu Josef Polnár, který nabídl Kuneši Sonntagovi svoji adresu. A tak díky němu mohl Sonntag posílat dopisy i své dívce. Na více adres psali i Sonntagovi spoluvězni Antonín Zápotocký a Ivan Herber.[18] Avšak jednoho českého vězně se podařilo esesákům zlomit, a tak se o celé věci dozvěděli. Všichni tři měli jít okamžitě do raportu. Z tohoto maléru je nakonec vytáhnul Sonntagův nadřízený z esesácké kantýny, Lutze. [19]

4.1.3 Kuneš Sonntag v kantýně SS a setkání s Himmlerem

Po zimě, kterou trávili čeští studenti pochodováním po táboru, byli nasazováni do jednotlivých pracovních komand. Kuneš Sonntag byl někdy počátkem dubna 1940 s mnoha dalšími zařazen do pracovního komanda, které mělo za úkol vykládat koks z lodi, která kotvila na jezeře nedaleko tábora.[20]

„Vyzáblí a polonazí jsme běhali neustále na loď a zase zpět. Na palubu přitom vedla cesta pouze po úzkém prkně,“ vypráví Kuneš Sonntag: „Když někdo z nás spadl do vody, esesáci ho ihned zastřelili, protože pád do vody se v koncentráku považoval za pokus o útěk. Nám studentům se takové neštěstí vyhnulo. Byli jsme mladí a oproti ostatním ještě tělesně dosti zdatní.“ [21]

Poté Kuneš Sonntag vystřídal mnoho dalších prací. Byl například členem Röderkommanda – oddílu kopáčů, jehož úkol spočíval v dobývání pařezů, které byly v táboře rozštípány a následně putovaly do bytů esesáků a jen velmi malé příděly byly vyčleněny na vytápění jednotlivých vězeňských bloků. Asi v květnu 1940 byl nasazen do obávaného komanda Klinker. Na Hohenzollernském kanálu se nacházel přístav vystavěný rukama vězňů, vzdálen jen asi dva kilometry od tábora. Do přístavu se přivážel koks a hlína pro cihelnu, která také patřila k táboru. Vězni v ní museli vyrábět cihly a K. Sonntag vzpomíná, že ony cihly měly sloužit pro výstavbu Hitlerova města Germánie, na které hodlal vůdce Třetí říše přestavět Berlín v rámci nacistické ideologie.[22]

 „Komando Klinker bylo pro všechny postrachem – denní sázka na život a na smrt. Od večera do rána, za deště, za slunečního žáru, jsme z lodí vykládali šedivou cihlářskou hlínu – jako vždy v poklusu. Chvíli mi trvalo, než jsem se naučil zacházet s lopatou tak, abych šetřil energií,“ popisuje Kuneš Sonntag.[23]

Tato práce se opravdu rovnala postupnému umírání a dodnes se traduje, že zde žádný vězeň nevydržel pracovat více než rok. Kuneši Sonntagovi pomohla náhoda. Jednou prý na palubu skočil obávaný sadista Železný Gustav a držel v ruce pokaženou baterku. „Rozumí tady tomu někdo? Nesvítí mi to!“ zařval. Kuneš Sonntag zkusil své štěstí a přihlásil se, že baterku spraví. Povedlo se. Sonntag byl poté přidělen k suchému lisu, nesmírně prašné práci, ale přece jen byla pod střechou, a to představovalo výraznou úlevu.[24]

Asi za dva měsíce se mu na ruce udělal ohromný vřed. Po následném ošetření na revíru[25] se přihlásil na lehkou práci. Měl stavět pódium pro zpěvačku Ilsu Werner. Mezi dvaceti vězni, kteří zde pracovali, byl jediný Čech.[26]

„Najednou přišel esesák v hodnosti Oberscharführera [27],“ vypravuje Kuneš Sonntag: „Zavolal si vězně, který nám velel, a řekl mu: „Potřebuji jednoho chlapa do kantýny!“ Museli jsme poté nastoupit do řady a esesák si nás všechny postupně prohlížel a ptal se každého, co je zač. Když přišel ke mně, řekl jsem mu, že jsem český student. „Hmm. So eine  Sorte hab ich noch nicht da gehabt!“ (Takovou sortu jsme tu ještě neměli). Co jste studoval?“ – „Práva, pane Oberscharführere,“ odvětil jsem. – Ty mám tak akorát rád.“ Po chvilkovém zamyšlení dodal: „No, tak to s vámi zkusím.“ [28]

Do esesácké kantýny nastoupil Kuneš Sonntag o Vánocích 1940 azůstal zde až do svého propuštění. Esesák, který si jej vybral, byl šéf kantýny Alfred Lutze a ihned si jej oblíbil. Říkal mu Kuno, což nebylo běžné, protože esesáci směli při osobním styku s vězněm používat pouze dvou jmen: Osrin nebo Jony.[29] Lutze jej také ihned představil svému nadřízenému šéfovi společnosti SS-Kantinengemeinschaft, která měla na starosti zásobování všech SS kantýn po celé dobyté Evropě. Nebyl jím nikdo jiný než Hauptscharführer[30] Anton Uhl, bývalý řidič K. H. Franka, kterému čeští studenti 15. listopadu nafackovali, když je provokoval.[31]

Kuneš Sonntag se stal brzy v kantýně Vorarbeiterem – vedoucím vězněm pracovního komanda. [32] V této době k němu z důstojnického kasina přeložili Františka Suchánka – Němce z Moravské Třebové. „Tak spolu jistý čas pracovali Němec Suchánek a Čech Sonntag,“ naráží na kuriozitu jmen Kuneš Sonntag.[33]

Kuneš Sonntag využíval svého postavení v kantýně a pomáhal kamarádům, kteří neměli takové štěstí jako on. Přes hlavní bránu bylo velmi obtížné něco propašovat. Kuneši Sonntagovi se však povedlo pronést téměř vše - od krabičky cigaret až po půl kila pomerančů pro Roberta Janíka, který se nakazil skvrnitým tyfem.[34]

Za vedoucím kantýny Alfredem Lutzem chodili pít mnozí vysoce postavení esesáci. Někdy v roce 1941[35] se zde objevil i druhý nejmocnější muž Třetí říše Heinrich Himmler, který zajížděl z Berlína do Sachsenhausenu na pravidelné kontroly. Kuneš Sonntag byl pověřen, aby Himmlera včetně jeho doprovodu obsluhoval.[36]

„Mně se podařilo nádherně nalít skleničky koňaku,“ vypráví Kuneš Sonntag: „Nato se mě Himmler zeptal: „Co jste zač? Vídeňský číšník?“ „Ne, pane říšský vůdče, byl jsem český student, odpověděl jsem připravený na vše. Himmler si mě svým chladným pohledem změřil a povídá: „No, vidíte, co jsme vás tady naučili. Ale pamatujte si, že u nás je obecná škola tolik, co u vás univerzita.“ Nakonec ještě Sonntag dodává: „Tak tedy skončilo mé setkání s mužem, který byl pánem nad životem a smrtí a jehož jeden tah pera rozhodoval o každém člověku v říši bez ohledu na jeho postavení“.[37]

Sonntagův nadřízený Lutze si českého vězně velmi oblíbil. Když pak Kuneš Sonntag při svém propuštění z koncentráku z kantýny odcházel, loučil se s ním Luze těmito slovy: „Kuno, pass auf, der Krieg ist wie ein Kino, und die besten Plätze sind hinten.“ (Kuno, pamatuj, že válka je jako kino a nejlepší místa jsou vzadu).[38] Po válce se pak spolu se svým přítelem Vojtěchem Jandečkou zasazovali o jeho omilostnění. Nikde jej však již nenašli.[39]

4.2 Návrat do běžného života

Díky přímluvě prezidenta Háchy a aktivitě červeného kříže byli čeští studenti postupně z tábora propouštěni. Dělo se tak především na Vánoce, či při příležitosti Hitlerových narozenin. Kuneš Sonntag patřil až do poslední skupiny čítající 63 studentů, která opustila brány Sachsenhausenu 22. prosince 1942. Kuneš Sonntag tak opouští místo, které se mu stalo po tři roky nuceným domovem. Poznal se zde s velkým počtem nových lidí, a to i s řad esesmanů, ale ztratil zde i své dobré přátele, zejména Karla Kouřila maturanta z litovelského gymnázia, který byl ve stejném ročníku, jako Jan Opletal. Z koncentračního tábora odcházel obohacen o mnohé zkušenosti. Psal se rok 1942, kdy v celé Evropě zuřila válka. Jím však lomcovala obrovská radost, radost ze svobody.[40]

Při vzpomínce na Sachsenhausen ještě Kuneš Sonntag dodává: „Musím říct jen jedno, byli jsme mladí, úžasně jsme drželi při sobě.“[41]

Skupinka studentů nasedá do vlaku na Oranienburském nádraží a ubírá se směr domov, i když zatím nesvobodný. Kuneš Sonntag spolu se svým kamarádem Engelbertem Zatloukalem vystupují v Praze, kde se jich ujímají bratři Miloš a Vladimír Čeřovští, u kterých stráví následující noc. V koncentračním táboře dostali rozkaz, že jakmile se ocitnou v Praze, mají se okamžitě hlásit na nejbližší stanici gestapa. Kuneš Sonntag i Zatloukal se však obávali, že je pošlou zpátky, a tak se rozhodli, že se nahlásí až po Štědrém dnu, který prožijí se svými rodinami.[42]

Se svojí maminkou a sestrou Evou se Kuneš Sonntag setkal na nádraží v Července 23. prosince 1942.  Doma jej však čekalo nemilé překvapení. V roce 1940 totiž zabrala jejich rychtu ve Střelicích Německá osídlovací společnost (Deutsche Ansiedlungsgesellschaft), která si zde zřídila své středisko. Sonntagova maminka proto bydlela jen v přízemí.[43]

Po první noci strávené doma nastal Štědrý den. Za Kunešem Sonntagem přijela z Litovle jeho dívka Věra Chrudinová. Všichni pak společně oslavili svátky. „Štědrovečerní večeře byla velmi chudá,“ vzpomíná Kuneš Sonntag: „Každý jsme měli na talíři jen jednu sardinku.“[44]

Hned po svátcích se zajel ohlásit, spolu se svým kamarádem Janem Peřinou, do Olomouce na gestapo. Vymluvili se, že se nemohli ohlásit v Praze, protože se domů vraceli přes Vratislav.[45] Kuneš Sonntag však byl ihned dotázán, jestli neví o člověku, který by se jmenoval Hans Wagner. Tento člověk totiž poslal do koncentračního tábora na Kuneše Sonntaga udání, že prý byl střelcem ze zálohy a koncentrační tábor tak není pro něj patřičný trest. Tento dopis se však podařilo Kuneši Sonntagovi zničit. Když referentovi gestapa odpověděl, že nemá tušení (což byla čistá pravda), bylo mu doporučeno, aby nepracoval v okrese Litovel a Olomouc.[46]

Kuneš Sonntag tedy přemýšlel, kde by se mohl uchytit. Napadl jej kroměřížský cukrovar, který jeho otec, coby předseda Řepařské jednoty[47], vyvedl z finanční krize a rodina zakladatele pana Kulpa mu za to byla náležitě vděčná. Ohlásil se tedy telefonicky u svého dobrého známého inženýra Kaplana a vydal se na cestu. Ředitel cukrovaru Kaplan slíbil, že jej na práci vezme, potřeboval však ještě souhlas od předsedy správní rady cukrovaru Šopka. „Když jsem vstoupil do jeho kanceláře, uviděl jsem na protější stěně tři obrazy. Vpravo podobiznu pana Kulpa, vlevo svého otce, mezi nimi visel obraz Adolfa Hitlera,“ popisuje Kuneš Sonntag: „Sám předseda správní rady mě uvítal slovy „Heil Hitler!“ se zdviženou pravicí.“[48]

Otřesený Sonntag vycouval z kanceláře a šel se posadit do Konečného kavárny. Měl štěstí, protože si k němu přisedl Jan Dostál, velkostatkář z Troubek, předseda představenstva velké pekárny pro samozásobitele, mlékárny a sběrny vajec. Slovo dalo slovo a za několik dní nastoupil Kuneš Sonntag do mlékárny ve Zdounkách.[49] Asi za měsíc za ním přijela jeho dívka, která dosud pracovala v kloboučnictví u svého otce, ale hrozilo jí, že bude muset odejít na práci do říše. Kuneš Sonntag jí tedy navrhl, aby se vzali a tak tuto hrozbu vyloučili.[50]

 Svatbu měli 6. března 1943 v Litovli. Svatební hostina se konala doma u Věry Chrudinové. „Pro tento účel se dal získat zvláštní příděl masa a ledacos sehnat u našich známých. Navzdory válečné bídě tak bylo možno připravit vcelku slušnou veselku,“ zmiňuje se Kuneš Sonntag.[51]

Jediné místo k bydlení, které se jim podařilo po svatbě sehnat, bylo v podkroví u pana Pospíchala. Spali na jedné posteli, svítili jedinou žárovkou a nahoru lezli po schůdkách, ale vše díky svému mládí zvládali. „Křídou jsme si na zem namalovali kuchyni a obývák,“ poznamenává Kuneš Sonntag. Přesně za devět měsíců po svatbě se jim narodila dcera Ivana. Aby měla Věra Sonntagová větší pohodlí, zřídili jim v mlékárně byt, v bývalém skladu mouky nad pekárnou, která ho nádherně vytápěla. „Jedinou nevýhodou našeho nového příbytku byli švábi,“ vzpomíná Kuneš Sonntag. „Likvidovali jsme je všemi možnými způsoby, stříleli po nich kuličkami nebo jsme nechali na podlaze láhev s pivem a k ní udělali schůdky. Když jsme šváby vyhubili, přišli rusi. Byli menší, ale na rozdíl od švábů létali.“[52]

Ve Zdounkách se Sonntagova rodina skvěle začlenila do tamější společnosti. Mezi jejich nejlepší přátele patřil advokát JUDr. Pavel Frgal nebo MUDr. Antonín Zlámal. Jejich manželky také čekaly děti a chodily tak s Věrou Sonntagovou na procházky. Seznámili se také s místním farářem Vojtěchem Králem, který se stal později členem partyzánského oddílu Olga, působcím ve chřibských lesích od února 1945.[53]

 Ve Zdounkách zažil Kuneš Sonntag i osvobozování Československa. Do Zdounek přijela rumunská a sovětská vojska 2. května 1945. Kuneš Sonntag si pamatuje, jak vtrhli ruští vojáci do mlékárny a chtěli chleba. Ihned mířili pistolemi k hlavám. Kuneše Sonntaga a jeho dva spolupracovníky zachránil až jejich politruk[54], patrně nějaký Mongol, který daroval dvouleté Sonntagově dceři rubl.[55]

Druhý den po skončení války se Kuneš Sonntag a jeho společník Parolek vypravili domů. Parolek pocházel od Jevíčka[56], které leží nedaleko Střelic. Jejich první cesta však směřovala na rychtu Kuneše Sonntaga, kterou našli ohromně zdevastovanou závěrečnými boji. Místo k přespání našli pouze v sýpce na ovčích kůžích, které zde zanechali Němci z Besarábie. Když se ráno Kuneš Sonntag probudil, ucítil něco tvrdého pod sebou. Zalovil tedy pod kůže a ke svému překvapení vytáhl ruský minometný granát. Jen měkké kožešiny zabránily jeho výbuchu. Granát pak musel přijet zlikvidovat pyrotechnik.[57]

      Po několika týdnech se Kuneš Sonntag přistěhoval do Střelic i se svojí rodinou. Čekala jej však tvrdá práce v podobě četných oprav jejich rychty. Vše navíc stěžoval poválečný nedostatek naprosto všeho. Pracovali s nejvyšším vypětím. „Rok a půl trvalo, než se mi podařilo sehnat silné sklo na opravu dvou roztříštěných skleníků a asi stovky pařenišť,“ uvádí Kuneš Sonntag. Německá osídlovací společnost navíc statek úplně vyplenila, takže se při opravách musel Sonntag zadlužit. „Přes obecný nedostatek a spoustu práce byly první roky po válce obdobím veliké naděje,“ dodává ještě Sonntag.[58]

I přes velké pracovní vytížení se Kuneš Sonntag ihned angažuje v místní kulturní scéně. Účinkuje v divadelních hrách – Guyana od Scheinpflugové a Slaměný klobouk od Labiche. „Na Silvestra na přelomu roku 1945 a 1946 jsme měli noční vystoupení v Sokolovně, na kterém jsme předváděli scénky, ve kterých jsme si dělali legraci z různých neduhů, které se za okupace vyskytly,“ vzpomíná Kuneš Sonntag. [59]

Když ho nacisté na podzim roku 1939 zavřeli do koncentráku, byl již v pátém semestru a připravoval se na druhou státnici. Na vysokou školu se šel opět zapsat v září 1945. Měl však mnoho povinností v hospodářství, a tak studoval dálkově a do Prahy jen dojížděl. „Posledních pět semestrů se mi po válce podařilo dokončit během pouhých tří – promoval jsem v prosinci roku 1946,“ říká Kuneš Sonntag a ještě doplňuje: „Obecně se předpokládalo, že na studenty, kteří prošli koncentrákem, budou kladeny menší nároky. Našli se však i tací, například pan profesor Zdeněk Peška[60], kteří měřili všem stejnou měrou.“ [61]

[1] Soudobé dějiny 2, Čeští vysokoškolští studenti v Sachsenhausenu a postoj protektorátní správy. Pasák, T. – Drápala M.Praha Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR 1995, č. 4, s. 496.

[2] Tamtéž: s. 497.

[3] FIALA, P. Kuneš Sonntag. Životní příběh z dvacátého století, s. 58.

[4] Tamtéž.

[5] Pozn.: zde probíhaly popravy zastřelením a to především sovětských zajatců.

[6] FIALA, P. Kuneš Sonntag. Životní příběh z dvacátého století, s. 59, 70.

[7] Soudobé dějiny 2, Čeští vysokoškolští studenti v Sachsenhausenu a postoj protektorátní správy. Pasák, T. – Drápala M.Praha Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR 1995, č. 4, s. 497.

[8] FIALA, P. Kuneš Sonntag. Životní příběh z dvacátého století, s. 50.

[9] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag.   

[10] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag.     

[11] Pozn.: Apel – shromáždění všech vězňů na Apelplacu – půlkruhovém shromaždišti, které se konalo pravidelně každé ráno, odtud se pak vězni odebrali se svým komandem k práci. Když utekl některý vězeň z tábora museli všichni stát na Apelplacu tak dlouho, dokud se nenašel.

[12] FIALA, P. Kuneš Sonntag. Životní příběh z dvacátého století, s. 52.

[13] Tamtéž: s. 53.

[14] FIALA, P. Kuneš Sonntag. Životní příběh z dvacátého století, s. 64.

[15] Tamtéž: s. 65.

[16] Tamtéž: 53.

[17] Tamtéž: 57.

[18] Pozn.: československý novinář, jeden ze zakladatelů československé sekce rozhlasové stanice Svobodná Evropa.

[19] FIALA, P. Kuneš Sonntag. Životní příběh z dvacátého století, s.98. a 99.

[20] FIALA, P. Kuneš Sonntag. Životní příběh z dvacátého století, s. 82.

[21] Tamtéž.

[22] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag.     

[23] Dle DVD Kuneš Sonntag.

[24] FIALA, P. Kuneš Sonntag. Životní příběh z dvacátého století, s.84. a 85.

[25] Pozn.: revír – název pro ošetřovnu v koncentračním táboře Sachsenhausen

[26] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag.   

[27] Pozn.: hodnost příslušníka SS odpovídající hodnostem wehrmachtu – Oberscharführer – šikovatel.

[28] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag.  

[29] Dle DVD Kuneš Sonntag. 

[30] Pozn.: hodnost příslušníka SS odpovídající hodnostem wehrmachtu - Hauptscharführer – vrchní šikovatel

[31] FIALA, P. Kuneš Sonntag. Životní příběh z dvacátého století, s. 86.

[32] Tamtéž: s. 90.

[33] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag.  

[34] FIALA, P. Kuneš Sonntag. Životní příběh z dvacátého století, s. 96, 97, 100.

[35] Tamtéž: s. 100.

[36] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag. 

[37] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag.   

[38] Dle DVD Kuneš Sonntag.   

[39] FIALA, P. Kuneš Sonntag. Životní příběh z dvacátého století, s. 114.

[40] FIALA, P. Kuneš Sonntag. Životní příběh z dvacátého století, s. 113, 115.

[41] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag.  

[42] FIALA, P. Kuneš Sonntag. Životní příběh z dvacátého století, s. 118.

[43] Tamtéž: s. 119.

[44] Tamtéž: s. 120.

[45] Tamtéž.

[46] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag. 

[47] FIALA, P. Kuneš Sonntag. Životní příběh z dvacátého století, s. 121.

[48] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag.   

[49] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag. 

[50] FIALA, P. Kuneš Sonntag. Životní příběh z dvacátého století, s. 121, 122.

[51] Tamtéž: s. 122.

[52] FIALA, P. Kuneš Sonntag. Životní příběh z dvacátého století, s. 122, 123.

[53] Tamtéž: s. 122, 126.

[54] Pozn.: byl zástupce velitele útvaru (nebo jednotky) pro politickou práci, komunista.

[55] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag.

[56] FIALA, P. Kuneš Sonntag. Životní příběh z dvacátého století, s. 127.

[57] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag. 

[58] FIALA, P. Kuneš Sonntag. Životní příběh z dvacátého století, s. 127, 129.

[59] Tamtéž: s. 130.

[60] Pozn.: byl československým odborníkem na ústavní právo, po komunistickém převratu byl odsouzen v procesu s Miladou Horákovou na dvanáct let věznění.

[61] FIALA, P. Kuneš Sonntag. Životní příběh z dvacátého století, s. 130.

Fotografie - perex - BUX - internetové knihkupectví [online] © 2013 [citováno 4. 4. 2013]. Dostupná z URL:<http://www.bux.cz/knihy/144828-kunes-sonntag-zivotni-pribeh-z-dvacateho-stoleti.html>