Kuneš Sonntag-Jeden lidský osud dvacátého století-poválečný život-4

Čtvrtá část mé středoškolské odborné činnosti 2012 - 2013, věnované bývalému studentovi našeho gymnázia Jana Opletala v Litovli. Kuneš Sonntag, syn významného prvorepublikového ministra, se stal přímým aktérem listopadu 1939. Byl mezi 12 studenty, ze kterých bylo 9 popraveno, následně byl vězněn v Sachsenhausenu. Odtud se roku 1942 vrátil, ale po válce byl označen za kulaka, obžalován ve fingovaném procesu za pomoc při útěku přes hranice a strávil 6,5 let v pracovním táboře Jáchymov. Zemřel roku 2010.

5. Sonntagovy poválečné aktivity

5.1 Mezinárodní sjezd studentstva a vydání sborníku 17. listopad

Okamžitě po skončení války v roce 1945 se rozhodlo české studentstvo uspořádat v Praze první mezinárodní sjezd studentů a. Datum bylo symbolicky stanoveno na 17. listopad. Do výboru pro přípravu sjezdu, jehož představitelem byl student práv Vojtěch Jandečka[1], patřil i Kuneš Sonntag. Samotná myšlenka uspořádat tento mezinárodní sjezd v době kdy se celé Československo pomalu vzpamatovávalo z prožitých hrůz, v sobě nesla určité nesnáze. Především panoval v celé zemi hlad. Pomoc však přišla z Anglie. Propůjčila svá vojenská letadla, rozmístěná téměř po celém světě, a dopravila přes šedesát delegátů, zástupců studentů jednotlivých zemí světa.[2]

Představitelé československé politiky však vyšli studentům také vstříc. Nápad velmi zaujal tehdejšího ministra zahraničí Jana Masaryka a osobní záštity nad celým sjezdem se zhostil prezident Edvard Beneš. Vláda výboru propůjčila prostory bývalého sídla německé banky v  Opletalově ulici. Navíc uvolnila i finanční prostředky a dala výboru k dispozici automobil Walter Junior.[3]

Na začátku plánování světového sjezdu si výbor předsevzal, že vydá sborník 17. listopad, který bude právě 17. listopadu slavnostně představen. Na jeho tvorbě se Sonntag také podílel, když se stal členem redakčního výboru. Celý sborník se začal psát v červenci roku 1945. Kuneš Sonntag si velmi dobře vzpomíná na krušné začátky, které jeho výrobu doprovázely: „Bylo to tehdy nesmírně těžké. Ani si neumíte přestavit, jak těžké bylo po válce sehnat papír na vydání. Sborník musel být do pěti měsíců vytištěný. Ale bylo nadšení a byli jsme mladí a to bylo to krásné.“[4]

Redakční radu řídil František Buriánek[5]. Dále v ní figuroval Rudolf Mertlík[6], kterému studenti kdysi v Sachsenhausenu přenechali místo pomocníka Blockältestera. Na vydání sborníku se také podílel Sergej Machonin[7], který utekl do Československa před stupňujícím se bolševickým terorem. Kuneš Sonntag a Ladislav Schubert, kteří patřili k dvanácti českým studentům z nichž bylo devět popraveno, přidali do sborníku pojednání ohledně výslechů v Petschkově paláci.[8]

Díky velkému úsilí studentského redakčního výboru se sborník nakonec podařilo vydat. Obsahoval především vzpomínky studentů na koncentrační tábor a také příspěvky prezidenta Beneše a dalších politiků.[9]

Myšlenku celého sborníku shrnul Kuneš Sonntag takto: „Šlo o to dokázat světu, že jsme demokraté, protože tehdy jsme v to ještě věřili. V demokracii, která už byla sice chabá, protože mohly být jen čtyři strany, ale přesto byla.“[10]

5.2 Proces s K. H. Frankem

Na začátku roku 1945 se blížil konec války a s ním přibývaly i oprávněné obavy mnohých mocnářů hroutící se německé říše. Karl Hermann Frank, v té době státní ministr pro Čechy a Moravu, si také uvědomil nevyhnutelné nebezpečí, které pramenilo z četných úspěchů spojeneckých armád, a 9. května 1945, kdy už Rudá armáda vjížděla do Prahy, byl nucen i se svojí rodinou opustit luxusní vilu, kde strávil 2225 dní, a utéct směrem ke spojeneckým liniím. Krátce nato však byl v Rokycanech zajat oddíly USA a následně byl vydán československé justici.[11]

Hned nato se začali hledat svědci k procesu s Frankem, a to především ti, kteří patřili k dvanácti studentům, z nichž pak devět nechal Frank popravit. Ke zbylým třem z dvanácti studentů patřil Kuneš Sonntag, Vladislav Šubrt a Václav Jindra. Avšak poslední jmenovaný odmítl účast na chystaném výslechu. Doba nacistických hrůz jej zasáhla natolik, že s ní již nechtěl mít nic společného. Nedlouho nato zahynul při dopravní nehodě.[12]

Na žádost Kuneše Sonntaga byl také přizván zástupce brněnských studentů, Sonntagův dobrý přítel z koncentráku, Engelbert Zatloukal.[13]

Samotný výslech však potřeboval nezbytný scénář, podle něhož se měl odvíjet. Všichni tři studenti se tedy sešli ještě před 17. listopadem, kdy se měl konat sjezd, a vypracovali třicet otázek, které měly být K. H. Frankovi položeny.[14]

Poté je na Pankrác zavezl generál Bartík, který za války působil v Londýně v československé zahraniční armádě coby zpravodaj a nyní zastával post šéfa politického zpravodajství ministerstva vnitra.[15]

„Když strážný otevřel dveře do cely, stál tam bývalý ministr Třetí říše pro protektorát Čechy a Morava, SS Obergruppenführer a generál policie Karl Hermann Frank. Nyní však byl poněkud schlíplý a na sobě měl jen splihlou uniformu, jakou nosil každý řadový voják v německé armádě,“ líčí svůj první dojem Kuneš Sonntag a ještě dodává: „Já jsem měl na sobě černé předválečné šaty a jak jsem šel, tak jsem se trochu otřel o čerstvě vybílenou zeď. Načež tento ministr z říše Velkoněmecké ke mně přiskočil a začal mně čistit se slovy „Gestatten Sie bitte, Herr Doktor“ (Dovolte, prosím, pane doktore). Přitom jsem neměl studium práv ještě ani dokončeno.“ [16]

Poté nastal samotný výslech, kdy nejprve Frank všechny své zločiny popřel, ale nakonec přiznal, že poprava devíti českých studentů byla vražda.  Poté všechny přítomné ujišťoval, že měl vždycky český národ rád a prosil, aby se přimluvili u prezidenta Beneše.[17]

Kuneš Sonntag opět velmi živě vzpomíná: „Generál Bartík zavolal písařku, abychom sepsali protokol. Přišla dívenka, mladá Židovka, která zřejmě přežila Osvětim, a nesla psací stroj. Načež Frank vyskočil a říká: „Gestatten Sie bitte, liebes Fräulein“(Dovolte, milostivá slečno). „Ještě před pár měsíci by ji přitom poslal do plynu. Zde je ukázka toho, jak se někteří lidé rychle mění,“ uzavírá Sonntag.[18]

Na počátku května 1946 byl pak Kuneš Sonntag přizván k soudu, na kterém byly slyšeny i lidické ženy. Frank vše sváděl na to, že plnil jen příkazy. Avšak usvědčovali ho i jeho soukmenovci, například zastupující říšský protektor Kurt Daluege.[19] Soud Franka jednoznačně odsoudil jako válečného zločince a velezrádce, protože byl poslancem československého Národního shromáždění a přitom prováděl špionáž ve prospěch Německa, nehledě na další zločiny, kterých se později dopustil.[20]

22. května 1946 byl pak K. H. Frank veřejně popraven v Pankrácké věznici.  Na této popravě však Kuneš Sonntag přítomný nebyl.[21]

„Byl to děsně nebezpečný člověk,“ poznamenává ještě nakonec Kuneš Sonntag.[22]

5.3 Znovuobnovení Univerzity Palackého v Olomouci

Univerzita Palackého je druhou nejstarší univerzitou na našem území. Její historie sahá až do 2 pol. 16 stol. Tehdy roku 1573 získala původně jezuitská kolej veškerá práva, které jí udělil císař Maxmilián II. Ale 24. května 1778 došlo k jejímu přemístění do Brna, jelikož zastávalo pozici hlavního města Markrabství moravského. Avšak záhy, 12. září 1782, byla dekretem římskoněmeckého císaře Josefa II. přeložena zpět do Olomouce. Byla však degradována na tříleté lyceum. Úsilí o návrat univerzity padlo na úrodnou půdu až v roce 1827, kdy olomoucký arcibiskup arcivévoda Rudolf Jan prosadil povýšení olomouckého lycea na Františkovu univerzitu s fakultami filozofickou, teologickou, právnickou a medicínsko-chirurgickým studiem.  Ale ani tato podoba neměla mít dlouhého trvání. Díky nástupu neoabsolutismu a úbytku studentů došlo k uzavírání jednotlivých fakult, až byla 17. května 1860 císařem Františkem Josefem I. zrušena úplně. Zbyla jen teologická fakulta, tedy až do roku 1939, kdy byly vysoké školy uzavřeny nacisty.[23]

Po skončení 2. světové války však začala skupina studentů kolem Zdeňka Šprince opět usilovat o její obnovení a s prosbou o pomoc se obrátili právě na Kuneše Sonntaga. Jejich vize byla, že obnovení univerzity Palackého se připojí k chystanému mezinárodnímu sjezdu studentstva, aby se ukázalo, že obnova státu začíná obnovením univerzity. Sonntaga tato myšlenka velmi zaujala a hned se chopil realizace tohoto náročného plánu.[24]

Především bylo potřeba vše domluvit s tehdejší československou vládou. Skupina moravských studentů v čele s posledním rektorem teologické fakulty páterem Cinkem se tedy vydala do Prahy. Doprovázel je Kuneš Sonntag, který měl styky na ministerstvu a byl z nich jediným, který studoval v Praze. Když vešli do síně parlamentu[25], přivítal je předseda vlády a šéf sociální demokracie Zdeněk Fierlinger[26], který byl spolužák matky Kuneše Sonntaga. Fierlinger, rodák z Olomouce, neměl žádných námitek, ale rozhodující slovo měl tehdejší ministr školství Zdeněk Nejedlý, jenž zastupoval Komunistickou stranu Československa.[27]

Jakmile mu však předložili svůj návrh, řekl prý Nejedlý, že „Moraváci“ mají přece Brno a univerzita bude v Opavě. Po náročném přesvědčování však nakonec souhlasil. Výrazně k tomu pomohla i Sonntagova poznámka, že v Olomouci je už univerzitní knihovna. Když pak páter Cinek Nejedlému děkoval, pronesl podle Kuneše Sonntaga tato slova: „Pane ministře, dyť víte, my jsme obráceni k východu. My jsme Cyrilometodějská fakulta. Vždyť naši teologové se všichni učí rusky.“[28]

Poté Kuneš Sonntag dále vzpomíná: „Načež si Nejedlý, pamatuji si to jak dnes, sundal cvikr, otřel si oči a povídá: „Ano soudruzi, jednou my, všichni Slované, budeme mluvit jen rusky.“[29] O osudu univerzity Palackého tak bylo rozhodnuto.

Setkali se zde ještě i s Klementem Gottwaldem, se kterým si vypili štamprle slivovice a museli mu zazpívat moravské písničky. Kuneš Sonntag zde také potkal Antonína Zápotockého, pozdějšího předsedu vlády a prezidenta, se kterým se znal ještě z koncentračního tábora. Když mu Kuneš Sonntag řekl, za jakým je tu účelem, odvětil prý Zápotocký asi toto: „Teď potřebujeme obilí a uhlí a ne nějaké inteligenty.“[30]

Bylo dohodnuto, že náměstek předsedy vlády Viliam Široký 17. listopadu v Olomouci slavnostně celou univerzitu obnoví. Kuneš Sonntag měl za úkol přivézt několik zástupců cizích studentů. Jeli z Prahy, trochu se opozdili, protože ještě čekali na Viliama Širokého, který však nakonec vůbec nepřišel.[31]

V Olomouci na nádraží mezitím stála nastoupená čestná rota československých zahraničních vojáků v Battle Dressech[32]. Jejich velitel se dopředu vyptal Zdeňka Šprince, jak Viliam Široký vypadá. Odpověď zněla, že je vyšší a hnědovlasý.[33]

„V obavě, jestli je vše už připraveno, jsem vystoupil z vlaku první a velitel roty podle popisu ve mně okamžitě spatřil Viliama Širokého,“ vzpomíná Kuneš Sonntag: „Přistoupil ke mně, postavil se do pozoru a podal hlášení: „Pane místopředsedo vlády, čestná rota je nastoupena k vaší poctě.“ Co jsem měl v dané situaci dělat? Prošel jsem tedy středem roty a zavelel pohov. Nato ke mně přiskočila anglická studentka, slečna Rowland, a zeptala se, jestli je u nás zvykem, že armáda vzdává čest studentským funkcionářům. Vše jsem jí vysvětlil. Smála se.“ [34]

Poté jel Kuneš Sonntag ještě do Litovle, kde měla být vzdána pocta zemřelému Janu Opletalovi. Uváděl zde ministry, a protože trochu pršelo, držel deštník nad ministrem pošt Františkem Hálou, který zde měl proslov. Když přišel na řadu ministr školství Zdeněk Nejedlý, poprchávání přešlo v souvislý liják. Nejedlý se však na Kuneše Sonntaga podíval a pravil: „Junáku odstupte, my z východu jsme zvyklí na jiné podmínky.“ [35]

5.4 Poválečný život a hospodaření

Jak už bylo řečeno, Sonntagovi se po válce stěhují opět na svůj statek do Střelic, který jim byl za druhé světové války zabaven Němci. Kromě nutných oprav bylo také třeba sehnat pracovníky. Sonntag se kromě samotného hospodářství na statku rozhodl obnovit také zahradnictví, které ke statku patřilo. Po válce byli na pracovních úřadech zatím neodsunutí Němci a Maďaři, kteří díky konci války přišli o svoji dosavadní práci. Také měli povinnost odčinit prací válečné útrapy československého obyvatelstva.  Pracovním úřadem v Litovli byla na statek přidělena mladá Němka. Poté dostal Sonntag k dispozici ještě rodinu Štanclových a maďarskou rodinu z jižního Slovenska – Hegedišovy. Štanclovi u něj vydrželi až do doby, kdy komunisté znemožnili soukromým statkářům pracovat, ale s Hegedišovými se musel brzy rozloučit, protože se snažili práci sabotovat.[36]

Jako svého hospodáře si vybral Josefa Vaňka, který mu díky zkušenostem v mnohých věcech pomáhal. Sonntag tedy začal nakupovat dobytek a shánět stroje. Dostal se tak k traktoru Landsbuldok, který již byl v té době zastaralý, už jen proto, že byl na dřevo. Jeho známý mu jej však předělal na naftové palivo a Kuneš Sonntag později sám s úsměvem vzpomínal, jaké dělal s traktorem divy. Rok 1947 však českým zemědělcům příliš nepřál. Zavládla totiž urputná sucha, která se projevila jak na produkci, tak i na následném zisku. V té době poslala SSSR obilí, které mělo Československu z krize pomoci. „My jsme dostali jakousi jarní pšenici, ale bylo tam tolik plevele, že jsme si jen zaplevelili pole.“[37]

Kuneš Sonntag se tedy naplno vrhl do hospodaření. Projevila se zde opět jeho nezdolnost ducha a především úžasná flexibilita, kterou disponoval. Důkazem, že toto hospodaření nepředstavovalo rozhodně jednoduchou práci, může být i to, že obdělával dohromady přes 100 hapůdy.[38]

Když se 25. února 1948 dostali k moci komunisté, začali se nad velkými zemědělci stahovat mraky. Komunisté si totiž dali za cíl, v rámci tzv. třídního boje, likvidaci této skupiny obyvatelstva. Stále přetrvával poválečný nedostatek potravin, a proto byly nastaveny povinné odvodové dávky zemědělských produktů. Velcí statkáři, ke kterým se řadil i Kuneš Sonntag, měli nastaveny dávky tak, aby je nemohli splnit. Kuneš Sonntag však uvádí, že s velkým vypětím se jim dávky splnit zpočátku dařilo. Problém nastal až tehdy, kdy přišel rozkaz odevzdávání techniky do státní strojní stanice.[39]

„Aby nás zlikvidovali, požadovali nejprve těžkou techniku: traktor, mlátičku, samovazač. Za takových podmínek bylo plnění dávek naprosto nereálné,“ uvádí Kuneš Sonntag.[40]

Kuneš Sonntag se v této zoufalé situaci rozhodl uchýlit se pro radu k Josefu Smrkovskému, tehdejšímu šéfovi státních statků. Dostal se tam za pomoci svého přítele Engelberta Zatloukala, který ihned po převratu nastartoval svoji politickou kariéru. Josef Smrkovský mu však odpověděl otevřeně: „Pro tebe by bylo lepší, kdybys šel za hranice. Tady ti pšenice nepokvete.“ Jenže Kuneš Sonntag odejít nemohl, jelikož se mu v březnu 1948 narodila druhá dcera Věra.[41]   

Na rodinném statku ve Střelicích pak pobýval s rodinou až do roku 1950, kdy byl zatčen státní bezpečností.[42]

[1] Pozn.: Po roce 1948 komunisty zatčen a 16 let vězněn. Při procesu s Miladou Horákovou odmítl křivě svědčit proti ní.

[2] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag 

[3] FIALA, P. Kuneš Sonntag. Životní příběh z dvacátého století, s. 132. a 133.

[4] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag

[5] Pozn.: později univerzitní profesor nové české literatury na Karlově univerzitě.

[6] Pozn.: budoucí významný český překladatel antických děl, po roce 1948 mu komunisté zakázali učit latinu na gymnáziu a následně byl vězněn ve Valdicích.

[7] Pozn.: významný český divadelní a literární kritik. Patřil k prvním signatářům Charty 77.

[8] FIALA, P. Kuneš Sonntag. Životní příběh z dvacátého století, s.133. a 134.

[9] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag 

[10] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag 

[11] DUŠEK, T. In Frank, Karl Herman [on-line]. © 2006 [citováno 4. 4. 2013].  Dostupné z URL: <http://encyklopedia.sme.sk/c/2729015/frank-karl-herman.html>

[12] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag.

[13] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag. 

[14] Pozn.: dnes jsou uloženy v archivu Karlovy univerzity.

[15] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag. 

[16] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag.

[17] FIALA, P. Kuneš Sonntag. Životní příběh z dvacátého století, s. 142.

[18] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag. 

[19] FIALA, P. Kuneš Sonntag. Životní příběh z dvacátého století, s.142.

[20] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag.

[21] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag.

[22] Dle DVD Kuneš Sonntag.

[23] Univerzita Palackého v Olomouci:  Historie a současnost [on-line]. © 2013 [citováno 4. 4. 2013]. Dostupné z URL: <http://www.upol.cz/o-univerzite/historie-a-soucasnost>

[24] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag. 

[25] Pozn.: v té době ještě Dvořákova síň v dnešní Rudolfinu.

[26] Pozn.: Po komunistickém převratu se zasloužil o splynutí sociální demokracie s komunistickou stranou, ke kterému došlo v červnu 1948.

[27] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag.

[28] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag. 

[29] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag.

[30] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag.

[31] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag.

[32] Standardní polní uniforma, která byla používána v boji jednotkami USA.

[33] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag.

[34] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag.

[35] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag.

[36] FIALA, P. Kuneš Sonntag. Životní příběh z dvacátého století, s.143, 144, 145.

[37] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag.

[38] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag. 

[39] FIALA, P. Kuneš Sonntag. Životní příběh z dvacátého století, s. 147, 148, 149.

[40] Tamtéž.

[41] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag.

[42] Dle DVD Kuneš Sonntag. 

Fotografie - perex - BUX - internetové knihkupectví [online] © 2013 [citováno 4. 4. 2013]. Dostupná z URL:<http://www.bux.cz/knihy/144828-kunes-sonntag-zivotni-pribeh-z-dvacateho-stoleti.html>