Kuneš Sonntag-Jeden lidský osud dvacátého století - Jáchymov - 5

Pátá část mé středoškolské odborné činnosti 2012 - 2013, věnované bývalému studentovi našeho gymnázia Jana Opletala v Litovli. Kuneš Sonntag, syn významného prvorepublikového ministra, se stal přímým aktérem listopadu 1939. Byl mezi 12 studenty, ze kterých bylo 9 popraveno, následně byl vězněn v Sachsenhausenu. Odtud se roku 1942 vrátil, ale po válce byl označen za kulaka, obžalován ve fingovaném procesu za pomoc při útěku přes hranice a strávil 6,5 let v pracovním táboře Jáchymov. Zemřel roku 2010.

6. Osudy Kuneše Sonntaga na počátku komunistické totality

6.1 Zatčení a odsouzení Kuneše Sonntaga

Po nástupu komunistické strany k moci roku 1948 se Kuneš Sonntag a lidé jemu podobní stali komunistům trnem v oku. Syn významného prvorepublikového ministra, bývalý velmi aktivní funkcionář Studentského svazu, velkostatkář a člověk, který za všech okolností hájil morální zásady. Opravdu, Kuneš Sonntag byl pro začínající režim nesmírně nebezpečnou osobou, které bylo potřeba věnovat patřičnou pozornost.

Po válce se navíc stal předsedou okresní organizace Jednotného svazu českých zemědělců, která měla nahrazovat v rámci Národní fronty zakázanou agrární stranu, a také předsedal hospodářskému družstvu v Litovli. Po převratu se však vedení družstva ujal komunisty podporovaný dělník, který v té době v družstvu pracoval. Kuneš Sonntag se proto rozhodl dobrovolně vzdát svého postu v okresním svazu zemědělců. Byl by z tohoto postu pravděpodobně dříve či později také odstraněn a takto alespoň mohl navrhnout svého nástupce.[1]

V roce 1947 byla velká nouze o dřevo na topení. Kuneš Sonntag se dozvěděl, že u Petříkova (obec v Jeseníkách) je velký polom po vichřici a že zdejší lesníci prosí lidi, aby jim pomohli polom vyčistit, protože se zde měly konat manévry polských, českých a sovětských armád. Kuneš Sonntag se do Jeseníků vypravil spolu se svým správcem Vaňkem. Tato skutečnost mu později přitížila, protože byla označena vyšetřovateli Státní bezpečnosti (dále jen StB) za špionáž.[2]

Avšak tato záležitost nebyla rozhodně stěžejní. Osudnou se Kuneši Sonntagovi stala pomoc bývalému partyzánovi Josefu Petrovi, který přešel do odporu proti režimu a potřeboval se nutně dostat za hranice ČSR. Tento partyzán pracoval u inženýra Nepustila, který byl členem ilegální protikomunistické skupiny na Zlínsku, a byl na něj napojen Sonntagův přítel Vítězslav Klein z Chořelice. Klein slíbil Petrovi, že jej dostane za hranice, jenže onemocněl, a tak se jeho maminka vypravila za Kunešem Sonntagem, aby dovezl Petra do Opavy, kde už měla čekat spojka, která jej měla přes hranice převést. Kuneš Sonntag tedy svolil, i když s jistými obavami, jelikož si byl dobře vědom nebezpečí, které z toho plynulo. Josef Petr se však za hranice nedostal a navštívil znovu Sonntaga a chtěl zařídit převaděče. Kuneš Sonntag mu tedy převaděče zařídil a navíc mu poskytl kontakt na filiálku firmy Baťa v Austrálii. Josefa Petra však brzy chytli a StB od něj získala seznam všech, kteří mu za hranice pomáhali.[3]

Díky této záležitosti byl 7. března 1950 Kuneš Sonntag zatčen, spolu s Vítězslavem Kleinem a inženýrem Nepustilem. Sám Sonntag na své zatčení vzpomíná asi takto: „V den výročí sta let od narození prezidenta T. G. Masaryka ke mně přišli dva chlapi ze státní bezpečnosti Olomouc, že si jdou prohlédnout moji knihovnu. Načež když ji viděli, tak řekli: „Jdeme od toho pryč, to bychom tady byli týden.“ Potom mi řekli, že jsem podezřelý a že musím jet s nimi.“[4]

Nejprve ho odvezli do Olomouce a odtud pak do Uherského Hradiště, kdebylo Krajské velitelství StB, které bylo známé vyšetřováním těch nejtěžších zločinů. Zde můžeme opět čerpat ze Sonntagových vzpomínek: „Když jsme zastavili před věznicí, tak ti, co nás vezli, šli dovnitř. Já jsem vystoupil ven z auta, to jsem měl na sobě takový dlouhý černý kabát, a přišel ke mně jeden ze strážných a povídá: „Kam je vezeš?“[5]

Poté byl Kuneš Sonntag v Uherském Hradišti uvězněn a následně i vyslýchán. Setkal se zde i s Aloisem Grebeníčkem[6], který byl později obžalován za účast na mučení vězňů. Zde tehdy zastával funkci zástupce velitele. Kuneš Sonntag vzpomíná na Aloise Grebeníčka takto: „Já jsem mu říkal: Pane referente, byl jsem několikrát vyslýchán gestapem a jsem zvědav, jestli to bude horší.“[7]

Na podzim roku 1951 se konal proces, na kterém byl Kuneš Sonntag odsouzen na 12 let za špionáž a velezradu, pod kterou se skrývala pomoc Josefu Petrovi k útěku za hranice. Nepomohl ani fakt, že jej obhajoval státní zástupce, vychovatel synovců T. G. Masaryka, který citoval ze Studentského sborníku, na jehož tvorbě se Kuneš Sonntag aktivně podílel.[8] „Nikdy jsem nedostal rozsudek,“ dodává ještě Kuneš Sonntag.[9]

6.2 Kuneš Sonntag v Jáchymově

6.2.1 Jáchymov – komunistický pracovní tábor

Stejně jako nacistické Německo, měli i komunisté své prostředky, jak se zbavit nepohodlných osob, které svým vystupováním či původem narušovaly utužený totalitní systém. Ani českoslovenští komunisté nezůstali pozadu. Inspirací byl pro ně bezpochyby Sovětský svaz a tamější gulagy. Českoslovenští komunisté se upřeli zejména na oblast, kde se nacházela velká ložiska uranové rudy – Jáchymov.  Mohla tak spojit trestání svých názorových odpůrců s těžbou hmoty, jež začínala nabývat na svém významu. Tato surovina se následně vyvážela do SSSR.

Od roku 1949 jsou proto na Jáchymovsku budovány pracovní tábory. Kromě Jáchymova, který představoval středisko správy, byly tábory i v nedalekých lokalitách Horního Slavkova a také ve vzdálenější Příbrami.[10]

Prováděný celorepublikový nábor horníků nepostačoval, a tak se doly už od začátku potýkaly s velkým nedostatkem pracovní síly. Roku 1948 přichází J. Stalin s nabídkou, že do Československa pošle tisíce sovětských rodin, které pomohou s těžbou. Tato státně-soudružská výpomoc však neštěstí vyzněla naprázdno. I tak se ale v místních dolech usazují sovětští poradci, kteří již mají dlouholeté zkušenosti s vedením podobných táborů ve své domovině a mohou tak poskytnout českým bachařům četné rady.[11]

Do Jáchymova začíná postupně proudit široké spektrum vězňů, kteří jsou tou nejlevnější pracovní silou. Díky aktivitě StB se zde mohli setkat studenti věznění v Sachsenhausenu, bývalí estébáci, političtí představitelé z období předválečné první, druhé i poválečné československé republiky, nadšenci pro komunistickou myšlenku, kteří však byli ze svých postů pro rozličné důvody odstraněni, členové kléru či vrazi.[12]

 Mezi vězni panovala deprese a beznaděj, která dopadala zejména na politické vězně, jelikož společnost, do které se dostali, v nich musela zákonitě vyvolávat hrůzu. Nevěděli, co čekat od lidí se kterými sedávali za jedním stolem a spali na kavalcích. Nejistota se jim tak brzy stala denním chlebem.[13]

Samotný lágr se nezasvěcenému divákovi mohl zpovzdálí jevit jako městečko kalifornských zlatokopů. Dlouhé přízemní dřevěné baráky a před nimi dřevěné chodníky. Jedny postavy (esenbáci) vcházejí do velitelských budov, kuchyně, skladišť. Další postavy (vězni) je míjejí a smekají před nimi. Táborový rozhlas neustále vyvolává jména a hlášení. Rozdíl najdeme pouze v dvojitém vysokém plotu z ostnatého drátu (jímž byl celý tábor dokola obehnán), vnitřním koridoru, kulometných věžích a vnitřním a vnějším prostoru, ohraničeném výstražnou tabulkou „Odstřelovací pásmo“.[14]

Základní náplní dne většiny vězňů bylo hloubení téměř nekonečných štol. Z počátku tu nebylo mnoho kvalifikovaných horníků a zdejší vedení si nijak nelámalo hlavu s jejich zaučováním. Navíc zde panovaly četné bezpečnostní problémy, takže hrozba úrazu, která pro horníky znamenala větší výdělek a pro vězně jen součást jejich trestu, byla velmi vysoká. Nesmíme opomenout také práci s radioaktivní horninou. Únosná míra ozáření je nejvýše 7 let, což bylo v Jáchymově běžně překračováno.[15]

Platy vězňů byly stanovené podle plnění plánu, ale i při stoprocentním plnění představovaly jen směšnou sumu v porovnání s civilními horníky (500–2000 korun měsíčně). Vězni navíc museli v rámci soudržnosti odevzdávat třetinu platu na provoz tábora a platili si tak i své dozorce. Část pak mohli posílat domů a část se jim ukládala na konto, ze kterého však nemohli vybírat.[16]

Dnešek už na Jáchymovsku nepatří uranovým dolům. Tato oblast prošla velmi převratnou proměnou, o kterou se z části postarali i komunisté, když tábory na přelomu 50. a60. let rušili. Tak například největší důl Rovnost rozparcelovali a nabídli veřejnosti na stavbu chatek.[17]

6.2.2 Kuneš Sonntag – nedobrovolný horník

Poté, co byl Kuneš Sonntag odsouzen, byl převezen z Uherského Hradiště do pracovního táboru Slavkov, který se nacházel pod Jáchymovem. 

Vězňové zde vyfasovali pouze hnědý vězeňský mundůr, vysoké boty, koženou helmu a ti, kteří pracovali přímo v dolech, ještě pogumované rukavice.[18]

Nejprve byl Sonntag přiřazen k práci na dolu Prokop a zde se setkal s Antonínem Sumem, bývalým spolužákem z Prahy. Sum byl posledním tajemníkem ministra Jana Masaryka. Kuneš Sonntag vypráví, jak mu jeho přítel zachránil život.[19]

Pracoval prý právě s nakladačem. Při této práci musel být zvláště opatrný, aby nezachytil o okolní trubky, v nichž byla voda a vzduch pod tlakem šest atmosfér. Náhle však vypadla hadice se vzduchem, který se hnal rychle vpřed a bral sebou okolní kamenivo. Sonntag byl zasažen jedním z kamenů do hlavy. Naštěstí přiskočil pohotový Sum a zavřel ventil pro přívod vzduchu do trubek.[20] Po této příhodě dělal Kuneš Sonntag opraváře důlních strojů. Zkouška na tuto práci prý byla taková, že se zavázaly oči a poslepu se musela složit vrtačka.

Ve Slavkově však Sonntag nezůstal. Jeho další cesta směřovala do dolu jménem Barbora, který již byl plnohodnotnou součástí jáchymovského pracovního tábora. Zde si ho nadřízený Kulhánek vybral, aby jej připravoval k maturitě. Problémy Sonntaga v tomto táboře na sebe nenechaly dlouho čekat. Když zemřel Stalin, zapojil se Sonntag do debaty, která probíhala mezi vězni. Jeden z politických vězňů toho využil a udal ho, že se prý smál. Čekalo jej deset dní v korekci. Sám na to vzpomíná asi takto: „Nebylo to příjemné, protože se jednalo o železobetonový bunkr. Jedl jsem jen chleba a pil černou kávu.“[21]

Kulhánek si pak na Sonntaga zasedl. Sonntag si vzpomíná, jak ležel na ošetřovně se žaludečními vředy. Měl dostat 21 injekcí, ale u desáté vnikl dovnitř Kulhánek a zakázal lékaři, aby dál pokračoval. Kuneš Sonntag byl v té době ve výkonu trestu a jako takový prý, podle Kulhánka, neměl nárok na výhody z národního pojištění. Sonntag jej popisuje jako arogantního a sadistického člověka, který postrádal jakoukoliv dobrou vůli.[22]

Poté byl Sonntag ještě přeložen na největší z Jáchymovských táborů Rovnost, kde už podle jeho mínění panovaly lepší podmínky. Z Jáchymovského tábora byl Kuneš Sonntag propuštěn 26. července 1956 na přímluvu tehdejšího prezidenta Antonína Zápotockého. Zbytek ze svého trestu si měl odpykat v domácím vězení. V pracovních táborech Slavkov a Jáchymov tak strávil šest a půl let, které se nesmazatelně zapsaly do jeho života.[23]

Na komunistické pracovní tábory vzpomíná později ve svých spisech takto: „Srovnávat nacistické koncentráky a komunistické se přirozeně nabízí. Nacistické ničily životy přímo, bez zábran. Viděli jsme tisíce mrtvých, ale byli jsme mladí, svobodní a vytvořili jsme kolektiv, který věřil, ale nepočítal, zda mu to jednou něco vynese. Neměli jsme mezi sebou udavače. Komunistické tábory na Jáchymovsku a Slavkovsku ničily zdraví i duši.[24]

6.3 Zpátky doma – pobyt v Litovli

Po Sonntagově zatčení vedla nějakou dobu statek jeho žena sama. Těsně před jeho odsouzením ho však předala do správy státním statkům, které ji zaměstnaly jako nádenici. V roce 1952 pak vyšlo nařízení, které zakazovalo bývalým majitelům pobyt na jejich statku. Věra Sonntagová se tak s oběma dcerami stěhuje do Litovle ke svému otci a nastupuje na místo zubní instrumentářky.[25] Po svém propuštění z Jáchymova sem přichází i Kuneš Sonntag. S nadšením se pouští do rozsáhlých oprav celé vily.[26]

Komunisté samozřejmě zakázali Kuneši Sonntagovi vykonávat právnickou činnost. Pracoval tedy v litovelském Kovomatu, kde zastával pozici skladníka. Po desetileté zdejší práci si jej však všiml právník místní Jednoty JUDr. Pálka a vzal si ho k sobě, aby pomáhal podniku s majetkoprávními záležitostmi a s dalšími právnickými úkony. Jednota měla tehdy na starosti asi dvě stě budov, které byly majitelům odebrány po komunistickém převratu. V Jednotě vydržel až do důchodu, ale zasloužený odpočinek musel ještě počkat, jelikož za ním přišel předseda obrovského JZD Troubelice František Machač, který jej prosil, aby šel ještě pracovat k nim. „Já jsem tam jezdil autem Žiguli,“ vzpomíná opět Kuneš Sonntag: „Toto auto vydrželo opravdu neskutečné věci. Když byla třeba námraza, tak jsem vždy na okna hodil kýbl horké vody, ale nikdy nepraskla.“ [27]

S prací tak končil až v roce 1989, když mu bylo sedmdesát let. S právnickou profesí však ještě definitivně neskončil, po pádu komunismu pomáhal lidem s restitucemi.[28]

Pravidelně se scházel se svými přáteli ze Sachsenhausenu a byl také činný v Konfederaci politických vězňů a v Českém svazu bojovníků za svobodu. Mimo jiné se také staral o svoji rodinu, které se snažil vynahrazovat vše, oč je připravila jeho nucená nepřítomnost.[29]

Až do své smrti 28. ledna 2010 se staral o svoji nemocnou ženu, která zemřela o rok později 24. prosince 2011.[30] Do poslední chvíle byl velmi aktivní, dokonce si ještě ve svém pozdním věku pořídil nové auto.[31] Pedagogové, starší studenti, absolventi naší školy i litovelská veřejnost si jistě vybaví Kuneše Sonntaga jako pravidelného účastníka pietních aktů k výročí 17. listopadu, na kterých míval velmi podnětné proslovy. I v posledních letech stále zůstal aktivním občanem Litovle. Rovněž čile spolupracoval s panem Jindřichem Fialou, kterému dodával potřebné materiály k vydání své biografie. Knížka Kuneš Sonntag. Životní příběh z dvacátého století vyšla počátkem roku 2013. Slavnostní křest pak měla na půdě litovelského gymnázia 1. března 2013.

Smrtí Kuneše Sonntaga přišel český národ nejen o pamětníka, který byl součástí mnoha důležitých okamžiků českých dějin dvacátého století, ale i o člověka, který vždy bojoval za pravdu a čest svého národa, který vždy potřeboval a bude potřebovat i nadále takové lidi, jako byl on!

[1] FIALA, P. Kuneš Sonntag. Životní příběh z dvacátého století, s. 150, 151.

[2] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag. 

[3] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag. 

[4] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag.

[5] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag. 

[6] Pozn.: Jeho syn Miroslav Grebeníček od roku 1993–2005 zastával funkci předsedy Komunistické strany Čech a Moravy. Od roku 2010 je členem Poslanecké sněmovny (také za stranu KSČM).

[7] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag. 

[8] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag. 

[9] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag.

[10] HLOUŠEK, J. Jáchymov - Malé velké město [on-line]. © 2011 [citováno 10. 3. 2013].  Dostupné z URL: <http://www.jachymov-joachimsthal.cz/kniha/male-velke-mesto/24.pdf>, s. 116, 117.

[11] HLOUŠEK, J. Jáchymov - Malé velké město [on-line]. © 2011 [citováno 10. 3. 2013].  Dostupné z URL: <http://www.jachymov-joachimsthal.cz/kniha/male-velke-mesto/24.pdf>, s. 115.

[12] HLOUŠEK, J. Jáchymov - Atomové století [on-line]. © 2011 [citováno 10. 3. 2013].  Dostupné z URL: <http://www.jachymov-joachimsthal.cz/kniha/atomove-stoleti/42.pdf>, s. 128

[13] Tamtéž: s. 128.

[14] Tamtéž.

[15] SVRŠEK J. Lidé v uranových dolech v Jáchymově – podle knihy „Tajný prostor Jáchymov“ [on-line]. © 1997 [citováno 31. 3. 2013]. Dostupné na URL: <http://natura.baf.cz/natura/1997/9/9709-1.html >

[16] FIALA, P. Kuneš Sonntag. Životní příběh z dvacátého století, s. 166.

[17] HLOUŠEK, J. Jáchymov - Malé velké město [on-line]. © 2011 [citováno 10. 3. 2013].  Dostupné z URL: <http://www.jachymov-joachimsthal.cz/kniha/male-velke-mesto/24.pdf>, s. 117.

[18] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag. 

[19] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag. 

[20] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag. 

[21] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag.

[22] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag. 

[23] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag.

[24] Dle rodinného fondu Ivany Kubíčkové (rozené Sonntagové).

[25] Pozn.: tuto pozici zastávala až do svého důchodu (potřebnou kvalifikaci si dodělala při práci).

[26] FIALA, P. Kuneš Sonntag. Životní příběh z dvacátého století, s. 176.

[27] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag. 

[28] FIALA, P. Kuneš Sonntag. Životní příběh z dvacátého století, s. 178.

[29] Tamtéž: s. 177.

[30] Tamtéž: s. 184.

[31] Zpracováno na základě rozhovoru s paní Ivanou Kubíčkovou (rozenou Sonntagovou) [27. 6. 2012].

Fotografie - perex - BUX - internetové knihkupectví [online] © 2013 [citováno 4. 4. 2013]. Dostupná z URL:<http://www.bux.cz/knihy/144828-kunes-sonntag-zivotni-pribeh-z-dvacateho-stoleti.html>