Hrabě Schönstein (sbírka Humberto)

Zde nabízím k nahlédnutí první básničku z mé šuplíkové sbírky. Kdo viděl nebo četl Cirkus Humberto, má trochu výhodu, co do pochopení básniček. Básničky zde budu dávat každé pondělí, počínaje dneškem.

Již vypité, dávno již vypité, láhve koňaku. Poslední obláček ke stropu stoupá. Víno rozlité, dávno již rozlité, voní lokálem. Jen noha přes nohu klidně se houpá. A hrabě Schönstein s elegancí jemu vlastní, tak jako před léty skleničku zdvihá výš, když múzy všech procítěných básní, nádherně zpívají, tak přece slyš. Tak barevné, tak průsvitné, sukně snivých dam. Krajka v podbřišku mírně se vlní. Oči planoucí, tolik žádoucí, něžných polibků. Žádná ostýchavost na místě už není. Jen hrabě Schönstein s rozvahou jemu vlastní, tak jako před léty pohled svůj k zemi kloní, naoko, potajmu, chvíli se vždy zasní, a líbá květ překrásný, jenž v dálce voní. Tak ospalí, tolik ospalí, pružní číšníci. „Jen noste na stůl, ať se řádně prohýbá!“ Již znavená, tolik znavená, světla svítící. A dál a dál podivná, nebezpečná hra. A hrabě Schönstein s niancí jemu vlastní, tak jako před léty poklidně sedí, s touhou žít naplno v jedné ze svých básní, zpívá si pro sebe, stále vpřed hledí. Tak nablízku, ba přímo u tebe, ztracené touhy. „Tak ještě jednu rundu tu platím já!“ Tak půvabný, tolik dárný, okamžik pouhý. Jenž naše nitra tak dobře zná. A hrabě Schönstein s úsměvem jemu vlastním, tak jako před léty mysl svou čeří, tiše a potají se přibližuje básním. na něco tajemné v nitru svém věří.