Kuneš Sonntag - Jeden lidský osud dvacátého století - 1939 - 2 díl

Druhá část mé středoškolské odborné činnosti 2012 - 2013, věnované bývalému studentovi našeho gymnázia Jana Opletala v Litovli. Kuneš Sonntag, syn významného prvorepublikového ministra, se stal přímým aktérem listopadu 1939. Byl mezi 12 studenty, ze kterých bylo 9 popraveno, následně byl vězněn v Sachsenhausenu. Odtud se roku 1942 vrátil, ale po válce byl označen za kulaka, obžalován ve fingovaném procesu za pomoc při útěku přes hranice a strávil 6,5 let v pracovním táboře Jáchymov. Zemřel roku 2010.

3. Události roku 1939

3.1 Likvidace Československa

Léta 1938 a1939 patří k jedněm z nejhorších období v naší historii. ČSR se na podzim roku 1938 ocitla v kritické situaci. Mezinárodní izolace, ve které se republika nacházela, byla důsledkem politiky appeasementu (ústupků). Ta byla ve třicátých letech po nástupu nacismu v Německu praktikována západními mocnostmi a měla fungovat jako účinný nástroj pro zažehnání válečného nebezpečí na evropské půdě. Jejím přímým důsledkem se stala faktická likvidace Československa podpisem Mnichovské dohody koncem září 1938, kdy nám bylo nařízeno vyklidit a odevzdat sudetská území nacistickému Německu.[1]

Hitler se však se sudetským územím nespokojil a rozhodl se zlikvidovat i druhou československou republiku. Podpořil tak slovenské separatistické tendence a novému prezidentu Emilu Háchovi v Berlíně oznámil odtržení Slovenska a okupaci zbytku území Čech a Moravy. Nemocný Hácha podléhá brutálnímu nátlaku, Němci okupují celé naše území a 16. 3. 1939 je vyhlášen Protektorát Čechy a Morava.[2]

Již počátkem října roku 1938 abdikuje pod tíhou událostí prezident Edvard Beneš a společně s blízkými spolupracovníky odlétá do exilu. Útočištěm se jim po pobytu ve Francii stává v důsledku jejího vojenského ohrožení anglický Londýn. Zde potom Beneš společně s vzniklou exilovou vládou koordinuje činnost našeho zahraničního a domácího odboje a pracuje na obnově naší samostatnosti.[3]

3.2 Demonstrace 28. října 1939

Situace v nově vzniklém protektorátu byla velmi napjatá. Velká část českého obyvatelstva se nechtěla smířit s faktickým zánikem našeho státu. Němci obsadili všechny důležité posty a moc nad celým protektorátem se koncentrovala v rukou zastupujícího říšského protektora Konstantina von Neutratha a především státního tajemníka Úřadu říšského protektora K. H. Franka. Nástrojem represí se stala tajná německá policie, gestapo, jemuž byla podřízena i česká policie.[4]

Schylovalo se k 28. říjnu a tedy k 21. výročí založení samostatného československého státu. I když byly tyto oslavy německými úřady zakázány, rozvíjela se ilegální kampaň, která byla iniciována především českým studentstvem. Očitý svědek Jaroslav Koukolík tuto situaci popisuje takto: „Letáky v lavicích poslucháren filosofické fakulty přibývaly a byly horlivě čteny. Podle nich lidé neměli ten den jít do práce, měli se svátečně odít, ozdobit se trikolórou v československých barvách a vyjít do ulic. Celý svět se měl dozvědět, že se Češi s okupací nesmiřují.“[5]

Gestapo bylo na 28. říjen připraveno a s likvidací případných nepokojů měla pomáhat i česká policie. Rozsah celé demonstrace však Němce doslova zaskočil. Kolem Václavského náměstí se rojili lidé ve svátečních oblecích s trikolórou na klopě. Davy se začaly shlukovat do sebe a za chvíli byli již všichni strženi tím neznámým duchem, který jim dodával odvahu a sílu. České pořádkové jednotky se k demonstrantům nechovaly hrubě a snažily se je uklidňovat, jelikož jako jedni z mála tušili, jaké prostředky je gestapo ochotné nasadit, a v neposlední řadě se museli zavázat, že budou dohlížet na to, aby byl zachován klid. Avšak na Václavském náměstí to vřelo. Provolávala se hesla proti nacistické okupaci a sláva Československé republice. Zazněla i píseň „Hej Slované“. [6]  

Odpoledne demonstrace polevila a studenti se shromáždili na svých kolejích, kde se domlouvali na dalším postupu. Tehdy na Hlávkově koleji vystoupil medik Jan Opletal, který byl místopředsedou místní studentské samosprávy, a zdůraznil, že další účast je naprosto dobrovolná, ale že odpolední demonstraci pokládá za důležitou a sám na ní půjde.[7]

K dalšímu střetnutí došlo u kostela sv. Ludmily, kde na neozbrojené demonstranty zaútočila jízdní policie, vjížděla do nich koňmi a tloukla je obušky. Dav se proti četným ranám semknul a začal ustupovat směrem ke Karlovu náměstí, kde se roztříštil o palác Valdek na dva proudy. Jeden pokračoval ulicemi Anglickou a Žitnou, druhý ulicí Ječnou.[8]

Od Karlova náměstí po Žitné ulici však začala proti demonstrantům postupovat skupina esesmanů, kteří se přiblížili na několik metrů a zahájili palbu. Josef Nikl, očitý svědek, tuto událost živě popisuje: „Přede mnou i okolo mne padali lidé. V bezprostřední blízkosti klesla k zemi žena středních let. Muž stojící vedle ní ji odnesl v náručí do protějšího domu. Byla v bezvědomí.“ A dále pokračuje: „Tlak zadních řad nás posunul až do skupiny esesáků. Ti se stáhli ke stěnám domů, aby si kryli záda. Na tomto místě byl střelou zasažen také Jan Opletal.“[9]

Medici z Hlávkovy koleje jej ihned dovedli na Karlovo náměstí. Odtud jej pak dopravili na chirurgickou kliniku profesora Jiráska, kde byl Opletal ihned operován.[10]

Avšak 11. listopadu 1939 svým zraněním podlehl. Podle chorobopisu se tak mělo stát před polednem. Od demonstrace, na které byl zraněn, uplynulo přesně čtrnáct dní.[11] Jeho osobnost se tedy stala první obětí nacistické okupace.

3.3 Pohřeb Jana Opletala

Smrt Jana Opletala citelně otřásla veškerým studentským životem v Praze. Jeho kamarádi z Hlávkovy koleje se rozhodli uspořádat důstojné rozloučení, které bylo naplánováno na dopoledne 15. listopadu. Po studentských demonstracích se nacisté pokoušeli zamezit jakýmkoliv shromážděním a u studentstva to platilo dvojnásobně.

Rozloučení však přece jen kontrolní německé úřady povolily. Dá se jen spekulovat, co je k tomuto kroku přimělo. Snad zde viděly možnost konečného vypořádání se s českými studenty. „Představení Hlávkovy koleje se museli zaručit svým životem za poklidný průběh celého pohřbu,“ vzpomíná si Kuneš Sonntag.[12]

Zpráva o pohřbu se šířila mezi studenty jako blesk. Výbor samosprávy Hlávkovy koleje ihned natiskl parte v nákladu 2000 výtisků, a to během jedné neděle. Parte doslova zaplavila všechny vysoké a střední školy v Praze. Jeden člen výboru, ing. Karel Hodač, navštívil dokonce i Vítězslava Nezvala s prosbou, aby napsal báseň. Ale jeho báseň „Za Janem Opletalem“ nakonec policejní výbor zakázal.[13]

Přesto však byl 15. listopad očekávaným dnem, a to jak ze strany studentů, tak okupantů, kteří se připravovali na opětné potlačování davů, protože jim bylo jasné, že přes všechnu snahu organizátorů tento pohřeb neproběhne v poklidu. A pokud by tomu přeci jen něco nasvědčovalo, byli odhodláni studenty jakýmkoliv způsobem vyprovokovat. 

Pro samotného Kuneše Sonntaga byl tento pohřeb specifický především tím, že Jana Opletala dobře znal ze studií na litovelském reálném gymnáziu. Demonstrací 28. října se ale neúčastnil, protože musel odjet do Střelic na pohřeb tamějšího starosty Hampla.[14] S Janem Opletalem se tedy setkal až v patologickém ústavu. „Hned po jeho smrti dojelo na kliniku gestapo a zabavilo projektil, který byl jasným důkazem střelby zblízka. A ten museli zničit," přemítá Sonntag.[15]

Kuneš Sonntag v té době zastával funkci předsedy samosprávy Švehlovy koleje a do příprav na pohřeb svého kamaráda se tedy výrazně zapojil. Dokonce vypráví, jak večer 13. listopadu sháněli po celé Praze věnec. Uspěli až u jednoho zahradníka, který jim dokonce udělal i stuhy v národních barvách.[16]

Pohřeb začal 15. listopadu 1939 přesně o půl desáté. S Janem Opletalem se přišlo rozloučit velké množství pražských studentů. Odhady pamětníka ing. Josefa Jíry dokonce uvádějí počet okolo čtyř tisíc lidí.[17]

Kněz, který pohřeb sloužil, byl vyzván policejními komisaři i organizátory celé akce k tomu, aby se zdržel jakýchkoliv projevů, které by mohly být německými úřady vnímány negativně. [18]

Smuteční obřad začal latinským rčením: „Reminiscere, Res ad triarios venit!“ („Pamatujte, teď jsou na řadě ti nejzkušenější“. Je zle a bojovat musí třetí řada, „triariové“)! Potom citoval z evangelia: „Nevinní a týraní povýšeni budou a tyrani jejich dostanou své“. Vše trvalo pouhých deset minut. Poté Hlávkovi rytíři, jak se tehdy říkalo studentům z Hlávkových kolejí, zvedli rakev a nesli ji Presslovou ulicí. Před ní kráčeli nosiči s věnci,[19] poté akademičtí funkcionáři a osmnáct zástupců Hlávkových kolejí v čele se svým předsedou Maxmiliánem Martischnigem. Hned za rakví pak šel Janův otec a sourozenci. Matka se pohřbu ze zdravotních důvodů nezúčastnila.[20]

„Jen co kněz domluvil, tak jsme směli zpívat hymnu. Tak jak dnes, Kde domov můj. Na chodníku stál hlouček Slováků. Když skončila naše hymna, začali Slováci zpívat Nad Tatrou sa blýská. Řeknu vám, to byla pro mě taková jiskra, která zapálila i všechny okolo. Najednou jsme si uvědomili, kolik nás tam je,“ vzpomíná Kuneš Sonntag.[21]

Poklidný pohřeb se náhle přehoupnul ve vášnivou demonstraci. Zpívaly se národní písně a vyvolávala se všemožná hesla. Pohotovost mělo na 570 českých policistů, o počtu Němců nejsou přesné údaje, jelikož tvořili zejména tajnou skupinu mezi civilisty. Proti masivnímu zatýkání nepomohlo studentům ani uchýlení se na akademickou půdu do budovy české techniky.[22]

 V noci 15. listopadu odjela skupinka studentů, která se skládala především z Opletalových kamarádů z Hlávkovy koleje, do Lhoty u Nákla. Pohřeb v Opletalově rodišti skončil asi ve čtyři hodiny a do přepadení vysokých škol tak ještě zbývalo dvanáct hodin. Přítomní studenti, kteří zatím nic netušili, byli rozhodnuti vrátit se do Prahy, ale zdrželi se v Olomouci, a to je také zachránilo před koncentračním táborem.[23]

3.4 Anton Uhl – nacistický mučedník

Na potlačení demonstrace se přijel podívat i sám K. H. Frank, který byl čerstvě povýšený na Gruppenführera SS. Jeho osobní řidič SS-Scharführer  Anton Uhl[24] začal pod Frankovým vlivem provokovat okolní kolemjdoucí, a ti mu uštědřili pořádnou facku. Frank jej okamžitě poslal do nemocnice, i když měl jen rozbitý nos.[25]

Nepokoje, které proběhly bezprostředně po rozloučení s Janem Opletalem, daly nacistům potřebnou záminku, aby se s konečnou platností vypořádali s českými studenty a jejich protiokupačními názory. Do Berlína okamžitě odlétá delegace, kterou tvoří říšský protektor Konstantin von Neurath, státní sekretář K. H. Frank, generál Erich Frederic, vedoucí Neurathovy kanceláře dr. Hans Völckers a Frankův osobní řidič Anton Uhl.[26]

Přesně v 15.00 hodin, tedy v době kdy na Opletalovu rakev dopadají první hroudy rodné země, začíná v Berlíně porada s jediným cílem – řešení otázky českých studentů, jakožto mladé české inteligence, plné síly a národního přesvědčení.[27]

Kuneš Sonntag se setkal s Antonem Uhlem osobně, když mu později dělal šéfa v SS kantýně v Sachsenhausenu. Uhl sám mu řekl, že dělal řidiče K. H. Frankovi, a že jej pak vzal i sebou do Berlína.[28]

„Čerstvě povýšený Frank hned ukázal Hitlerovi svého řidiče, aby se vůdce podíval, jak se v Čechách zachází s Němci,“ líčí Kuneš Sonntag a dodává: „Potom prý pokračovala schůze, na které byl i Himmler a Bormann. Při cestě zpátky se Uhl dozvěděl, že Hitler rozhodl o zavření vysokých škol na tři roky.“ [29]

K části jednání byl dokonce pozván i protektorátní velvyslanec dr. František Chvalkovský, se kterým zde v Berlíně nebylo vůbec dobře zacházeno. Nyní musel dokonce stát jako „obžalovaný“.[30] Když si vyslechl z Hitlerových úst celý konečný verdikt, dodal ještě vůdce: „Jděte nyní domů a informujte o tom Vaši vládu!“ [31]

Kromě zavření vysokých škol na tři roky, v jejichž budovách měly mezitím sídlit jednotky SS, byla ještě nařízena poprava devíti vůdců vysokoškolských studentů – tři za každého Němce, který byl při demonstraci 15. listopadu zraněn. Zbytek studentů měl být přesunut do koncentračního táboru Sachsenhausen.[32]

Otázkou zůstává, jestli toto kruté rozhodnutí měl opravdu na svědomí nejvyšší nacistický vůdce. Dnes již víme, že K. H. Frank, odpůrce české inteligence jakému nebylo rovno, dostal před pohřbem Jana Opletala důvěrnou zprávu, že koncentrační tábory Sachsenhausen a Dachau jsou schopny přijmout v nejbližších dnech několik stovek i tisíc politických vězňů. Do Berlína tak určitě jel s předem zamýšlenou variantou plánu, a jeho ctižádostivost a touha být prvním mužem v protektorátu jej mohly vést k tomu, že Hitlerovi tento návrh předložil.[33]

3.5 Zatčení Kuneše Sonntaga gestapem

Navečer 16. listopadu, tedy den po pohřbu Jana Opletala, byla svolána schůze Studentského svazu, kde se mělo projednávat uspořádání majálesu na Žofíně. Tuto schůzi svolával již dávno před demonstracemi Kuneš Sonntag coby finanční referent svazu a člen studentského výboru. Toho večera měl také domluvenou schůzku na deset hodin v Palackého vinárně, aby předal hlášení pro BBC, které měl právě u sebe.[34]

Asi v devět hodin zazvonil telefon. Zvedl ho tajemník svazu Bedřich Koula. V telefonu se ozval neznámý hlas a domlouval s Koulou schůzku. Dále vyzvídal, kdo je na schůzi přítomný. Koula se s ním nakonec domluvil tak, že když volající nepřijde do půl jedenácté, setká se s ním osobně v kavárně hotelu Imperal Na Poříčí.[35]

Další události popisuje Kuneš Sonntag takto: „Pokračovali jsme tedy dále v jednání a asi v půl desáté jsme uslyšeli zabouchání na dveře. Koula, který to měl nejblíž, šel otevřít. Do předsíně vpadlo asi osm až deset ozbrojených příslušníků gestapa. Instinktivně jsem sáhl do zadní kapsy kalhot, kde byly dvě zprávy, které čekaly na své odeslání do Londýna. Popisovaly vše, co se odehrávalo při pohřbu Jana Opletala a po něm. V poslední chvíli se mi jeden papír podařilo strčit za odstávající dřevěné obložení.“[36]

Následovalo násilné prohledávání všech přítomných studentů. „Zabavili nám dokonce i pušku ve tvaru trychtýře asi z roku 1848, která tam visela na zdi,“ vypráví dále Kuneš Sonntag: „Potom nám dali čísla, já jsem měl zatýkací číslo tři, a v řetězech nás odvezli do proslavené Pečkárny, kde už na nás čekal Frank a řekl nám, že budeme zastřeleni, protože jsme byli svůdci české pseudointeligence. Pozatýkali ještě další bývalé členy studentského svazu, takže nás bylo celkem dvanáct.“[37]

Poté následoval výslech, který vedl osobně sám K. H. Frank, a jenž se nevyhnul ani Kuneši Sonntagovi: „Uslyšel jsem ostré Kommen Sie hier (Pojďte dál). Stál jsem tváří v tvář jedné z nejhrůznějších postav nacistického teroru, cílevědomému muži a zapřisáhlému odpůrci českého národa. Řval na mě, že jsme prý využili nepřítomnosti německé posádky v Praze a chtěli jsme se pokusit o puč.[38] Toto tvrzení mohl stavět i na výroku našeho předsedy studentského svazu dr. Jaroslava Klímy, který jednou řekl: Uvědomte si chlapci, že studentské koleje, to jsou vlastně dnes naše kasárna. A samozřejmě německé špičky se o těchto slovech dozvěděly.“[39]

„Dále říkal, že udělal všechno proto, aby byly studentské koleje uzavřeny a moji kolegové odvlečeni a vyptával se, kde máme sklad zbraní. Marně jsem tvrdil, že žádné nemáme. Potom mi přiložil pistoli k hlavě, abych mu nakreslil plán koleje. Věděl jsem, jaký by to mělo dopad, a tak jsem začal kreslit nějaký půdorys, který se jen zdaleka podobal naší koleji. Nakonec mě pochválil, že mám výtvarné nadání.“[40]

Po tomto výslechu byl Kuneš Sonntag odveden do místního sklepa, kde mohl opět vidět své přátele, nyní však zbité téměř k nepoznání, jak stojí v telefonních budkách, které byly samozřejmě bez aparátu. U sebe měl však stále jeden lístek s hlášením pro BBC. Zariskoval a zeptal se procházející stráže, jestli může jít na záchod. K jeho úžasu mu to bylo dovoleno, a tak druhý papír skončil v záchodové míse.[41]

„V budkách jsme stáli celou noc s rukama nad hlavou. To utrpení se nedá popsat. Každou chvíli někoho odvedli. Nevěděli jsme, že na smrt. Zůstali jsme jenom čtyři. Místopředseda svazu Ladislav Schubrt, tajemník Bedřich Koula, tiskový referent Václav Jindra a já.“[42]3

3.6 Stanné právo a transport

Nad ránem převezli čtyři zbylé funkcionáře studentského svazu do Pankrácké věznice, kde již čekaly řady studentů, které nacisté pozatýkali po bytech.[43]

„Nejprve nám bylo všechno odebráno, hodinky, tkaničky, pásky od kalhot,“ vzpomíná Kuneš Sonntag: „Ale zde jsme už vyfasovali podvlíkačky, mýdlo i chleba. Všechno už šlo podle německého pořádku a řádu.[44]

 „Nacionále s námi sepisovali němečtí vysokoškoláci, kteří tu byli na výpomoc. Jedna ze studentek mi fialovou inkoustovou tužkou udělala na čele křížek, což znamenalo jediné – poprava. Vzápětí se mi však podařilo křížek smazat.“[45]

Za stálého bití nás nahnali do maličkých cel. Já byl s Koulou a Jindrou, Schubrt byl vedle s nějakým šílencem, který stále křičel Heil Hitler. Asi tak ve čtyři nebo v pět odpoledne se otevřely dveře a dozorce zakřičel: Friedrich Koula zum Standgericht. (Fridrich Koula ke stannému právu). Nikdo z nás netušil, že se vidíme naposledy.“[46]

Bedřich Koula byl poslední popravený student. Kuneš Sonntag si až s odstupem času uvědomuje, že tímto devátým studentem mohl být i on, nikdy totiž nevyšlo najevo, podle čeho se představitelé gestapa ve výběru studentů, které pošlou na smrt, rozhodovali. Mezi popravenými byl mimo jiné i dr. Jaroslav Klíma, předseda Studentského svazu.[47]

Zbylí tři členové svazu byli připojeni k houfu čekajících studentů.  První zážitky si zatčení oznamovali posunky, protože nemohli mluvit. Vojáci na ně po celou dobu mířili svými kulomety.[48] Tento obraz se spíše podobal zatčení po zuby ozbrojených vzbouřenců. Čeští studenti neměli víc než holé ruce a zmodralá těla.   

Potom vyvolávali každého studenta jménem. Když prý došli ke jménu Kuneš Sonntag, které se jevilo spíše jako židovské, ani se nestačil obhájit, že je árijec, a hned jej vzali přes čelist. Tuto příhodu popisuje s neskrývaným úsměvem: „Vyrazil mi asi dvě stoličky, ale ani jsem nespadl, jelikož to byl pravděpodobně nějaký boxer, takže jsem dostal rychlý pravý a levý hák a bylo to.“[49]

Před večerem esesáci propustili všechny studenty mladší dvaceti let a ty, kteří se dobrovolně přihlásili, že patří pod jinou národnost než je česká. „Chtěli tak dokázat kulturnost svého národa a částečně ospravedlnit tento hrozný čin.“[50]

Večer se počet studentů zredukoval asi na tisícovku. Když v noci neklidně usnuli, hodili mezi ně esesáci několik bochníků černého chleba. Za celý den první a poslední jídlo.[51]

Ráno 18. listopadu 1939 přijel do Ruzyně v černé limuzíně sám K. H. Frank a oznámil všem studentům, že všechny české vysoké školy byly na tři roky uzavřeny, devět studentských představitelů bylo popraveno a oni, že půjdou na převýchovu.[52]

Asi ve čtyři hodiny ráno se ucelené pětistupy vydaly na pochod.[53] Cestu k vlaku líčí Kuneš Sonntag těmito slovy: „Za ranního úsvitu nás hnali na nádraží. Kolem byly tanky, reflektory a už svítalo. Na východě se rýsovala Bílá hora a letohrádek Hvězda. Mně to připadalo, jako Brožíkův obraz, na kterém se Komenský loučí s vlastí.“ [54]

Na ruzyňském nádraží již čekala souprava, ke které byl připojen osobní vlak vezoucí studenty z Brna. Namačkaný vlak až k prasknutí se vydal na svou cestu směr Berlín.[55]

„Z pankrácké věznice jsem s sebou stále vlekl papírový pytel s několika komisárky, které jsme dostali v ruzyňských kasárnách,“ vzpomíná Kuneš Sonntag: „Měl jsem úplně pohmožděnou čelist, takže jsem svůj příděl nechal ostatním.“ [56]

„Po několika hodinách vlak konečně zastavil. Zaslechli jsme nádražní hlášení – Drážďany. Do vagonů vstoupily dívky z německého Červeného kříže a v kelímcích z voskovaného papíru nám donesly čaj z jablek. Chutnal odporně a navíc šlo patrně o omyl, protože místo nás čekaly raněné vezoucí z polské fronty.“[57]

Kolem půlnoci z 18. na 19. listopadu byl celý transport již v Berlíně a kolem druhé hodiny ranní na konečné stanici v Oranienburgu.[58]

„Najednou vlak zastavil a začal hrozný řev esesáků: „Raus Schweinhunde! Los! Raus Arschlöcher!“(Ven, svině! Rychle! Ven, díry v prdeli! Rychle!). Člověk si pomyslel, že touto řečí mluvil kdysi Goethe, Schiller a teď jí ti pohůnkové takhle hnusně řvou,“ popisuje celý příjezd Kuneš Sonntag.[59]

„Za neustálého řevu jsme byli seřazeni do pětistupů a hnáni, pobízeni esesáckými pažbami, jako stádo dobytka. Někteří ztratili své boty, jako třeba můj kamarád Josef Kilián, který postrádal jednu botu a tak měl nyní na noze přivázaný můj klobouk,“ vypráví dál Kuneš Sonntag a ještě dodává: „Kolem druhé hodiny ráno jsme prošli skrz doširoka otevřená kovaná vrata, na kterých stálo „Arbeit macht frei (Práce osvobozuje). Byli jsme v koncentračním táboře.“[60]

Do koncentračního tábora Sachsenhausen bylo deportováno 1095[61] českých studentů.[62]

Očitý svědek, student Tomáš Pasák, popisuje události přijetí českých studentů takto: „Rozdělili nás na skupiny po 100 lidech a jednotlivě jsme chodili do kanceláře k výslechu. Otázky zněly jasně: stáří, obor studia, adresa rodičů a komu má být po smrti poslána urna. Poté nám vše odebrali. Následovalo koupání, stříhání vlasů a fasování vězeňského mundůru, který se skládal z bot, jednoho páru ponožek, košile, placaté čepice a trestanecké pruhované šedomodré uniformy. Vše trvalo do 6:30 hod. ráno.“[63]

[1] ŠIMÍČEK, P. Mnichov 1939 [on-line]. © 2010 [citováno 6. 4. 2013]. Dostupné z URL: <http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/mnichov-1938/>

[2] ČORNEJ, P. A KOL. Dějepis 4–nejnovější dějiny. 1. vyd. Praha: SPN, 2005. ISBN 80-7235-175-3 s. 76.

[3] Tamtéž: s. 76.

[4] Tamtéž: s. 79.

[5] KOLEKTIV AUTORŮ: Nepokořené mládí: Vyprávění českých studentů z koncentračního tábora Sachsenhausen. 1. vyd. Praha:  Naše vojsko, 1971. ISBN 5201671 s. 13.

[6] KOLEKTIV AUTORŮ: Nepokořené mládí: Vyprávění českých studentů z koncentračního tábora Sachsenhausen. s.13, 14, 15.

[7] Tamtéž: s. 16.

[8] Tamtéž: s.16. a 17.

[9] Tamtéž: s. 17.

[10] Tamtéž.

[11] LEIKERT, J. Černý pátek sedmnáctého listopadu. 1. vyd. Praha:  Univerzita Karlova, 2001. ISBN 80-238-7632-5 s. 73.

[12] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag.

[13] LEIKERT, J. Černý pátek sedmnáctého listopadu, s. 78.

[14] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag.

[15] STRNADOVÁ, L. Kavárna on-line. Pamětník: Dodnes nevím, proč mě důstojníci SS nepopravili [on-line]. © 2009 [citováno 2. 4. 2013].  Dostupné z URL: <http://zpravy.idnes.cz/pametnik-dodnes-nevim-proc-me-dustojnici-ss-nepopravili-pkg-/kavarna.aspx?c=A090726_214744_kavarna_abr>

[16] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag.

[17] LEIKERT, J. Černý pátek sedmnáctého listopadu, s. 79.

[18] Tamtéž.

[19] Pozn.: Kuneš Sonntag nesl věnec za Švehlovu kolej.

[20] LEIKERT, J. Černý pátek sedmnáctého listopadu, s. 79.

[21] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag.

[22] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag.

[23] LEIKERT, J. Černý pátek sedmnáctého listopadu, s. 82, 85.

[24] Tamtéž: s. 87.

[25] Tamtéž: s. 81.

[26] Tamtéž: s. 87.

[27] Tamtéž.

[28] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag. 

[29] LEIKERT, J. A den se vrátil. 1. vyd. Bratislava: Astra 1993. ISBN 80-967060-0-4, s. 51, 52.

[30] LEIKERT, J. Černý pátek sedmnáctého listopadu, s. 87.

[31] Tamtéž: s. 87.

[32] Tamtéž: s. 88.

[33] Tamtéž.

[34] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag. 

[35] LEIKERT, J. Černý pátek sedmnáctého listopadu, s. 89.

[36] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag. 

[37] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag.

[38] LEIKERT, J. Černý pátek sedmnáctého listopadu, s. 89.

[39] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag. 

[40] LEIKERT, J. Černý pátek sedmnáctého listopadu, s. 90.

[41] LEIKERT, J. Černý pátek sedmnáctého listopadu, s. 90.

[42] Tamtéž.

[43] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag.   

[44] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag. 

[45] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag.  

[46] LEIKERT, J. Černý pátek sedmnáctého listopadu, s. 90.

[47] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag. 

[48] LEIKERT, J. Černý pátek sedmnáctého listopadu, s. 94.

[49] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag.  

[50] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag.   

[51] LEIKERT, J. Černý pátek sedmnáctého listopadu, s. 96.

[52] Tamtéž: s. 97.

[53] Tamtéž: s. 98.        

[54] Zpracováno na základě analýzy DVD Kuneš Sonntag.  

[55] Soudobé dějiny 2, Čeští vysokoškolští studenti v Sachsenhausenu a postoj protektorátní správy. Pasák, T. – Drápala M.Praha Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR 1995, č. 4. ISSN 1210-7050, s. 495.

[56] FIALA, P. Kuneš Sonntag. Životní příběh z dvacátého století, s. 49.

[57] FIALA, P. Kuneš Sonntag. Životní příběh z dvacátého století, s. 49, 50.

[58] Soudobé dějiny 2, Čeští vysokoškolští studenti v Sachsenhausenu a postoj protektorátní správy. Pasák, T. – Drápala M.Praha Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR 1995, č. 4, s. 496.

[59] FIALA, P. Kuneš Sonntag. Životní příběh z dvacátého století, s. 50.

[60] Tamtéž. s. 50.

[61] Pozn.: nejpravděpodobnější údaj obsažený v Heydrichově materiálu z roku 1940.

[62] Soudobé dějiny 2, Čeští vysokoškolští studenti v Sachsenhausenu a postoj protektorátní správy. Pasák, T. – Drápala M.Praha Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR 1995, č. 4, s. 496.

[63] Tamtéž.

Fotografie - perex - BUX - internetové knihkupectví [online] © 2013 [citováno 4. 4. 2013]. Dostupná z URL:<http://www.bux.cz/knihy/144828-kunes-sonntag-zivotni-pribeh-z-dvacateho-stoleti.html>