Dívka ze secondhandu (povídka)

Nevím už, jestli se to skutečně stalo. Možná to byla jen má „zbožná“ představa. Možná to byl jen zoufalý výkřik mého nitra, jež utápějíce se ve své každodennosti, nezmohlo se na více než na tento prostý vzdech, který mohl být stejně tak dobře reálnou skutečností, jako pouhopouhým snem. 

Kolem mě prošla nějaká postava zahalená do béžového kabátu. Zaváhal jsem ve své plynulé chůzi, ale pokračoval jsem hned dál, abych nevzbudil u bedlivých pozorovatelů příliš velký zájem. Pokračoval jsem tedy dál stejnou chůzí, má mysl však věděla, že již není schopna kráčet s klidem touto ulicí. Něco, někdo ji vyrušil a ona již nebyla schopna uklidnit své srdce, které každým okamžikem zvyšovalo frekvenci svých pravidelných úderů. Když jsem zahýbal za roh ulice, otočil jsem se. Kráčela svižnou, pevnou chůzí, záda narovnaná téměř do přímky. Každý její krok mě jaksi podivně rozrušoval svojí energetičností, kterou mé váhavé nohy rozhodně neoplývaly, a zároveň mě pobuřoval téměř zbytnělou fatalitou, jež nás od sebe vzdalovala. Nevím, jestli to bylo včera, předevčírem, před týdnem či měsícem, ale zajisté jsem ji již někde viděl.

  Cosi vyrušilo mé smysly. Zvedl jsem oči od knihy v přesvědčení, že se vzápětí opět navrátím do její „milosrdné“ náruče. Dívka, která před chvílí vstoupila do sálu, se nyní rozhlížela, hledajíce nějaké volné místo. Sál byl již téměř plně obsazený, v úvahu připadaly jen dvě prázdná sedadla o tři řady níže pode mnou. Zdálo se, že už je dívka také zpozorovala. S omluvným úsměvem se poté vydala na svou pouť za měkkými sedačkami sálu. Když byla již téměř u cíle a mexická vlna, která se za ní táhla, se pomalu vytrácela, zastavila se a zcela bez skrupulí nadšeně vykřikla: „No, ne ty jsi tu taky?“

V sálu zavládlo podivné ticho, které se hlasitě obracelo k místům, odkud před chvílí zazněl hlas.  Nedokázalo prostě potlačit svoji zvědavost, která toužila poznat toho, kdo dokázal tak razantně utnout ten vše obepínající šelest. Pohledy, jež přitom vrhalo, bodaly svými zkřivenými úsměvy, neznajíc smilování, neznaly nic, necítily nic, jelikož byly jen pokojné ruce toho dusivého ticha, které naplnilo celý sál a spočinulo na všem a na všech. Dívka se pokusila o slabý úsměv a usedla vedle své přítelkyně. Dotěrné pohledy se pomalu stahovaly do ústraní, přesto však některé z nich zůstávaly na svých pozorovatelnách, nemohouc stále pochopit spontánnost těch několika málo slov, která se s každým následujícím okamžikem stávala rigidní minulostí, na kterou je možno vzpomínat, ale to je tak vše, co je s touto poněkud postarší tetou možné dělat.

Obě kamarádky se oddaly rozhovoru, nevšímajíc si svého okolí.  Já jsem k svému zděšení zjistil, že jsem se (možná nevědomky) přidal do skupiny „otrlých pozorovatelů“. Dokonce se zdálo, že můj pohled zůstal na své pozorovací věži zcela osamocený. Ostrá světla začala pozvolna slábnout, až se vytratila docela. Na pódiu se objevil jakýsi mužíček, který k nám nutnou dobu (zajisté velmi fundovaně) promlouval. Poté se z černoty před námi pozvolna vynořily obrazy, jež zcela upoutaly přítomné ticho. To ticho ukryté někde v nitru každého z nás, jenž s nesmírnou lačností jemu vlastní čekal na obraz, který z něj sejme jeho mlčení. Knížka na mém klíně zůstala ležet osamocena. 

Kráčel jsem rychle ulicí, na které jsem nebyl rozhodně sám. Spolu se mnou tu totiž chodila celá plejáda různorodých tváří, jež šly se mnou a proti mně. Zdálo by se, že tyto tváře procházejí večerní ulicí jen tak pro ukrácení dlouhé chvíle. Chyba, každá z těchto tváří kráčela za svým vytyčeným cílem, každá kopírovala svůj určený směr. Mé oči jen nechápavě sledovaly pitvořící se ústa, která někdy dokonce přecházela do snivých či plných úsměvů, zůstávala ve své osamělosti, či se v přítmí neonových nápisů spojovala, aby se zas mohla rozpojit. Pozoroval jsem neklidně těkající oči, oči klidné jak měsíční svit, oči plné podivného vzrušení, oči jako dva pohaslé uhlíky. Kráčel jsem rychle ulicí, jelikož mě tyto večerní procházky vždy nesmírně uklidňovaly. Netušil jsem, kam mám namířeno. Mým cílem byla samotná cesta.  Nechtěl bych vám nyní vykreslovat to zděšení, které mě jímalo při pohledu na tu přehlídku různorodých tváří, které spojovalo jediné - vidina jasného cíle. Jejich cesta představovala jen jakousi nutnost, jež byla třeba na cestě k cíli přetrpět. V této „honbě“ za svými cíli vypadali tak neskonale odhodlaní, připraveni pro tento svůj záměr učinit vše. A v jejích očích jsem mohl postřehnout jistou hrdost, hrdost toho, že vědí, kam kráčí. Podobný rozměr nemohla moje chůze nabídnout, věděl jsem, že jdu, ale účel této mé chůze, natožpak její pevný cíl, mi zůstával jaksi utajen. Moje tvář zažívala krutá muka samoty. Toto osamění bylo ještě umocněno tím, že ať se snažila sebevíc, nenaházela způsob, jak z jeho područí vyváznout.

Kráčel jsem tak s hlavou skloněnou naplňován nesmírnou touhou zmizet, prostě se odtud vytratit. Byl jsem pevně rozhodnut překonat pro tento úmysl jakoukoliv překážku, která se mi postaví do cesty. Náhle jsem spočinul v náruči temnoty malého podloubí. Zastavil jsem se, něco ve mně se zaleklo těch nevyzpytatelných závěsů. Někdo do mě zezadu strčil a donutil mě pokračovat v cestě. Zezadu se na mě tlačili tváře mých společníků, které směřovaly za svými vytyčenými cíli. Ale byly to ještě vůbec tváře? Nyní ve všeobjímající temnotě jsem měl pocit, jakoby se na mé nebohé tělo drásaly tucty rukou s ostře nabroušenými nehty, přičemž sem tam jsem utržil i nějaký ten kopanec, který pálil jako zaťatá ostruha. A aby toho nebylo málo, vynořily se ze zlověstné černoty přede mnou podivné zápachy. Náhle jsem se ocitl uprostřed kouřem nasáklého, mastného puchu, který se mísil s ostře výrazným závanem malin, či co to bylo. Moje ruka směřovala před ústa, kopání a drásání nehtů nepovolovalo. Klopýtal jsem a narážel do změti všemožných pachů, které mě každý svým způsobem postupně zbavovaly dechu. Podloubí, které se ještě před chvílí jevilo jako docela krátký průchod, oddalovalo ode mne svůj konec a přitom se hlasitě smálo mému zmatení. Moje tvář pocítila záblesk mdlého světla. Ještě krok, ještě … Náhle však přede mnou vyvstala černá hradba. V mé mysli zatrnulo, nebylo již vyhnutí. V následujícím okamžiku jsem již ležel na zemi. Malátně jsem se rozhlížel kolem sebe, nechápajíc, co se to stalo. Vedle mě se ze země pomalu zvedala dívka, snažíce se přitom vyprostit z dusivého objetí černého kabátu. Pocítil jsem palčivou bolest na temenu hlavy. Musel jsem se nejspíš nějak praštit o zeď.

„Moc se omlouvám, nestalo se vám nic,“ dolehla ke mně dívčina slova.

„Ne, ne, to je v pořádku,“ rychle jsem sbíral své tělo, aby snad dívku nenapadlo se v této věci nějakým způsobem angažovat.

„Opravdu se nezlobíte? Ani nevíte, jak moc je mi to trapné.“

„Ne, nic se opravdu neděje, vždyť …“

„S dovolením, spěchám …“

(jsem za to mohl svým způsobem já.)

„To jsem ráda, tak na shledanou,“ zahlédl jsem záblesk jejího úsměvu.

„Na shle …“

Černý kabát a ostře zelenou sukni pohltila nevraživá temnota a já tu jen stál. V mé hlavě se přelévala jedna vlna přes druhou a mé tělo se zmítalo uprostřed nenasytných chapadel, občas přišel i nějaký ten kopanec.

Kavárna v útrobách muzea umění byla vyhlášená svojí okázalostí, kterou se žádná jiná kavárna ve městě nemohla pyšnit. Scházeli se zde velmi důležití lidé, aby zde projednali velmi důležité věci. Lidé si zde vodili návštěvy, kterých se velmi vážili, možná i více než zdejších delikátních krémových dortíků s marcipánovou polevou. Když jsem usedl za volný stůl, který se mi zde jako zázrakem podařilo objevit, přelétl jsem zběžně očima po celé kavárně. V mém pohledu utkvěly obrazy na stěnách složené z rovných čar, obdélníků a jiných obrazců, které se do sebe nořily a zase stály naprosto od sebe oddělené. Mému pohledu samozřejmě neunikly postavy a postavičky, které sklánějíce se každý nad svojí kávou, čajem, táckem se zákuskem, o něčem spolu živě debatovaly, něčemu se hlučně smály, něčemu se divily, pro něco planuly. Přes prosklené sklo, ke kterému jsem seděl zády, bylo možné nerušeně pozorovat celou ulici jako na dlani. Jímala mě hrůza, že stejně tak, dobře jak je možné pozorovat ulici, může ulice pozorovat i mě. Z této představy se mě zmocňovala podivná tíseň, jež ulpívala na všudypřítomné okázalosti, jako jakási poskvrna, kterou však, podle zdání, nikdo kromě mě nezaznamenal.

Trochu jsem se zhrozil podivného rozklížení mé mysli. Už aby tu byla.  Ale jak jsem si mohl být tak jistý, že přijde? Včera večer sice moji nabídku přijala s úsměvem, ale co znamená úsměv. Je to snad vyjádření nějakého závazného příslibu? Sám přítel, který mi myšlenky pozvání vnuknul, to komentoval asi takto: „Samozřejmě nemůžeš tak úplně počítat, že přijde, znám ji. Ale když ji pozveš do Vivaldiho, tak snad.“

Pomalu se ve mně začínal rodit jakýsi neklid. Nechápal jsem to, jak jsem mohl být neklidný v tak příjemném a prostředí, které přímo vybízelo mé smysly, aby se ztišily, ustoupily do pozadí a nechaly nerušeně promlouvat moji duši. (Omlouvám se, ale tuto větu jsem nevystřihnul z díla pozdních romantiků. Napadla mě prostě při pohledu na kavárnu Vivaldi, toť vše.) Vyměnil jsem nohu, ve které jsem již začal pociťovat slabé mravenčení. Na stole ležel ozdobný nápojový lístek uvězněný v pevných lepenkových deskách. Rozevřel jsem jej a začal jím listovat. Četl jsem jednotlivé položky a jim odpovídající ceny. Přečetl jsem celou verzi v národním jazyce, a chtěl jsem se pustit do jednoho z germánských jazyků, když jsem spatřil ve dveřích kavárny její vlnité havraní vlasy.

„Ahoj, moc se omlouvám, že jsem tě nechala tak dlouho čekat.“

„Nic se neděje,“ odpověděla má ústa za mou mysl, která se již pomalu začínala dávat dohromady a ustupovala ze svého chmurného rozpoložení. Kavárna Vivaldi začala pozvolna pozbývat svých ostrých rysů. I obrazy na stěnách, tvořené ostrými čarami a čtverci, se postupně rozhodly ustoupit do pozadí s doznáním, že není již potřeba, aby sloužily coby schody k dosažení ideálu.

Můj ideál, objekt mé vnitřní touhy, totiž seděl přímo naproti mě a oproti obrazům, měl především tu výhodu, že jeho krásu nehyzdil umělcův podpis.

Tu noc vedle mne dýchal jakýsi podivný zloduch. Odstrčil jsem ho, ale on se ihned vrátil zpátky ne své místo. Otočil jsem se tedy k němu zády, necítil jsem teď tolik jeho dech, ale pocit jeho blízkosti se mi vymýtit nepodařilo. Rozsvítil jsem ostré světlo pokoje, otevřel dveře a vyšel do chodby. Zapnul jsem všechna světla na chodbách. Všichni spali, mohlo být tak ke druhé hodině ranní, možná později. Chvíli jsem takto chodil prázdnými chodbami v domnění, že mohu být sám, sám bez toho zloducha. Děsil jsem se však pomyšlení, že budu muset zhasnout, ponořit se opět do tmy, ve které mě opět uvítají ty jeho pronikavé oči, které mi připadaly jaksi podivně známé.

Přikryl jsem se přikrývkou až po bradu, ačkoliv bylo v mém malém pokoji k zalknutí, pozoroval okolní temnotu, která na mě doléhala jako těžké víko rakve na tělo umrlce. Hlavou mi kmitaly okamžiky posledních dní. Co jsem tím vůbec sledoval? Šlo tu čistě a jen a její tělo? Upoutalo mě tenkrát v sále jen její úchvatné, ale ve svém základě tak prosté, tělo? Těžko říct, snad ano. I když spíš bych toto mé vzplanutí přičetl na vrub její rozhodnosti. Jakoby každý její krok říkal: „Já vím, kdo jsem a prodávám to se vším všudy.“ To mě nejspíš tak fascinovalo. Pro tato slova jejích kroků jsem byl ochoten absolvovat jedno nedělní odpoledne v kavárně Vivaldi. Zmítal jsem se totiž v nejistotě, v nejistotě sebe sama, mé bezcílné chůze ulicemi rozhodných tváří. Pokud jsem se chtěl i nadále těmi ulicemi procházet, potřeboval jsem prostě nějakou oporu. Potřeboval jsem, aby mi někdo jasně řekl, že je možné těmi ulicemi chodit, že se jich nemusím bát.

Zadíval jsem se do temnoty. Pozorovaly mě odtud němé oči. Ke svému úžasu jsem náhle zjistil, odkud je znám. Ty oči patřily s největší pravděpodobností mně samotnému.

Dveře malého obchodu se otevřely a na ulici vešla dívka. Rozhlédla se a pak přeběhla ulici k tramvajovému ostrůvku. Položila igelitovou tašku na zem, svěřila své ruce do ochrany kapes kabátu a čekala. Čekala spolu se svými budoucími spolucestujícími. Nic zvláštního, nic co by mělo nějak významně vzrušit mé nitro. Přesto má duše zůstávala neklidná. Možná za to mohla její ostře červená sukně, která podtržena černí kabátu mohla opravdu zaujmout mé smysly. Ale ani na tom nebylo ve svém důsledku nic zvláštního. Výrazné oblečení přece nosí spousta lidí.  Pokračoval jsem nahoru ulicí, nespouštějíc oči z oné dívky. Neupozorňovala na sebe žádnými gesty, spíše naopak, poklidně stála, ruce zabořené hluboko v kapsách svého kabátu. Přesto, ji má mysl stále jaksi podvědomě oddělovala od prostého davu čekajícího na tramvaj. Za svými zády jsem zaslechl zvuk tramvaje. Lidé na zastávce nasedli. I dívku pohltila tato obří pojízdná škatule a vydala se hledat další potravu, další čekající. Jen tak mimoděk jsem pohlédl na dveře, ze kterých jsem před chvílí viděl vyjít ono záhadně nenápadnou dívku. „Second hand U trola.“

Stoupal jsem opatrně po schodech. Původně jsem měl v úmyslu použít výtah, když jsem však viděl jeho neutěšený stav, upustil jsem od tohoto záměru. Nyní jsem se tedy drápal do pátého patra, snažíc se přitom vyrobit, co možná nejméně hluku. Když jsem konečně stanul na podlaží pátého patra, obezřetně jsem se rozhlédl kolem sebe. Náhle se mi však chtělo smát, zasmát se sám sobě. Sama mi přeci říkala, že bude dnes sama doma. Pro moje chování zloděje, jenž jde vykrást spořitelnu, tak nebylo žádného adekvátního vysvětlení. I když jsem si byl vědom své iracionality, přesto jsem domovní zvonek stiskl s jistými obavami.

Otevřela mi s plným úsměvem, který byl ještě podpořen rudou rtěnkou. Zamknula za mnou a zastrčila zástrčku. Potom se ke mně otočila a jistým krokem mě zatlačila k botníku. Na své hrudi jsem ucítil ostré růžky jejích pevných ňader, které vzdor tenké blůze bodaly do mého srdce a možná i dál. Otevřel jsem ústa, která přijala její rozhodný polibek, jenž sice nebyl prvním setkáním našich rtů, ale přesto mě připadal významnější než všechna ta předchozí setkání. Snad pro to, že v sobě jaksi plně nesl příslib toho, po čem má touha prahla.  A nebyl to jen příslib, který by odkazoval do vzdálené budoucnosti. Ne, jeho jedinečnost a významnost spočívala právě v tom, že již on samotný byl vlastně přímým počátkem něčeho, co bylo plně přítomno v těsné chodbičce panelákového domu, co sídlilo v nás samotných.

V příštích okamžicích jsem upadl v hlubokou nemilost. Moje hruď byla přiváděna v žár, aby následně trpěla ledovou samotou. Má mysl byla nucena se soustředit jen na jediný bod, aby v příštích okamžicích musela pojmout nepřeberný počet podnětů a vzruchů. Má iniciativa byla kategoricky potlačována, aby ji poté byla předána veškerá zodpovědnost za následující chvíle. Moje kreativita byla umrtvována důsledností jejích pohybů, které jakoby kopírovaly jakýsi nezachytitelný plán. Ale vzápětí její tělo upustilo od své průbojnosti a jen tiše vyčkávalo na moji kreativitu, ber kde ber.

Ležel jsem na zádech a poslouchal okolní ticho. Byl jsem zcela nahý, ale zima se mi vyhýbala velkým obloukem. Mysl jsem měl roztroušenou na několik kousků, které se všechny jevily jako nanejvýš důležité. A přece se mé myšlenky ubíraly jedním směrem, k tomu kýženému okamžiku, kdy má touha dosáhla svého uspokojení. Na své hrudi jsem pocítil dotyk dlaně. Vzápětí na mých rtech spočinul plný polibek.

Procházel jsem se potemnělými ulicemi, tak jako včera, předevčírem, minulé … Z mých oblíbených procházek se pomalu ale jistě, začala stávat jakýsi rutina, jakási podivná nutnost, kterou si mé nitro vyžadovalo. Na těchto večerních pochůzkách poloosvětleným městem jsem přitom zažíval četné paradoxy. Jednalo se vlastně o náladu mého rozbouřeného nitra, které mělo ještě před třemi dny svoji jistotu, své zakotvení. Nyní toto zakotvení pozbylo, jeho ústa již nerámoval otisk rudých rtů, a tak se zmítalo večerním městem jako Rimbaudův opilý koráb. Nejprve mělo pocit, že ho zajisté pohřbí samota, do které jsem ho, podle jeho mínění, záměrně uváděl. Záměrně mě tedy provádělo náměstím a hlavními ulicemi, kde jsem potkával četné tváře. Moji samotu to však nijak neukrátilo. Pak si zase řeklo, že to není dobré vláčet mě těmi ulicemi bezejmenných tváří a naopak směřovalo mé kroky do zapadlých míst zahalených milosrdnou temnotou. Zde se ho však zmocňoval předešlý panický strach, že je tu pouze ono samo s těmi dosti nevzhlednými místy a skuhralo na svoje osamění. Bylo to pro mé nitro podivné období. Zmítajíc se na rozbouřených vlnách, působilo na kolemjdoucí jako nešťastná existence, která může být kýmkoliv pokládána za odstrašující případ.

Návštěva Vivaldiho nebyla poslední, jak jsem si zprvu myslel. Naopak přibyla ještě další místa, o jejichž existenci jsem doposud měl jen mlhavé předtuchy. Naše srdce nyní prožívala to, čemu se v běžném žargonu říká zamilování. Netušil jsem, jak hektické přesuny prožívaly mé kdysi dávno stanovené hranice a životní postoje. I kdybych to však zaznamenal, s největší pravděpodobností bych nad tím nejspíš mávl rukou. Co znamenají nějaké mé dřívější stanovy proti plnosti mých tužeb, proti její přítomnosti?

Naše nitra společně absolvovala četné procházky, četné večery a večírky, četná setkání s přítelkyněmi a přáteli. Dal jsem si tehdy předsevzetí, že se musím zbavit své nejistoty. Pojal jsem ji jako svoji učitelku, která ve mně neúnavně upevňovala pocit sebe sama a pomáhala mi tak zostřit můj krok.

Kráčely jsme spolu pozdně večerními ulicemi a moje tvář se usmívala. Matné osvětlení, všudypřítomné stíny, zástupy bezejmenných tváří – vše, co mě dosud na výsost děsilo, se stávalo jakousi podivnou samozřejmostí. Dokonce se zdálo, že snad začínám tyto pozdně večerní ulice chápat, že je začínám milovat. Mé nitro nebylo schopno brečet, nebylo schopno se smát, jen překvapeně zíralo, jakou proměnou tyto ulice prošly. Moje učitelka kráčela pevným krokem po mém bodu a dávala mi jasně najevo, jak moc jí těší, že jsem se začal s ulicemi večerního města, se všemi těmi vesměs přívětivě vyhlížejícími tvářemi sbližovat.

Zdálo by se, že vše bude prostě a jen plynout, plynout v omamném ohromení mého nitra. Avšak pojednou se mě začal zmocňovat podivný pocit. Přepadal mě na našich procházkách, na našich návštěvách večírků atd. Polibky, byť tolik plné, procítěné, postupně ztrácely na své přitažlivosti. Kavárny, jež hrály všemožnými barvami, se začaly pozvolna slévat v barvu jedinou, která se přetvořila v lehce okrovou šeď. A samotné vyučování pocitu sebe sama, vědomí svého cíle, se začalo pozvolna stávat palčivou záležitostí.

Zprvu jsem tomu vůbec nerozuměl. Když jsem ji tehdy zahlédl kráčet po ulici, vzbudila ve mně její chůze touhu, která mě poté poháněla kupředu následující týdny. Když jsem potom ochutnal smyslnost jejího polibku, připadalo mi, jako bych konečně našel, co jsem tolik postrádal. A když jsem se napil nápoje z číše, jež mi podávala, zaplavil mě nevýslovně příjemný pocit. Pokud tedy toto vše nebylo to, co jsem před tím tak toužebně hledal, pak opravdu nevím.

Nejprve jsem tomuto pocitu přikládal jen podružnou úlohu a přičítal ho chvilkovému rozladění, které se hned vytratí. Ano, zmizel, ale vracel se stále znova a znova s větší a větší intenzitou. To již nebylo možné brát na lehkou váhu, musel jsem se k tomu rázně postavit.

Když jsem vystoupal nahoru po schodech do ulice, přemýšlel jsem, jestli by nebylo lepší vrátit se do parku, pryč od těch bezejmenných tváří. Zezdola jsem však zaslechl zabouchnutí mříže. Bylo rozhodnuto za mě a beze mě. Vydal jsem se tedy ulicí dolů a přemítal, jestli mám pokračovat ve své obchůzce podvečerního města nebo raději jít domů a trochu se vyspat. Mé nitro se již v posledních dnech začalo trochu uklidňovat. Asi si již zvyklo na fakt, že ten lákavý pocit jistoty, je jednou provždy pryč. „Nelituj toho,“ domlouval jsem mu šeptem: „Stejně by tě to dřív nebo později dohnalo k šílenství.“

Kráčel jsem tak podvečerní ulicí a pak, pak náhle mé oči cosi upoutalo. Šla rychlou chůzí asi dvacet metrů přede mnou. Přidal jsem do kroku. Nevím, co mě to popadlo, možná si ze mě zase jen mé nitro tropilo žerty. Hnalo mě tou téměř liduprázdnou ulicí, oči upřené na svůj cíl, který se s každým dalším krokem více a více přibližoval, jako se vzápětí vzdaloval. Najednou zahnula do jakéhosi domu a vzápětí za ní zapadly jeho masivní, dřevěné dveře. Moje nitro mě popichovalo tak dlouho, že jsem se po chvíli přešlapování zbůhdarma na ulici odhodlal za ní vejít.

Dopadlo na mě ostré světlo, takže mé oči přivyklé temnotě chvíli jen mžourajíce prohlížely velkou halu, ze které vedlo nahoru do patra masivní schodiště. Ze schodiště se ke mně linula příjemná hudbě, která s největší pravděpodobností vycházela z prvního patra. Vykročil jsem ke schodišti, když jsem zaslechl hrubý ženský hlas: „Kampak, kampak, vy asi nejdete na zkoušku, ne?“

Ohlédl jsem se na levou stranu. Spatřil jsem tam postarší ženu sedící za přepážkou, která měla podle všech známek sloužit coby vrátnice. Došel jsem až k ní.

„Prosím na jakou zkoušku?“ zeptal jsem se trochu zaskočen.

„Zkoušku dívčího pěveckého sboru,“ odvětila vrátná.

„Ne, ne,“ usmál jsem se: „Já jdu jen za jednou, ehm. za jednou slečnou, která vešla chvíli přede mnou.“

„Ach, tak to na ni budete muset počkat venku,“ opáčila vrátná: „Tady žádný nepovolaný nemá co pohledávat.“

Podíval jsem se jí do očí, ale neobjevil jsem v nich ani náznaky nějaké možné polemiky. Nebylo tedy zbytí, ocitl jsem se na ulici, jež mě přijala jako starého dobrého známého.

Opřel jsem se o sloup pouličního osvětlení a pozoroval jsem osvětlená okna v druhém patře. Sami o sobě nejevily vůbec žádný náznak, že by se za jejich tenkými skly mohli promenádovat lidé. Jen občas mé oči postřehly letmé stíny, když někdo z nich prošel těsně kolem záclon, ale to bylo asi tak jediné, co jsem mohl z těchto (poněkud statických) svědků pokročilého večera vyčíst. Když se nyní mému tělu dostalo uvolnění, pocítil jsem, že mi jasně připomíná dvouhodinovou návštěvu zdejších parků. Na toto reptání, jsem nemohl říct ani půl slova, protože to byla prostě pravda. Vůbec jsem se tedy nedivil, když se nohy náhle trochu podlomily a záda se pozvolna začala sunout po studeném železe. Probral jsem se z mrákot a s vypětím všech sil jsem se opět napřímil. Poté jsem jen jaksi mimoděk pohlédl do míst, odkud jsem asi před hodinou přišel. Ve společnosti železných krabic mě pozorovala malá shrbená postavička strkající před sebou jakési pozoruhodné vozidlo o třech kolech. Ten dlouhý, upřený pohled mluvil za vše a já si náhle připadal, jako bych stál na jeho místě. „Co tu vlastně dělám?“ ptalo se cosi mého nitra, které se nebylo schopno fundovaně odpovědět.

Už jsem to chtěl vzdát, odejít, pryč odtud do mé postele. (Kam ostatně mé utahané tělo již dávno patřilo.) Přesto jsem stále zůstával ve své pozici, své zraky upírajíc na nevyzpytatelné stíny v oknech.    

Nevím, jak dlouho jsem ještě sváděl boj s mým nepoddajným tělem, čas pro mne přestával mít význam, jen tu a tam jsem zaslechl krátký úder zvonu. Pravděpodobně jsem se opět nořil do dalšího polospánku, když se masivní dveře pootevřely a pustily na ulici pruh ostře žlutého světla. Kromě pronikavé záře se ve dveřích objevily dívčí postavy, mezi kterými jsem poznal i onu dívku. Na chodníku před budovou se hlouček dívek zastavil, proběhlo několik přátelských rozloučení a v následujícím okamžiku se hlouček roztrhnul na několik skupinek mířících odlišnými směry. Dvě dívky teď kráčely přímo proti mně. Musel jsem v jejich očích vypadat poněkud podivně. Minuly mě dlouhými, zkoumajícími pohledy, jakoby chtěli odhalit mé (jistě) nekalé úmysly. Dívka zahnula ještě s dvěma kamarádkami na druhou stranu a scházely nyní ulici směrem k tramvajovým kolejím. Zanechal jsem pouliční svítilnu její samotě a pomalu jsem se vydal za nimi. Když došli až na roh ulice, zastavily se a o něčem spolu živě diskutovaly. Využil jsem nyní stínu staré jezuitské budovy, jež mě milostivě přijala pod své ochranná křídla. V jejím přítmí jsem pak čekal, jak se celá situace vyvine. Podle všeho se zdálo, že jejich rozhovor jen tak neskončí. Chvílemi ke mně dolehly ostré výbuchy smíchu, které byly následně doprovázeny a různým (větším či menším) kroucením jejich těl. Dokonce se mi jednu chvíli zdálo, že jedna z dívek ukazuje do míst, kde jsem nyní stál. Viděly mě snad? Nebo si mě všimly ještě předtím? Pokud ano, byla by má situace jaksi krajně nepříjemná.

Z mého přemítání mě vytrhla změna situace. Dívky se podle všeho loučily a měli se k odchodu. „Nejideálnější by bylo, kdyby nechali dívku o samotě,“ poznamenalo nitro. Musel jsem ho však záhy ujistit, že ideální věci se zpravidla nestávají tak často, jako ty ostatní. Avšak mýlil jsem se. Zamávání, jakási poslední slova a dvě dívky se mi ztratily za rohem ulice. Ona dívka stála ještě chvíli na místě a pak se vydala po kolejích.

Opatrně jsem opustil bezpečí jezuitské budovy.  Mé nenasytně zvědavé nitro mě hnalo vpřed a tak jsem trochu přidal do kroku. Nevnímal jsem přitom okolní domy, kolemjdoucí tváře, nevnímal jsem zhola nic, soustředíce svůj pohled čistě a jen na onu dívku. Z ničeho nic se mi za zády ozvalo prudké zahoukání. Rychle jsem se otočil. Za mnou si to supěla železná krabice nepěchovaná až k prasknutí opozdilými tvářemi. Uskočil jsem stranou a zahlédl jsem její pokreslené tělo. Trochu se mi udělalo nevolno, když jsem si pomyslel, jak blízko jsem byl polibku té studené, ocelové královny.

Když jsem opět mohl pokračovat ve své cestě, zjistil jsem, že se mi dívka trochu ztratila ve změti stínů. Zrychlil jsem, mé nitro bylo neodbytné a zdálo se, že jej nemůže nic zastavit. Snášelo pokojně kopance a nastavené lokty, jež se nám stavěly do cesty. Nic si nedělalo z tázavých pohledů, jen ať se dívají, když tím chtějí ztrácet čas. Hnalo mě stále vpřed za onou neznámou, která se ještě před chvílí zdála být tak blízko. Teď už jsem téměř běžel. Nedokázal jsem plně odlišit, kde jsem z rychlé chůze do tohoto stavu přešel, ale to teď nebylo podstatné. Důležité bylo, že i když se mi podařilo notně zkrátit vzdálenost, pořád nás ještě od sebe dělilo hezkých pár kroků.

Najednou se ve mně usídlila jakási podivnost. „Jen si běž, máš přeci dost sil,“ smála se na celé kolo, takže pokud jsem nevypadal jako blázen dosud, nyní jsem se jím v očích opozdilých tváří dozajista stal. „Jen si běž, utíkej. Ale co uděláš, až ji doženeš? Chytneš ji snad za ruku a řekneš, že ji již notnou dobu sleduješ? Nebo se snad uchýlíš k té špatnosti, že do ní strčíš ramenem, a následně ji zahrneš omluvami a úslužnou pomocí? Co si myslíš, že udělá?

Nohy se stávaly stále více a více strnulejšími. Zdálo se, že se zcela zastavím, že zůstanu stát na pozdně večerní ulici a kolemjdoucí bezejmenné tváře mě obklíčí a zadusí. Avšak mé nitro opět prokázalo neuvěřitelnou sílu a s vervou jemu vlastní se dalo s nezvaným lapiduchem do křížku. Nedalo se předpokládat, že by mělo v tomto zápolení nějakou výhodu. Ovšem, jak se zápas vyvíjel, ukazovalo se, v čem bude tkvět jeho hlavní přednost. Jeho paličatosti, s níž si stálo za svým názorem, se liknavá povaha lapiducha nemohla měřit.   Vzpamatoval jsem se ve chvíli, kdy se mi dívka náhle ztratila v temnotě jakéhosi parku před oprýskaným secesním domem. Než jsem se vzmohl na nějaký konkrétní krok, dolehlo ke mně tlumené prásknutí domovních dveří.

 Sedával jsem na lavičce a cítil blízkost jejího klínu. Dotýkal jsem se jemně těch lačně vyhlížejících rtů. Plížil jsem se opatrně potemnělým schodištěm stejně jako prve. A přece, přece jsem v sobě cítil podivný neklid, který si s největší pravděpodobností usmyslel, že se stane mým oddaným přítelem.

Snažil jsem se před ní mého nového přítele tajit, jak jen to bylo možné. Ve výsledku jsem však měl pocit, že se mi to stejně nemůže podařit, že na to musí dříve či později dozajista přijít. Nestalo se tak. Uběhly dny, týdny, měsíce a nestalo se zhola nic. Její rty se na mě dívaly, tak jako prve. Její ňadra si stále činila monopol na mé pohledy. V jejích slovech nebylo ani stopy po tom, že by něco mohla tušit. Byl jsem snad tak dobrý herec? Nebo ona špatný divák?

  Možností bylo více. Každopádně mě v té době zaměstnával spíše fakt, že jsem na ulicích opět začal potkávat bezejmenné tváře. Nevím, odkud se náhle vynořily a kde se po celou tu dobu snivých večerů schovávaly, ale nyní byly zde a já byl k nim opět vržen jako Daniel do jámy lvové.

Všechny domnělé jistoty smyslných rtů se náhle vytratily, jakoby ani nikdy neexistovaly, jako bych je nikdy neokusil. Chodil jsem zas nazdařbůh večerními, špatně osvětlenými ulicemi a přemítal o těch rtech. Když jsme se pak spolu setkali, snažil jsem se zjistit, jestli prošli nějakou změnou, jestli se na nich podepsaly ty zatracené bezejmenné tváře. Divadlo, které se mi naskytlo, bylo asi tou nestrhující podívanou, jaké jsem byl kdy svědkem. Ostře červeným rtům podle všeho vůbec nedošlo, že se něco změnilo. Stále se považovaly za učitelku, která musí vyvinout veškerou svou iniciativu, aby svého žáka dovedla tam, kde by si představovala. Vystavovaly se tak se mnou opět na obdiv v parku, v kavárnách, mezi lidmi, mezi svými přáteli a mezi tím vším dohromady. Vůbec si nepřipouštěly, že už nejsou takové, jaké bývaly. (Tedy alespoň pro oči žáka, pro mé oči.) Díky tomuto zaslepenému postoji, mi pak veškeré jejich chování připadalo nesmírně komické. Opravdu, mé nitro již nemohlo snést pohled na jejich výraznou červeň, aby se vyvarovalo prudkému návalu smíchu. Na této situaci bylo ještě navíc bizarní moje postavení diváka. Seděl jsem v dočista prázdném sále a s cukáním koutků jsem pozoroval producírující se smyslné rty. Přitom jsem však také mohl zahlédnout ty zpropadené bezejmenné tváře, jak tančí okolo těch smyslných rtů a vypadají pospolu tak radostné, tak krásné. Ovanul mě jakýsi podivný zápach samoty. Seděl jsem v dočista prázdném sále a chtělo se mi smát, ale z mých úst, z mého nitra vyšel jen přiškrcený vzlykot.

Jednoho sychravého odpoledne jsem pozoroval, důkladně skryt za rohem ulice, ty smyslné rty, jak sedí spokojeně na lavičce. Asi po pěti minutách se však začal jejich klid pozvolna vytrácet. Pokukovaly po kolemjdoucích a všelijak se ošívaly, jakoby seděly na špičce mraveniště. Po čtvrt hodině tohoto nevšedního kondičního cvičení vstaly, a rozhlížejíc se kolem sebe, přešlapávaly neklidně z jedné nohy na druhou. Když uběhlo dalších deset minut, objevila se v jejich výrazu zvláštní grimasa, jako by byly s něčím krajně nespokojené. Poté odešly a jejich odchod byl zcela definitivní.

Nevím už, jestli se to skutečně stalo. Možná, že to byla jen má „zbožná“ představa. A dost možná, že mé nitro nesoucí tíhu každodennosti nemohlo už dál, prostě to vzdalo. Nejspíš jsem se ocital v hlubokém spánku a vše kolem mne byl jen pouhopouhým snem. Snem, který mi přichystal nejedno příkoří a nejednu radost. Stál jsem před špatně osvětleným, prostorným domem, který se před mými zraky divoce vlnil. Chtěl jsem vejít, ale když jsem byl již několik kroků ode dveří, dům se pohnul v základech a dveře se o kousek posunuly. Podnikal jsem další a další pokusy s jediným cílem, dosáhnout těch zpropadených dveří. Netušil jsem, proč vynakládám takové úsilí na tuto, již od pohledu, marnou činnost. Ale jakási podivná touha, jakýsi popud uvnitř mého nitra mi nedovoloval přestat. Po četných bezvýsledných pokusech, jsem se přece jen zastavil a jen jsem tupě zíral na vlnící se dům, který se přede mnou ztrácel a opět nořil ve své celistvosti, ale vždy trochu jiný, vždy trochu pozměněný. Můj rozum začal pomalu nahlodávat svými argumenty prostoduché nitro, ten hlas sídlící ve mně, který přes všechny marné pokusy stále velel: „Dostaň se tam! Tak přeci vejdi!“

Již jsem to chtěl opravdu vzdát, dát zapravdu rozumu, jehož argumenty byly přece jen více než pádné. Již jsem se chtěl … Když se dveře náhle otevřely. V tu ránu se dům zklidnil. Nyní tu stál přede mnou dům a nic více. Můj rozostřený zrak, který si musel zvyknout na novou situaci, se začal pomalu ale jistě zlepšovat a za chvíli jsem mohl ke svému úžasu spatřit ve dveřích jakousi postavu. Jak se mi obraz domu vyjasňoval, zjistil jsem, že se můj zrak opravdu nemýlil. V otevřených dveřích domu stála dívka s rozpuštěnými vlasy. Notnou chvíli se naše pohledy navzájem zkoumaly. Nemohl jsem uvěřit, že se dům opravdu nehýbá, a co víc, že by mohl ukrývat bytost, živou bytost. Nedokázal jsem se pohnout z místa a tak první kroky musela učinit sama dívka. Šla ke mně. Její podivně svěží chůze mě uchvacovala a zcela upoutávala moji pozornost. Došla až ke mně. Stále jsem nebyl schopen slova, natožpak pohybu. Moje ruce chtěly, má ústa toužila, ale cosi ve mně nebylo sto dát jim příkaz.  Cosi ve mně se zdráhalo. Cosi ve mně nechtělo a bylo tak velice překvapeno, když náhle dívka zvedla svoji ruku a vedla ji k mým ústům. Její prst spočinul na vyprahlých ústech a dům za jejími zády se opět nepatrně zvlnil. Nebo to bylo jen zdání?

Stáli jsme tak dlouho v těsné blízkosti. Stáli jsme tak dlouho a já měl pocit, že tento okamžik musí být prostě věčný. Nicméně jakýsi podivná úzkost narušila můj klid. Někdo, něco nás pozorovalo zpoza rohu ulice. Neviděl jsem tomu do tváře, neviděl jsem to vlastně vůbec, ale byl jsem si zcela jist, že to tam je. Dívalo se to na nás tak zlověstně, jakoby to chtělo každou chvíli vyskočit ze své skrýše a přerušit naši blízkost. To něco tam zlověstně číhalo připraveno pohltit okamžitě vše, co se dostane do jeho spárů. Podíval jsem se neznámé dívce do očí, ale nezaznamenal jsem žádné zneklidnění, jen tiše přímočarý pohled. Netušila snad, že nás někdo pozoruje? Nebo tomu nepřikládala zvláštní váhu?

 Mé rty zaznamenaly něčí dotyk. Procitl jsem. Díval jsem se přímo do hlubokých modrých tůní, jež hrajíce duhovými barvami, navozovaly zdání, že jsem se vlastně vůbec neprobudil a jen dál sním.

„Už musíš vstávat,“ pohladila mě něžně její ruka.

Promnul jsem si oči a rychle se posadil. Pocítil jsem přitom palčivou bolest v zádech. Mé nebohé, zlámané tělo spočívalo na venkovní lavičce pod opadávajícím bukem. Přede mnou klečela dívka, snažíce se svým klidným pohledem zmírnit moje překvapení. Všude kolem nás bylo plno světla. Nedaleká pouliční svítilna působila poněkud vyhasle a její tvrdý spánek nepřerušil ani lomoz, který sem odkudsi doléhal. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Odevšad na nás civěly tváře a častovaly nás svými tázavými, nechápavými a jinými pohledy. Podíval jsem se rozpačitě na dívku a hledal jsem u ní vysvětlení. Nenašel jsem jej. Ale její ruka, která viděla mé rozpaky, odklidila z mého čela svazky mých vlasů a na jejích rtech se objevil utěšující úsměv.

„Půjdeme se trochu projit,“ ozvalo se z těch malých, nevýrazných úst: „Myslím, že by Vám to udělalo dobře.“

Byl jsem s ní v tu chvíli ochoten jít třeba kraj světa, jen když se zbavím těch palčivých pohledů dotěrných tváří. Vstal jsem, ale ihned jsem pocítil tvrdý protest mého těla, které předchozí noci dostalo pravděpodobně co proto. Chtěl jsem se opět uchýlit do pohodlného klína venkovní lavičky, ale dívka mi v tom zabránila. Zavěsila se do mě a já jsem byl nucen jít.

Procházeli jsme se takto parkem, kolem nás se rozlévalo jasné světlo, které prozařovalo vše a všechny. K našim uším doléhal tlumených hluk městského života. A my jsme jen kráčely bok po boku, tělo vedle těle (duše vedle …). Co mě však stále zneklidňovalo, byly ty neodbytné pohledy četných tváří, které nás míjely, které nás pozorovaly, které nás vyhledávaly, které byly prostě všude kolem nás. Podíval jsem se úkosem na moji průvodkyni. Zdálo se, že jí jejich pohledy příliš nevadí, i když i ona musela pociťovat ten palčivých žár, jež vrhaly jejich pronikavé oči.

„Je vám už lépe?“ zeptala se najednou.

„Ale ano, už jsem úplně v pohodě,“ ujistil jsem ji.

„Něco vás však přece trápí, vidím to na vás,“ nadala se tak snadno odbýt.

„Ale to se vám jen něco zdá.“

„Nezdá,“ opáčila: „Znám vás již dost dlouho na to, abych věděla, jestli jste nebo nejste v pohodě.“

Podivil jsem se tomu, jak mě může znát již delší dobu, když já ji vidím prvně, ale nadal jsem na sobě nic znát.

„Snad jen ty pohledy těch cizích tváří,“ poznamenal jsem.

Náhle se zastavila a upřela na mě svůj jasný pohled: „Myslíte si, že mi budete stačit?“

„Cože,“ zadíval jsem se na ni nechápavě: „V čem Vám mám stačit?“

 „V malém výletu.“

„Výletu?“ působil jsem ještě více zmateně.

„Výletu,“ ubezpečila mě dívka: „Ale jestli se mnou nechcete jít, nemusíte, nutit Vás nebudu.“

Zmocnil se mě strach, že pokud nebudu s tímto podivným návrhem souhlasit, opustí mě a já tu zůstanu sám jen s bodajícími pohledy zírajících tváří.

„Ne, ne to ne, půjdu s Vámi,“ vyšlo z mých úst.

Ještě ani nedozněla moje odpověď a již táhla před sebou, pevně svírajíc moje zápěstí. Klopýtal jsem za ní přes kořeny stromů, které před námi přímo vyrůstaly ze země, zakopával jsem o všelijaké harampádí, které se zde vzalo neznámo odkud, a prolézal jsem pichlavými křovinami, jež nás pokaždé uvítaly svým nedůtklivým pohledem.

 Kolem nás se míhaly tváře jedna přes druhou jako na běžícím pásu. Hladily svým žnoucím žárem, líbaly odpudivým chladem a snažily se nás zachytit svými špičatými pařáty. Nedbali jsme toho, jen jsme dál utíkali, chodidla rozedřené od četných trnů, jež nám házely pod nohy. Utíkali jsme dál, až jsem náhle pod sebou pocítil absenci pevné země. Padali jsme spolu točivým vírem, který nás stahoval níže a níže, kamsi do hlubin.

Ocitli jsme se na úzkém prostranství sevřeného dvěma vysokými zdmi. Kousek od nás se nacházely pojízdné kontejnery na směsný odpad. Zem byla pokryta velkým listím, které zde padalo z nedalekého javoru.

Rychle jsem se rozběhl a okolní tmou k místům, odkud ke mně dolehlo zabouchnutí. Poslepu jsem nahmatal robustní kliku a zkusil jsem za ni zabrat. Bez výsledku, dveře zůstávaly zlověstně zavřené. Zabouchal jsem a čekal. Nic, jen to nesmírně rušivé ticho, které se rozprostíralo všude kolem mě. Cosi jsem náhle zaregistroval. Poodstoupil jsem ode dveří. Jedno okno v druhém patře domu se rozsvítilo svou okrovou barvou. Chtěl jsem udělat ještě další krok, abych lépe viděl obrysy postavy, které se míhaly za záclonou. Pocítil jsem však prudkou bolest pod koleny. Zašátral jsem rukou nazdařbůh ve tmě a objevil dřevěná prkna, která dosahovala asi do výšky mého pasu a pak volně pokračovala dolů k zemi. Opatrně jsem usedl na lavičku, nespouštějíc oči z rozsvíceného okna. Vláčné pohyby siluety se my promítaly jako na dlani. Zcela upoutaly moji pozornost, takže jsem ani nepostřehnul, že mé tělo začalo pozvolna ochabovat. Víčka se pomalu klížila, až se zavřela docela.

 Naše pohledy do sebe dlouze vnořily. Její oči vyzařovaly klidem, který tišil mé předchozí neblahé pocity. Nenápadné rty působily zamlkle, jakoby se zdráhaly mluvit, jakoby se zdráhaly cokoliv udělat. Díval jsem se do jejích očí a kdesi v mém nitru se vyvstala nezměrná touha, dotknout se jí, dotknout se těch pevně sevřených rtů. Uhnula svým pohledem a odvrátila ode mě svoji tvář.

„Jsi si jistý?“ dolehla ke mně její slova.

„Jsem.“

Má další snaha dopadla podobně jako ta předchozí.

„Jsi si jistý, že nás již nesledují?“

To mě vůbec nenapadlo. Upoutávaly mě tak mocně její ústa, že jsem úplně zapomněl na četné tváře, před kterými jsme prchaly. Rozhlédl jsem se kolem sebe, nikoho jsem neviděl. Odběhl jsem se podívat ke vchodu, kterým jsme před chvílí vešli, ale ani zde jsem žádnou tvář neobjevil. Pozorně jsem se zadíval na okna oprýskaného dobu. Odtud nás přece mohl kdokoliv snadno sledovat.

Náhle jsem pocítil dotek na svých rtech. Stála těsně u mě, její prst spočíval na mých rtech.

„Jsi si jistý, že nás již nesledují?“ zopakovala svoji otázku.

Až teď mi došlo, jak bláhově jsem se choval. Nešlo ji totiž vůbec o to, jestli nás opravdu nikdo nesleduje. To co ode mne nyní očekávala, byla důvěra, důvěra v místo, na které mě dovedla, důvěra v její rozhodnutí, důvěra v ni samotnou.

Mé nitro pochopilo a mé oči odpověděly. Na svých rtech jsem následně pocítil blízkost polibku. Polibku, který měl být stvrzením naší důvěry. Mé rty toužily, přímo prahly po tom, ucítit ten polibek. Ale jejich touha, jejich nejvroucnější touha zůstávala nenaplněna. Zůstávala nenaplněna, přestože rty neznámé dívky byla tak neskonale blízko. Zůstávala nenaplněna, přestože se její rty polibku nebránily. Zůstávala nenaplněna, přestože mé nitro po tomto polibku tak neskonale prahlo. A možná právě proto zůstala nenaplněna.

Mé nitro, naše nitra se po tomto „letmém“ polibku vydala ruku v ruce vstříc životu města, vstříc těm neodbytným tvářím, které na nás budou opět koulet svýma očima. Budou nám dávat klacky pod nohy, kopat do nás v temných podloubích, či na nás pokřikovat z bezpečných úkrytů rohů ulic.

Celé město, všechny ty špatně osvětlené, podvečerní ulice však dostaly pro mé nitro zcela nový nádech. Nekráčelo již jejich přítmím osamoceno. Nekráčelo již samo, byla tu přeci ona a její polibek, který zůstal (prozatím) nenaplněn.