Je možné idealisticky vnímat dnešní svět?

V této eseji mi jde především o konfrontaci dvou náhledů na svět, které se utvářely, negovaly, či podporovaly po celou dobu filosofie a následně o obhajobu jednoho z nich, idealismu. Když se v dávných dobách starověku zamyslel člověk nad tou základními otázkami - Co je to svět? Co je on sám?, už tehdy uvažoval v duchu idealismu, či materialismu. Tyto dva proudy zachvátily veškeré dění filosofie a provázely ji celým jejím životem. Jaké tedy byly jejich názory, jenž ovlivňovaly lidské myšlení bezmála tři tisíciletí?

Předně se podíváme na idealismus, který je také předmětem naší otázky. Idealismus říká zcela jasně: „Svět kolem nás je jen projevem, obrazem, světa vyššího, světa idejí.“ Sám, Platón, velký otec tohoto směru vnímání světa, podotýká, že svět, který zažíváme, je jen cesta, po kterém kráčí naše ideje patřící ideálnímu světu, aby se do něj zase navrátily. Pro idealismus vznikl svět následovně, základem byla jeho idea, která dala prvotní příčinu pro formování veškeré hmoty. Toliko tedy k základním, teoretickým postojům idealismu. Co to však pro nás znamená v praxi, tedy v našem aktivním životě? Především to, že vše, co nás obklopuje, je jaksi velmi nepodstatné oproti tomu, k čemu máme směřovat. Svět idejí by měl být pro nás jediným milníkem, kterého je třeba dosáhnout. Idealismus jasně upřednostňuje svůj ideální svět, před světem přítomným, světem reálným. Pro každého idealistu je život cestou, již je třeba překonat k ideálnímu cíli. Dobře to můžeme opět pozorovat na Platónovi, tedy respektive na jeho chápání života, jako cesty a světa zdání (světa reálného), jako nutného předpokladu pro tuto cestu. Lze zde jasně dohledat podřízenost světa zdání. Platón, a celý idealistický proud s ním, nastolil jasné stanovisko, to co právě prožíváme, veškerá fakta, která nás obklopují, jsou jen obrazy, a naším jediným možným určením, smyslem života, je najít jejich předlohy, dobrat se ideálního světa. Můžeme však tento idealismus aplikovat i do dnešního světa? Nechci tu rozhodně pronášet ukvapené názory, ale podle mého názoru se dnešní idealismus stává idealizovaným materialismem, jehož nástrojem je idealizovaný pozitivismus. Pozitivismus, jak jej chápeme od dob jeho zakladatele A. Comteho, vyhodnocuje jednotlivá fakta na základě experimentu. Pracuje s empirií, kterou racionálně zkoumá a ověřováním, pomocí jednotlivých pokusů, určuje to, co je z daného hlediska pozitivní. Takto definovaný pozitivismus je rozhodně nezbytný nástroj pro uchopení fakt a jako takový nástroj plně slouží myšlence idealismu. Problém však nastává, jakmile tento nástroj propůjčíme idealizovanému materialismu. Tedy tehdy, kdy vložíme neochvějnou víru v náš rozum a naše smysly a vymýtíme veškerou nepredikovanost, s kterou musíme bezprostředně počítat při pozitivistickém uchopení fakt. Dnes slovem pozitivní fakt, chápeme fakt ideální, ale ne ideální o sobě, ideální vůbec, ale ideální pro nás jako subjekty. Takto uchopený pozitivismus nás přivádí k idealizovanému materialismu, který chápeme jako idealismus. Slovem idealismus tedy neoznačujeme idealismus jako takový, ale idealizujeme materialismus, neboli říkáme, že tento materialismus je jediný možný pohled na svět. Ideálním nazýváme vše, co dokážeme pojmenovat, vydefinovat a dát do bližších souvislostí, kategorií. Přitom nehledáme příčiny účinků, bereme v potaz jen pouhé jevy, které se nám jeví ideální jen tehdy, jsou-li naprosto predikované, tedy předurčené našimi kategoriemi a vypracovanými schématy příčiny a účinku. V duchu tohoto idealizovaného materialismu, který staví na neomylnosti našeho smyslového nazírání, bereme jednotlivá fakta kolem nás jen tak, jak se nám bezprostředně jeví. Ukázkou nám může být přijímání informací z masových médií, kdy jen hrstka jedinců je ochotna obětovat svůj čas, který se v globalizovaném světě stal obchodní komoditou, pro hledání pravdivých fakt, tedy fakt ideálních. Opravdu tedy zažíváme vítězství materialismu nad idealismem? Na tuto otázku lze odpovědět nejméně dvěma způsoby. Nejprve vám předložím výklad realistický. Pokud čerpáme z naší bezprostřední reality, tedy z jednotlivých fakt, která se nám jeví, zjistíme, že dojdeme povětšinou k pesimistickému řešení tohoto problému, jenž říká jasně: „Idealismus je jen pouhý přežitek pojmu, materialismus je ten správný směr pro dnešní svět a svět jako takový.“ Faktory, které nás v této tezi mohou utvrdit, jsou následující. Předně se podívejme na vývoj vědy, kterou odstartovaly významné objevy Galileiho, Newtona, Koperníka a mnoha dalších. Tyto objevy daly vzniknout vědě novověku, která se jako „neřízená střela“ řítila do neznámých výšin. Jaký faktor však způsobil tento obrat? Především rozhodnutí člověka, že je třeba zavrhnout veškerý řád přírody a vystavět řád nový, člověku srozumitelný, člověkem vytvořený. Na tomto novém řádu pak stavěla celá novověká věda až po současnost. Můžeme zde najít jasné stanovisko člověka: „Svět samotný smysl nemá, jsem to já, kdo mu dává jeho určení.“ Prvotní idea světa byla zbavena svého výsostného postavení, byla zbavena de facto svého bytí. Na její místo přišel člověk, který si přisvojil právo dávat všemu jsoucímu smysl. Tak byl materialismus přejmenován na materialismus idealistický, který jediný dává smysl všemu jsoucímu, celému světu. Za druhé tu máme co dočinění s antropocentrickým pohledem na člověka, tedy abych byl přesný s novou definicí antropocentrismu, kdy se antropocentrismus stává individualistickým utilitarismem. Nejde zde už o člověka ve středu pozornosti, ve smyslu zkoumání jeho bytí a jeho místa ve světě, ale především o maximu jeho slastí. Starosti o bytí člověka, o jeho duši a jasné určení jdou stranou. Moderní člověk je vlastně ani nepotřebuje. Své bytí nachází ve svém každodenním prožívání života (Záměrně kladu důraz na slovo prožívání, jelikož značí jen přijímání striktních životních modelů.). Duši mění za své slasti, v jejichž individualistické maximaci shledává i své určení, své naplnění. V neposlední řadě tu pak máme problém reality jako takové. Často nacházíme pojem nereálný jev, nereálný fakt. Kde se však bere tato nereálnost jednotlivých fakt, ne-li přímo v člověku, který si přisvojil právo dávat smysl všemu jsoucímu? Nikde jinde pravděpodobně odpověď nenajdeme. Člověk chápe nereálnost pouze ve svém pohledu na jednotlivá fakta, tedy jevící se jsoucna. Jsoucna o sobě jako taková jsou, podle mého názoru, plně reálná, jelikož spadají do ideálního řádu světa bez člověka, který je pevně určen svojí prvotní idejí. Situace dokonce došla tak daleko, že i když připustíme, že jednotlivá fakta nejsou opravdu taková, jaká se nám jeví, tedy nejsou ideální, nemůžeme naše tvrzení postavit pouze a jen na předpokladu, že smysly nás klamou a rozum má své hranice poznání. Ne, pokud opravdu dojdeme k názoru, že jednotlivá fakta nás klamou, musíme připustit, že to není pouze tím, že nás klamou, jen proto, že je pojímáme naším nedokonalým raciem a mylnými smysly. Za každým klamným faktem nacházíme ještě jakousi přidanou hodnotu, neboli, neklame nás jen faktum samo, ale klame nás skrze něj i „světotvorná vůle“, která se skládá ze „světotvorné ruky trhu“ a „světotvorné moci“. Krásně si následující slova můžeme demonstrovat na velkoobchodních domech, které neúnavně používají výrazné barvy a nápisy, aby zvýraznily své slevy. Jejich slevy jsou maximalistické a jako by přímo evokovaly, že toto slevové zboží je prodáváno jen za jakousi symbolickou cenu. Otázkou však zůstává, proč mají všechny obchodní domy, razící tuto slevovou politiku, takové obraty? Slevová horečka, která provází celý současný trh, je nesporným důkazem, že nás nejen klamou fakta jako taková, ale klame nás i výše zmiňovaná „světotvorná vůle“, v tomto případě její konkrétní část „světotvorná ruka trhu“. Všechny uvedené faktory nám jasně ukazují, že z reálného hlediska lze chápat dnešní idealismus jako čistý materialismus. Není tedy všechen idealismus, jen prázdný pojem, vybájený ideální svět, který postrádá své bytí? Striktně se přikláním k názoru, že to tak není. V následujících odstavcích se pokusím předložit určité fenomény, které by měli sloužit na obranu idealismu. Upozorňuji však, že jde pouze o jejich předložení k nahlédnutí, ne o jejich umístění do role odpovědi na naši otázku. Nejprve se blíže podívejme na otázku, která je pro člověka a celý svět nejdůležitější, otázka týkající se jeho určení, jeho smyslu. Idealismus vidí smysl světa v prvotní ideji, která dala možnost vzniknout světu, jako jejímu nedokonalému obrazu. Materialismus naproti tomu s takovou idejí nepočítá, podle něj je svět pouhá hmota, v ní jsou všechny možnosti pro jeho vznik. Tak by se dal laickými slovy definovat problém, který provází celou filosofii a celé lidstvo od doby, kdy se poprvé zamyslelo nad svým určením. Kde tedy vzít jistotu v bytí či nebytí této ideje světa, která se objevuje ve všech monoteistických náboženstvích pod rozličnými jmény? Předně se podívejme na fenomén příčiny a účinku, ne ve smyslu krajního pozitivismu, ale z pohledu nutnosti, kdy každý účinek má i svoji příčinu. Mysleme tedy tak i náš svět, jelikož i on musí být nutně účinkem, jelikož existuje. Vše, co existuje, musí mít svoji příčinu. Jen prvotní idea, prvotní příčina ničím nezapříčiněná (causa prima non causata) svoji příčinu postrádá, jelikož neexistuje, prostě jen je ve svém prostém bytí. Prostým bytím myslím čiré bytí, tedy bytí dokonalé, nezávislé na prostoru a čase. Oproti tomu vše existující musí nutně na prostoru a čase záviset. Náš svět zcela závisí na prostoru a čase. Tyto dva fenomény jsou nutnou podmínkou pro jeho existenci. Pokud tedy obsahuje tuto závislost, musí být nutně účinkem své příčiny, příčiny, která je od závislosti na čase a prostoru oproštěna, protože je příčinou pro jejich vznik. Touto příčinou mám na mysli prvotní příčinu světa, jedinou jeho ideu, Boha. Dalším fenoménem, který mluví jasně pro idealismus, je transcendentní myšlení člověka. I na tomto místě mě mohou zastánci materialistického pojetí světa napadat svými argumenty. Ne, transcendentní myšlení není jen pouhá smyšlenka. Materialisté mohou pro své tvrzení předložit nesčetné důkazy, ale možná udělají lépe, když se pokusí popřít tuto tezi. Již od svého útlého věku rozlišujeme určité kvality našich vjemů a dáváme je do protikladů. Proti horkému postavíme studené, proti dlouhému krátké a proti tichému hlučné. Postupně se naše schopnosti vnímání rozšiřují a my přicházíme s ideálem krásy, podle něhož hodnotíme umění, s ideálem dobra a zla, podle něhož určujeme světovou morálku, s ideálem rovnosti, díky němuž pozorujeme nerovnosti mezi jednotlivými lidmi. Ptám se tedy, kde se v nás berou tyto ideály? Pokud je získáváme zkoumáním naší bezprostřední zkušenosti, jak to, že žádná umělecká díla nepostavíme na roveň sobě, kde se v nás bere schopnost hodnotit? Ne-li díky jednotlivým maximám, idejím, které můžeme transcendentně nahlédnout, uchopit a vztahovat k nim jejich nedokonalé obrazy v našem reálném světě? Nyní je čas, abychom si opět položili následující otázku – Je idealismus v dnešním světě možný? Na základě mých předchozích argumentací mám odvahu tvrdit, že idealismus není nutný člověka. Jasně to pozorujeme v dnešním světě, kdy idealismus nahradil idealizovaný materialismus. Tento idealizovaný materialismus nahradil jednotlivé ideje matériemi, které nás obklopují v našem reálném světě. Zde si můžeme povšimnout, jak se mu tato úloha zdařila. Vycházejme z teze, že dnešní člověk vidí své ideály v jen materialistických fenoménech (osobně definuji tyto tři základní materialistické fenomény: bohatství, sláva a moc) a nutně v nich hledá i své určení, smysl svého počínání a veškerou svojí činností k nim směřuje, jelikož je vidí přímo na dosah, přímo v tomto reálném světě. Nikdy však neuchopí jejich maximy, nenalezne svého pravého smyslu, jelikož jsou tyto fenomény čistě jeho produkty, produkty reálného světa. Jestliže nemůže být reálný svět plně určen, jelikož není příčinou, ale účelem příčiny, pak nemohou jím definované ideály dojít svého naplnění, svého určení. To je celý problém idealizovaného materialismu. Vznesl jsem tezi, že idealismus není nutný pro člověka. Znamená to však, že idealismus není nutný ani pro život člověka? Tvrdím, že idealismus je nesporným předpokladem pro život člověka, tedy pro naplňování jeho určení. Bez idealismu se člověk může obejít, ale nežije, tedy přesněji řečeno jen přežívá, neboli nečinní svůj život smysluplný. Musíme si předně uvědomit, že svět bez člověka je zcela ideální, jelikož jeho jednotlivá jsoucna jsou plně obrazy svých idejí a proto se k nim musí nutně vztahovat. Avšak svět s člověkem, neboli život člověka, život lidstva, nemusí nutně s idealismem počítat. Člověk má totiž něco, co postrádají ostatní jsoucna světa, svobodnou vůli. Díky této svobodné vůli má člověk možnost naplnit svůj život určením nebo jej ponechat bez tohoto smyslu. Tato svobodná vůle v sobě nese možnost uchopit svět v duchu idealismu či materialismu. Svobodná vůle člověka tedy nutně nepodléhá idealismu, avšak lidské tělo je plně spjato se světem, řídí se podle jeho nutného idealistického určení a má tedy samo v sobě svůj smysl, jelikož se nachází, stejně jako ostatní jsoucna, v určitém prostoru a čase, kde nemůže být žádným jiným jsoucnem zastoupeno. Lidské tělo má smysl samo v sobě, ale duše tento smysl postrádá, disponuje však možností dobrat se tohoto smyslu, prvotní ideje, prvotní příčiny. Na závěr mé eseje mi dovolte ještě krátké pojednání o pojmu dnešní svět. Nese tento pojem význam? Není lépe myslet svět vůbec? Z historických událostí zjistíme, že jednotlivé epochy byly v mnohém rozdílné a v mnohém shodné. Historické epochy jsou tvořeny lidmi. Bez lidí by nebyla myslitelná historie, pouze jen čas. Co nám však ukazují následující věty? Především to, že pokud myslíme svět s člověkem, tedy svět historický, není možné myslet svět vůbec. Svět vůbec si vykládám, jako svět, který je přesným obrazem své ideje. Avšak svět historický není přesným obrazem své ideje, tedy není nutně idealistický. Toto tvrzení si dovoluji pronést s jednoho prostého důvodu, jelikož historický svět je plně závislý na člověku, který ve svém světě přítomném tvoří svět historický a člověk, tedy jeho duše a tělo, postrádá tuto idealistickou nutnost. Pro nás z toho plyne, že svět je třeba myslet vždy reálně, tedy pracovat s konkrétními fakty. Každá epocha má své problémy, své myšlení, svoji originalitu a dnešní svět není žádnou výjimkou. Myšlenka idealismu a materialismu, jak jsem již naznačil v úvodu, se objevila od okamžiku, kdy se člověk poprvé zamyslel nad smyslem světa a smyslem sebe sama a nezanikne, dokud bude člověk o svém smyslu a smyslu světa uvažovat. Svět bez člověka již má své určení, ale svět s člověkem své určení zatím hledá. Odmítám se zabývat otázkami, jestli lidstvo smýšlí v duchu idealismu. Daleko důležitější se mi zdá, jestli idealisticky uvažuje jedinec. Jelikož lidstvo netvoří sebe samo, ale jedinci lidstvo, a proto je třeba uchopit určení tohoto světa jako jedinci. Je pouze a jen na nás, jaké zvolíme priority. „Svět je jedno velké divadlo,“ jak by řekl W. Shakespeare. Toto divadlo by samo o sobě mělo přesně predikovaný scénář, ale to by nesmělo počítat s námi a naší svobodnou vůlí.