Kremrole (povídka)

Jemně ji uchopila nerezovou pinzetou a položila na papírový tácek. Potom k ní přidala ještě další dvě. „Tady, nebo zabalit.“ „Zabalit, jestli můžete.“ „Samozřejmě.“ A v následujícím okamžiku přikryla celý tácek šustící nekropole. „Čtyřicet pět korun, prosím.“ Cinknutí dvou Václavů a jedné pětky, ihned poté rachot pojídače.

„Děkuji, na shledanou.“ „Na shledanou“

„Budete si přát?“

„Dvě kremrole.“

„Zabalit?“

„Ne, sníme si je tady.“

Znalecky prohlédla mladý pár. Dvacet minut nevšímavých pohledů.

„Dobře, přinesu Vám je. Ještě něco.“

„Ještě jedno presso a expresso, a bude to vše, děkujeme.“

Zapnula kávovar a úkosem pohlédla na hodiny. Teprve tři. Dala na tácky po jedné trubce s krémem, založila ruce a opřela se o linku. Mladý pár se mezitím již uvelebil, vyměnil si chápavé pohledy, a začal pomalu zabředávat do rozhovoru. Nejprve samozřejmě formality. „Co jsi dnes dělala? Byla jsi v té knihovně?“ (A tak dále, někdy se jí zdálo, že jsou to jedny a ty samé rozhovory, jakoby je psal jeden scénárista. Měnili se jen jejich aktéři.) Kolik takových zamilovaných či milujících se párů zde denně vídávala? Jen těžko spočítat.

Dala šálky a tácky na podnos a nesla je ke stolu. Když stála již téměř u nich, vytrhli se náhle z debaty, která se již možná přenesla přes formality, a pohlédli na ni svítícíma očima. Když však od nich odcházela, přišlo ji, že je nepotěšila ani tak její přítomnost, jako spíš to, že nesla ty dvě plněné trubky.

Zdejší kremrole byly ostatně vyhlášené. Mistrová si je sama vyráběla a je nutno poznamenat, že na nich založila velkou část prosperity této cukrárny.

Nad jejich křupavostí se rozplývaly postarší dámy, které nevěda co s volným časem, trávily zde hodiny při živých konverzacích, které snad neměly konce (Otázkou je, jestli měly počátky.) Sliny se zbíhaly též dobře situovaným starším pánům, kteří již měli své jisté (nadřeli se beztoho v životě již dost), takže se nyní mohli s klidnou duší začíst do denních plátků či strávit nenucené chvíle nad šachovou partií. Lahodnost zdejší pochoutky ocenily také páry v nejlepších letech, které zde vysedávaly s nejrůznějšími úmysly. Řešily se zde rodinné poměry, porozvodová vyrovnání, opětovné sňatky (pravděpodobně s lásky), obchodní záležitosti, odfárané dny v práci, rodinná dovolená, romantické vyjížďky do přilehlého okolí, tohoto věčně přidušeného města, nezbednosti nehodných dítek, úspěchy milovaných dítek, diabetický kalendář, nový ceník fit-centra, koupě vozu, úspěchy spolupracovníků, trable spolupracovníků … Někdy si též přivedli sebou své dětičky, které holdovaly sladkosti zdejších kremrolí snad ze všech kast nejvíce. Avšak nedávaly to patřičně najevo, jelikož rychlost s jakou je vždy zhltnuly, se dala počítat na sekundy (ne-li setiny). V neposlední řadě je třeba připomenout již zmíněné zamilované, milující a jiné mladé páry. Krém zdejších kremrolí se zdál být nejen výtečnou pochoutkou, ale také skvělým pojivem. Poslední třídu zdejších návštěvníků tvořili brzcí opozdilci šestých odpoledních hodin a smuteční hosté kremací. Nenacházela mezi nimi žádné rozdíly. Jak jedni tak i druzí nevěděli, co vlastně jedí a hnus, který se jí vždy při těchto setkání zmocňoval, ji pak pronásledoval ještě mnoho následujících dní. (Vlastně, abych byl poctivý, jeden rozdíl přece. Smuteční hosté byli oděni zpravidla v černém.)

Za tu dobu co tu obsluhovala, zprotivily se jí ty sladké roury téměř dokonale. Sladkost, která z nich přímo vyzařovala, krém rozmazaný po talířku, hromádky drobků a drobečků. Vidličky a nože se s tím nikdy moc nepáraly, kremrole ne-kremrole, řezaly do nich jako zběsilé. Bezpočet otevřených úst. Bezpočet jazyků putujících po rtech, aby ani kousek s té božské pochoutky nepřišel nazmar. Bezpočet zářivých očí. Bezpočet tekoucích slin.

Nemohla za nic na světě pochopit, co jim ještě na nich chutná. Jednou to již vypadalo, že se kremrole přestanou prodávat. Ale byl to jen chvilkový výpadek, způsobený otevřením nového mléčného baru na protější straně ulice. Bar však asi po měsíci musel slevit ze své štědré otevírací nabídky a tak se zákazníci opět přestěhovali za svými starými dobrými kremrolemi. Nevěděla už, co si počít. Mluvila dokonce s mistrovou. „Podívej, když je chtějí, tak jaképak copak, buď ráda, že jdou na odbyt.“ A lidé chodili, jedli, smáli se, a zase jedli a v posledku odcházeli vesměs šťastní.

Nikdy by neřekla, jak málo stačí ke štěstí.  Ostatně, jako by ji ani nepřišlo na mysl, že se s kremrolemi dokáže smířit. Ale zvykla si. (Každá si zvykne). A za chvíli ji to už ani nepřišlo. Nabírala ty sladké trubice nerezovou pinzetou jednu za druhou. Sázela je na talíře, papírové či porcelánové, podle přání zákazníků a bylo ji zcela lhostejné, co se s tím zcukernatělým štěstím vlastně stane.

Blížila se již půl šestá hodina. Pomalu začala uklízet linku a pult. V křeslech se rozvalovaly poslední postarší dámy. Staří, dobře situovaní pánové odcházeli s denním tiskem v podpaží. Náhle se však do dveří vypotáceli dva mladíci. Jeden z nich si to namířil přímo k pultu.

„Máte, pivo,“ zahlaholil.

Povytáhla tázavě obočí: „Ne, tady je cukrárna.“

„Aha, aha …“ zadrmolil trochu zaskočeně mladík a začal si prohlížet výlohu pultu. Jeho společník se ho přitom podle všeho snažil dostat zpátky. „Pojďme, tady nám nic nenalejou.“

 „Počkej,“ odbyl ho smějící se mladík. Poté se na ni zadíval a přelej její postavu zkušeným pohledem. Jeho úsměv se trochu více rozšklebil. Následně padl jeho zrak opět a výlohu. „Kolik stojí toto,“ zablekotal a ukázal na pyramidu kremrolí.

„Jedna je za patnáct korun. Kolik si jich budete přát?“ odvětila chladně.

„Za patnáct, za patnáct …“ brumral si pro sebe mladík vytahujíce ze zadní kapsy peněženku. „Pět, pět a …“ počítal nahlas.

„Tak kolik?“ otázala se netrpělivě v ruce už připravenou pinzetu, aby to už bylo co nejdříve za ní.

„Dáš si taky, že?“ obrátil se neznámý s neutuchajícím úsměvem na svého druha.“ Ten jen mávl rezignovaně rukou. „Pro mě za mě.“

„Takže dvě, krásná slečno.“

Krásná slečna rychle dala dvě kremrole na papírový tácek a už sahala po šustivé přikrývce. Ani se neptala, jestli si je chtějí sníst zde. Beztoho již za chvíli zavírala.

„Tak to bude třicet korun,“ řekla klopíc oči do pultu.

„Tady máte,“ podával ji mladík peníze. Musela nastavit ruku. Drobné se přesypaly s jedné ruky do druhé. Když dopadla poslední mince, chytl její dlaň a naklonil se k ní blíž.

„Mimochodem, v kolik tady končíš? Víš, že bychom šli ty kremrole ochutnat někam spolu, co říkáš,“ ovanul ji pivní závan.

Neříkala nic, jen se dlouze dívala na ta smějící se ústa, do těch hladových očí. Najednou její druhá ruka uchopila tácek s kremrolemi, který se v příštím okamžiku vznesl do vzduchu, opsal čtvrtkružnici a následně spočinul na obličeji překvapeného mladíka. Ten ihned pustil její ruku a dlouze se na ni nechápavě díval, poté se otočil k svému druhovi, jako by u něj hledal pomoc, nebo alespoň vysvětlení. Na přítelově tváři však spatřil jen je stěží zadržovaný smích a za ním pak obecenstvo sestávajíc s postarších dam, které se však jinak zaměstnávaly výhradně svými „důležitými“ rozhovory a vše kolem jim bylo ve své podstatě lhostejné.

Už to dále nevydržela, sklonila hlavu a zmizela za plentou, kde konečně sundala ruku ze svých úst. Její tvář hrála plným, upřímným úsměvem. Sladké kremrole, specialita zdejšího podniku, konečně došly pravého využití.