Kuneš Sonntag-Jeden lidský osud dvacátého století - Osobnost - 6

Tady je poslední část mé středoškolské odborné činnosti 2012 - 2013, věnované bývalému studentovi našeho gymnázia Jana Opletala v Litovli. Kuneš Sonntag, syn významného prvorepublikového ministra, se stal přímým aktérem listopadu 1939. Byl mezi 12 studenty, ze kterých bylo 9 popraveno, následně byl vězněn v Sachsenhausenu. Odtud se roku 1942 vrátil, ale po válce byl označen za kulaka, obžalován ve fingovaném procesu za pomoc při útěku přes hranice a strávil 6,5 let v pracovním táboře Jáchymov. Zemřel roku 2010.

7. Kuneš Sonntag – lidský profil

7.1 Umělecký duch a povaha[1]

Ve své práci jsem se již zmínil o Sonntagově divadelní činnosti, které se věnoval především v mládí v Litovli a pak po návratu z koncentračního táboru. Hrál především pro zábavu, nikdy si nemyslel, že by se v divadelnictví mohl dostat někam dál. I tak ale pro nás může být jeho herecký talent inspirativní, a to tím spíše, že se mimo herecké činnosti věnoval i psaní menších her a dramatizaci.

Za zmínku také rozhodně stojí jeho básnické pokusy. Autorem, který mu nejvíce přirostl k srdci, se stal světový klasik Alexandr Sergejevič Puškin. Na svůj náhrobek si Sonntag nechal vytesat jeho známý citát:  „Svůj pomník vztyčil jsem.“  Asi nejzdařilejší Sonntagova báseň, Bývaly Jeseníky pevná stráž, pochází z období Mnichovského diktátu. Objevuje se v ní zhrzení českého občana po oznámení výsledků Mnichovské smlouvy.

Úryvek z básně Jeseníky [2]

…Jen dívat se teď na vás smím,

na vaši hrdou tvář,

jež dál se noří do mraků,

a ve sluneční zář.

Bývaly Jeseníky severu pevná stráž.

Já miloval vás hory mé,

vás lesy se svým vzdorem.

Vás skály věkem netknuté,

vám musím říci sbohem.

Sonntagova povaha byla obdivuhodná. V každém případě je třeba vyzdvihnout jeho nezlomného ducha, kterého nepodlomily ani dva koncentrační tábory, či smrt jeho nejbližších a přátel. V zásadě potřeboval stále něco tvořit i přes všechny překážky, které mu život připravil.

Jeho životní optimismus sršel téměř z každé životní situace a pomohl mu také překonat všechny hrůzy, jež ho potkaly. Jako extrovert dobře navazoval kontakty s ostatními lidmi a měl tedy i určité dispozice k četným jednáním, která absolvoval. Jeho pohled na svět byl bezesporu realistický. Choval se ale velmi otevřeně, s čímž se spojovala i důvěřivost a ochota pomoci, což se mu stalo i osudným při jeho zatčení StB. Dále se pak projevovala jeho ochota a píle v  pozdním věku, kdy vypomáhal svými právnickými službami „kde se jen dalo“, i když už měl být dávno v zaslouženém důchodu.

Samozřejmě musíme připomenout i jeho vlastenectví. Také skvělou pamětí, kterou disponoval i ve svých pozdních letech, by se mohl pochlubit jen málokdo. Představoval člověka neobyčejně odolného a aktivního, a to až do sklonku života.

7.2 Záliby[3]

Kuneš Sonntag byl člověk velice činný, z čehož logicky vyplývá, že soubor jeho jednotlivých zálib byl více než bohatý. Především rád sportoval, a to hlavně za svého mládí ve Střelicích. Chodíval pravidelně běhat a hrát volejbal. Dokonce jezdil i na koni. O jeho divadelnictví již byla zmínka. Sonntagova všestrannost se projevila i v zaměření jak na techniku, kterou si oblíbil, tak i na humanitní vědy, které vystudoval. Platil rozhodně za člověka sečtělého a v mnoha oborech vzdělaného.

Naproti tomu jej nezaskočila ani těžká práce, které si náramně přivykl během znovuobnovování svého statku. I v dalším praktickém životě si dokázal hravě poradit. Jeho dcera Ivana vzpomíná, jak jí spravoval kolo, na kterém pak ještě dlouho jezdila. Také oprava vily v Litovli, kterou zdědil po otci své manželky, vyžadovala značnou zručnost, která Kuneši Sonntagovi rozhodně nechyběla. Manuální prací trávil většinu svého volného času.

Mezi jeho oblíbenou četbu patřily zejména historické knihy a noviny, ve kterých jej zajímala především politika. Také denně sledoval televizi, aby měl stále obraz o okolním dění. Poslouchal vážnou hudbu a byl členem kruhu přátel hudby. Po návratu z Jáchymova jej chytla určitá „posedlost“ po rodinných dovolených, která byla velmi úzce spjata s jeho touhou poznávat stále nové věci. Na svojí první rodinnou dovolenou vyjeli Sonntagovi na Slovensko roku 1956.

7.3 Kuneš Sonntag – otec rodiny[4]

V rámci svého výzkumu jsem se vypravil mimo jiné i za prvorozenou dcerou Kuneše Sonntaga, paní Ivanou Kubíčkovou. Náš rozhovor byl zaměřen především na civilní profil Kuneše Sonntaga, na jeho povahu, záliby a v neposlední řadě na jeho postavení otce rodiny Sonntagových.

Kuneš Sonntag měl hluboký vztah ke své rodině. Během svého pobytu v Jáchymově pociťoval odloučení od ní velmi citelně, a proto se ihned po svém návratu snažil vše dohnat.

Vyzdvihnout můžeme především jeho bezvadný přístup ke svým dvěma dcerám, starší Ivaně a mladší Věře. Platil za velmi šikovného a pozorného tatínka. Jeho dcera Ivana na něj vzpomíná takto: „Tatínek nám uměl se vším pomoci, byl vždy ochotný vykládat o historii a věnovat nám svůj čas.“ Dále ještě dodává: „Ke komunistům nechoval přílišnou nenávist. Měl totiž velké sociální cítění a byli mezi nimi i jeho přátelé. Vždy víc mluvil o koncentračním táboře, kde byl vězněn za 2. světové války.“

Dále se také vzorně staral o svoji manželku, a to především v pozdním věku, když byla nemocná. Kuneš Sonntag tak rozhodně platil za otce, který doma vytvářel rodinnou pohodu, pro kterou byl ochoten obětovat maximum svého volného času.

Paní Ivana Kubíčková vzpomíná na svého otce především jako na energického člověka, který se nezastavil před žádnou překážkou. Přidává ještě jeho všímavost, kterou choval k ní a její sestře Věře. Také zmiňuje jeho obětavost, a v této souvislosti vypráví: „Nemohla jsem se dostat na vysokou školu, i když jsem měla velmi dobrý prospěch. Táta si to dával za vinu. Abych se mohla ucházet o studium na vysoké škole, bylo potřeba doporučení od nějaké fabriky. Objížděli jsme s tátou všechny okolní podniky na motocyklu, až mě přijali do uničovských strojíren, kde mi po dvou letech práce dali doporučení ke studiu, ale pouze technických předmětů. Nemohla jsem se tedy věnovat medicíně, ke které jsem velice tíhla.“

Ivana Sonntagová se tedy přihlásila na studium učitelství matematiky a fyziky na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a po úspěšném absolvování působila čtyřicet let na Gymnáziu v Hranicích na Moravě, kde se také seznámila se svým pozdějším manželem Oldřichem Kubíčkem.[5]

Nakonec jsem se ještě paní Kubíčkové zeptal na životní krédo jejího otce. Její odpověď zněla takto: „Užít si života, všech jeho krás a dosáhnout vzdělání.“

7.4 Kuneš Sonntag ve vzpomínkách Oldřicha Hübnera[6]

Ze Sonntagovi blízkých osob se mi podařilo získat rovněž osobní svědectví pana Oldřicha Hübnera, politického vězně z 50. let a Sonntagova spoluvězně. Jeho výpověď přispívá k větší plastičnosti obrazu K. Sonntaga.

Pan Oldřich Hübner byl odsouzen za velezradu na šest let, trest si odpykával také v jáchymovském táboře. Popisuje praktiky v komunistických lágrech a vysvětluje, že se Sonntagem se viděli jen občas, přestože spolu byli vězněni na stejném místě. „Úmyslně nás přesunovali z jednoho dolu na druhý, abychom si mezi sebou nevytvořili velké přátelství. Politické vězně dávali dokonce i na důl Eliáš, kdy seděli samí vrazi.“

Poprvé se setkal s Kunešem Sonntagem na dolu Nikolaj. Vzpomíná si, jak mu byl Kuneš Sonntag velmi nápomocen: „Velice nám všem pomohl, protože už znal bachařské praktiky, takže nám poradil, jak v tom máme chodit.“ Nepracovali sice spolu v pracovní skupině, ale setkávali se na společných obědech nebo když diskutovali o nějakém tématu. Realitu Jáchymova pak pan Hübner přibližuje ještě jednou ze svých vzpomínek: „Jídlo nám dávali podle toho, na kolik jsme splnili denní práci.“ Uvádí také příklad: „Pod 100% - 1 knedlík, 100% - 2 knedlíky a nad 100% - 3 knedlíky.“ A dále pokračuje: „Do mojí skupiny patřil i jeden kněz, se kterým jsem se spřátelil a pomáhal jsem mu splnit jeho pracovní úvazek, protože nebyl zvyklý na namáhavou práci.“

S Kunešem Sonntagem se ještě setkal na dolu Rovnost a pak v civilním životě, ať už v družstvu Jednota (kde Kuneš Sonntag zastával místo právníka a pan Hübner vedoucího jednoty ve Střelicích), či v Konfederaci politických vězňů. Zde pan Hübner zastával funkci místopředsedy a Kuneš Sonntag byl jejím členem.

Na konci svého vyprávění pan Hübner ještě dodává: „Mohu říci, že to byl opravdu spravedlivý a čestný člověk, který by v životě nikoho neudal, a za to si jej také vážím.“

7.5 Poselství Kuneše Sonntaga[7]

Utichly kanony, vyprázdnily se tábory a věznice, přehnal se vítr revoluce a my se na chvíli zastavujeme uprostřed shonu a práce.

Mluvím na Tebe, česká mládeži, a k vám starším, zkušenějším. Ty hory, ty nám patří i s tím krásným krajem severní Moravy. Byli jsme svědky přelomu dějin, revoluce sociální a hospodářské, jejíž ovoce je třeba strávit s rozvážností vědce a pílí českého dělníka a sedláka.

Každý mladý člověk čistého štítu, chlapci a děvčata z měst a vesnic, patříte do řad jednotné české mládeže, jejíž úkol na tomto odvěkém kolbišti slovanstva s germánstvem je ten nejzodpovědnější.

Tím bude vyjádřen největší dík obětem slavné Rudé armády, západním spojencům, obětem všech domácích bojovníků a všem těm, kdo zůstali za ostnatými dráty pro ideu Československa.

Demokracie má své vady, ale je stále nejlepším systémem, jaký známe. Střežte se proto extremismu, který je špatný, ať už se jedná o pravicový nebo levicový.[8]

Svoboda se ztrácí děsně rychle, ale vybojovat ji nazpět, to trvá. Jak říká i Jan Masaryk, to dá fušku.“[9]

Závěr

Každá činnost, které se člověk věnuje, by jej měla nějakým způsobem obohatit. Musím říci, že v případě této mé práce se tento předpoklad naplnil. Dostalo se mi především prohloubení poznatků z historie, která se probírá ve školních lavicích, cituje v encyklopediích. Mám na mysli ona všeobecně známá fakta, která jsou spojena s českými dějinami 20. století. Rovněž jsem se seznámil s metodami a postupy historické práce, naučil jsem se citovat literaturu i zdroje a podařilo se mi zvýšit povědomí spolužáků o osobě Kuneše Sonntaga.

Z hlediska úplnosti zpracování tématu Sonntagovy osobnosti lze konstatovat, že práce by se jistě dala prohloubit, ať už detailnějším popisem jednotlivých dějinných událostí, či konkrétnějším zaměřením na určitou epochu Sonntagova života (např. jeho osudy v letech normalizace). Rovněž by bylo možné práci vystavět jako konfrontaci osudů více (dvou) lidí, tedy Sonntaga a např. někoho z jeho spolužáků či vrstevníků. Nabízí se např. Engelbert Zatloukal, Sonntagův přítel z koncentračního tábora Sachsenhausen, který po komunistickém převratu roku 1948 udělal rychlou politickou kariéru. Vzhledem k rozsahu práce však nebylo možné zpracovat dané téma vyčerpávajícím způsobem, což ale na druhou stranu nechává otevřené dveře možnostem dalšího výzkumu.

Tvorba této práce také poněkud pozměnila můj dosavadní pohled na dějiny, dokonale mi totiž ukázala, že za každým letopočtem, každým jménem, každou odrážkou v učebnici, se skrývá daleko víc, než by se na první pohled zdálo. Jde především o poutavé životní osudy obyčejných lidí, kteří byli postaveni před nečekané životní situace. Jejich činy si dnes připomínáme v knížkách, při pietních aktech či státních svátcích. Ano, bez prostých lidí by nebyly dějiny úplné a otázkou zůstává, zda by byly vůbec.

Na Kuneši Sonntagovi mě zaujal především jeho nezlomný duch, optimismus a chuť žít takový život, jaký se mu nabízel. V  mladém věku pocítil na vlastní kůži nacistický teror, který se dnešním mladým generacím jeví jako něco vzdáleného, ovšem i tak téměř každému při slovech gestapo či koncentrační tábor přeběhne mráz po zádech. Kuneš Sonntag se díval do tváře samotnému K. H. Frankovi, největšímu katovi českého národa, strávil léta v nacistickém koncentračním táboře, prošel si výslechy StB a byl žalářován v komunistických uranových lágrech. Setkal se tak naplno s životní realitou dvacátého století.

Dnes snad žijeme v pokrokovém světě a o ochranu demokracie, mravních hodnot a lidských práv se snaží mnoho organizací. Přesto však nebude svět nikdy ideální a vždy se najdou lidé, kteří se budou snažit přivlastnit si práva toho druhého. Také společenská otevřenost a tolerance, která je výsledkem globalizace, nemusí vždy mít jen pozitivní dopady. Dokonce bych tvrdil, že pravda dneška je více skrytá než například za dob totalitních režimů, jelikož v učení těchto ideologií se daly zdravým rozumem dohledat jejich klamy. Dnes, kdy člověk přijde denně do styku se spoustou nových informací a názorů, se může hledání toho, co je opravdu správné, jevit daleko složitější.

Osoba Kuneše Sonntaga nás může proto i dnes inspirovat především svojí obhajobou pravdy, svobody a cti českého národa. Jeho ideály nezlomily ani kruté životní podmínky, které mnohdy sahaly za hranici lidských možností.

„Kde je pravda, tam je i svoboda, kde je svoboda tam teprve začíná člověk a proto bychom měli jeho odkaz zachovat i pro budoucí generace.“

[1] Zpracováno na základě rozhovoru s paní Ivanou Kubíčkovou (rozenou Sonntagovou) [27. 6. 2012].

[2] Dle rodinného archivu paní Ivany Kubíčkové (rozené Sonntagové).

[3] Zpracováno na základě rozhovoru s paní Ivanou Kubíčkovou (rozenou Sonntagovou) [27. 6. 2012].

[4] Zpracováno na základě rozhovoru s paní Ivanou Kubíčkovou (rozenou Sonntagovou) [27. 6. 2012].

[5] FIALA, P. Kuneš Sonntag. Životní příběh z dvacátého století, s. 183.

[6] Zpracováno na základě rozhovoru s panem Oldřichem Hübnerem [17. 1. 2013]

[7] Dle rodinného fondu Ivany Kubíčkové (rozené Sonntagové). Paměti života sepsané Kunešem Sonntagem.

[8] Dle DVD Kuneš Sonntag.   

[9] Dle DVD Kuneš Sonntag.  

Fotografie - perex - BUX - internetové knihkupectví [online] © 2013 [citováno 4. 4. 2013]. Dostupná z URL:<http://www.bux.cz/knihy/144828-kunes-sonntag-zivotni-pribeh-z-dvacateho-stoleti.html>