Helena Berwitzova (sbírka Humberto)

Barvy temného achátu, živůtek hluboko vykrojen. Tisíce lesklých brokátů, svítí, až oči přecházejí z jasu, svítí, až srdce zmírá pro tu krásu, a kolem rozlévá se sen.

„Vy jste Růženka?“ Pohnou se sevřená ústa, hrdý pohled místností pluje. „Ano, co si přejete? V hrdle je poušť tak pustá, slzy v ostrých sítích drhnou. „Jestli jdete kvůli Vaškovi, víte přeci, že vrátila jsem slovo.“ Tváře sebou náhle trhnou, hruď se vzedme trochu více. „Ne, nejdu se ptát na Vaška.“ „Tak co tedy chcete, už jsem …“ Na stropě zuří metelice. „Proč jste mu slovo vrátila, když jste jej tímto ztratila?“ Hlava se skloní, rty se pohnou. „Vy jste jej naučili, milovat hrdé lipicány, milovat rozkřepčené klauny, milovat pohled tygrů zblízka, milovat když publikum výská, milovat pojízdné domovy, milovat křepčení se slony, milovat přemety, pády, milovat svoje kamarády. Vy jste jej přesvědčili.“ Hlava se vztyčí, řasy se pohnou. „A já jsem mu bránit nechtěla, protože bych nikdy nesvedla, zničit mu pro co žije a žil.“ Úsměv tváří probleskne, „Myslíte, že mě bude milovat, S celého srdce, v každé z chvil, Milovat více nežli vás?“ Nitro hoří, nitro pálí, rozum nepochopí úsměv. „Nebere se přece vás, s cirkusem svým se žení, proto vás nebude milovat. Tedy ne tak, jak miloval mě“ „Možná dříve, teď se vše změní, bude mít, co se mu zráčí, bohatství a nehynoucí slávu. Vždyť jsem přeci Berwitzova, a to jsou přec velcí hráči.“ „Nikdy nebude vskutku šťastný,“ „Závist z vás neustále mluví, jelikož jste jej ztratila, a to navždy, navždy, navždy …“ „Ještě dnes vám ho mohu vzít, ještě dnes s ním navždy odejít, ale neudělám to, proto odejděte Vy.“ Barvy jemných modrásků, pokryly scela tvrdou zem. Slzy, jež stékají v provázku, pálí, až tělo rozbité je zcela, pálí, až duše divoce vyletěla, a kolem krásný jarní den.