Bilbo

Malý plyšový slon se smál v její dlani. Vypadal opravdu legračně, což způsobovala jednak jeho sytě růžová barva, ale také zelený cylindr, který byl trochu na stranu. Jinak jsem na něm neshledával nic zajímavého. Obyčejný plyšák, kterého jste mohli koupit v každém hračkářství. Jenže ona jej nosila stále sebou a opatrovala jako tu největší vzácnost. Nyní se na něj opět dívala a snad k němu dokonce i promlouvala. Ostatně bylo to dobře patrné z pohybů jejich rtů. Zdálky k ní mířily rázné kroky, jiskrné oči, upřený pohled.

Bilbo, ještě nikdy jsem neusínala v tak pevném sevření svých myšlenek, kdy jsem měla pocit, že spánek samotný by byl jakýmsi prohřeškem, kterého se nemohu dopustit. Ale stalo se a já jsem se ještě nikdy neprobouzela s tak neskrývavou touhou, touhou, která se nemísila jen v ranním hrnku kávy, jíž bylo zapotřebí, ale touhou nebo spíše chutí žít, žít naplno, naplno dýchat, dýchat a smát se, to jsem chtěla a stále to chci. Včera jsme spolu stáli na chodbě. Velká přestávka, davy hlučících lidí, tedy nic, oč bych mohla dřív stát. Avšak cosi se změnilo. Stáli jsme spolu dlouho, držíce se za ruce a nevnímajíce nic jen sebe. Kolem nás proudili křičící primáni, jejichž řev pro nás představoval jen jakési rušivé bzučení, které nás sice obklopovalo, ale nebylo pro nás nijak významné. Poté mě políbil, políbil mě, pouze a jen mě. Dívala jsem se na obličeje mých spolužaček, v úšklebcích skrývajíc notnou dávku závisti. Jenže dařilo se jim to špatně. Měla jsem v tu chvíli možná více pýchy či škodolibosti, než by bývalo zdrávo, ale cítila jsem se šťastně. Zazněl dlouhý, pronikavý tón, který měl pro následující chvíle vše zbořit. Přesto tu však byla naděje, že další táhlý tón a křik zpoza dveří vše opět postaví. Ruka spočívala na oblých bocích tak klidně, jakoby se od nich už nikdy neměla oddělit. Stehna se dotýkala svých něžnějších protějšků. Obě dvě těla splývala v jedno, pociťujíc hřejivé teplo, navzdory studeným okenicím, tedy lépe řečeno chladu, který z nich v sychravých říjnových dnech pravidelně proudil. Ústa se jemně dotýkala vášnivě jemných, neprůbojných rtů. Nechápal jsem to, vše mi připadalo jako pěkný sen, který má přes všechnu svoji melancholickou krásu krátké trvání. Nedokázal jsem prostě pochopit, že jsem to já, výhradně já, kdo může mapovat spirály tohoto úchvatného těla, kdo může laskat ty ostýchavé rty. Vždy mě čímsi fascinovala. Nedokázal jsem to přesně určit, ale bylo v ní cosi, co jsem postrádal. Možná na mě působil její strohý úsměv či nenápadný pohled, nevím, ale nemohl jsem bez ní být. Jenže ty světle hnědé vlnících se vlasů a slabá zář modrých očí se jevily tak nedostižně. Hebké dlaně svoji krásu úpěnlivě bránily a nechtěly připustit nahlédnutí do jejích tajů. Zkoušel jsem to mnohokrát, vždy s neúspěchem, a proto jsem se rozhodl pro experiment. Když jsem nemohl vlastnit ty neprůbojné vášně, rozhodl jsem se, že najdu svůj klid v jejich protějšku. Tereza mě nikdy nenechávala lhostejným, jenže to bych mohl stejně tak dobře říct o Katce, Anetě, či Elišce. Stalo se to vlastně čirou náhodou. Setkali jsme se na oslavě spolužákových narozenin. Vodka na kuráž, dlouhý pohled, přišla ke mně, vše pochopila a sžívajíc se svojí rolí. Odvedl jsem ji nahoru, zabouchl prudce dveře. Přistoupila ke mně, rozevřela mé rty a opřela špičku jazyka o horní patro mých úst. Moje pravá ruka zatím mapovala lem krátké sukně, ale vzápětí byla uchopena, položena na horní knoflík halenky a následně vsunuta do otvoru, který vznikl po rozepnutí knoflíku. Cesta zpět zdála se být vzdálenou, ne-li zcela nemožnou. Bilbo jsem šťastná. Nevěříš? Nevěř si, ale je tomu tak. I když ty zrovna bys mi měl přát to štěstí. Štěstí, co je to vlastně to štěstí? Dnes večer mě musíš vzít zase sebou. Chci se opět procházet tím lesem plným barevných světel, jež patří lampiónům rusovlasých vil. Viď, že mě vezmeš. Víš, chtěla bych se pochlubit králi Agamemnónovi. Vždyť je na tom lesním palouku docela sám. Jakže? Ovšem má víly a taky Heraldiku, ale víly pořád jen tancují a Heraldika má tolik starostí s celým lesem. Jenže navzdory té noci jsem nemohl najít klid, cosi jakoby mi scházelo. Nejvíce mě přitom sžíralo pomyšlení, že to, co postrádám, mám téměř na dosah ruky, na dosah ruky tolik vzdálené. S těmito myšlenkami jsem bloumal chodbami našeho gymnázia celé slunečné září. Všude kolem mě panovalo neklidné vzrušení, které platilo za jakousi prodlouženou ruku prázdnin, všechno se ukájelo podivnou nadějí v dobré zítřky, kterou každý chápal výhradně po svém. Já jsem však žádné lepší zítřky neviděl, nemohl jsem je ani vidět, jelikož tyto zítřky seděly v poslední lavici a já jsem se nemohl ani otočit a podívat se jim do očí. Vím, že mě nesledovaly, byly poutány výhradně výkladem učitele. Přišel sychravý říjen a já jsem se rozhodl podniknout opět jeden z četných výpadů. Pochopte mě, nedalo se to vydržet. Premiéra filmu „Anna Karenina“, kavárna, vídeňská káva, mihotavé světlo večerních ulic, nemohl jsem pochopit, stal se zázrak. Ještě nikdy jsem se neocitla v tak pevném sevření svých myšlenek, věř mi Bilbo. Ne, nemůžeš mi vyčítat, že na tebe poslední dobou trochu zapomínám. Jsem šťastná, uvidíš, jaké to bude, až vás všechny představím, tebe, Heraldiku, Agamemnóna i vílu Artemis. Cože? Heraldika říká, že mu na tobě a celém palouku nezáleží? Ne, on není jako ti ostatní. On to vše pochopí a rád vás pozná. Věřím tomu, jelikož kdybych mu nevěřila, nemohla bych důvěřovat ani sobě a to by bylo zlé, moc zlé. Ne Bilbo, Heraldika se pro tentokrát mýlí. Rázné kroky ustaly, jiskrné oči se pevným pohledem upřely na ni. Vzhlédla. Malý růžový slon se špatně posazeným cylindrem putoval do kapsy kabátu. Jeho mysl mapovala její spirály. Nemohla si pomoci, uhnula pohledem. Hrubé rty se přiblížily a spočinuly v měkkých peřejích. Poté se opět vzdálily, jakoby nechtěly vychutnat tu shovívavou náruč šumících vod. Ahoj Ahoj. Jak to dnes šlo? Jako obvykle, trenér měl spoustu blbých keců, někdy si připadám, že do té ligy ani nepatříme. Zítra hrajeme zápas, přijdeš se podívat? Lehké pokývnutí hlavou bylo dostatečnou odpovědí. Tak jdeme? Ruce se pevně spojily, nohy vykročily vpřed. Dneska máme celý večer barák pro sebe, naši jsou na jakémsi divadle. Minulý týden šli na operu, to tak holdují umění nebo co? To ani ne, ale znáš to, táta, jako předseda městské rady, tam musí být, patří to nějak k jeho práci. Aha, chápu. Dnes, anebo nikdy. Čekal jsem již příliš dlouho a kdoví, kdy se mi naskytne taková příležitost. Jestli se vůbec ještě naskytne. Ne, příliš dlouho mi unikala, nemohu čekat, jelikož se to již nedá vydržet. Musí patřit jenom mně, musí, a pokud ne navždy, tak alespoň pro tento okamžik. Vyšel s ní po schodech. Klíč zarachotil ve dveřích. Jakmile stanuli uvnitř, prudce zabouchl dveře, objal útlý bok, rty našel rty a rozevřel je, jeho pravá ruka přitom pozvolna sjížděla k hýždím. Vyvinula se z jeho pevného objetí. Máte to tu krásné, opravdu vkusně zařízené. Polkl. Ano, mamka si na tom dosti potrpí. Tady si můžeš odložit. Pověsila kabát na věšák, svetr však nechala na sobě, ačkoliv zde nebyla zrovna zima. Neklidně přešlapujíc tiskla v pravé dlani Bilba. Tělo se mírně třáslo, oči tikaly po místnosti. Heraldika měla možná pravdu, Bilbo. Netouží mě pochopit, netouží vás poznat, jde mu jen o moji schránku, jen o mé tělo. Ale opravdu je tomu tak? Vím, nemusíš mi připomínat, co by se stalo, kdyby … Zmizel by palouk, všechny víly, Heraldika, a i ty bys byl již jen pouhým plyšovým slonem. To se nesmí stát. Ale možná, že se mýlím, možná, že … Šero z ulice se vkrádalo do místností. Prošla obývákem a stanula v jeho pokoji. Pracovní stůl, počítač, posilovací činky, naproti ní letiště, po jeho pravé straně noční stolek, na něm oválné těžítko v podobě fotbalového míče. Rozsvítilo se světlo. Otočila se. Nesl pizzu. Jeho obličej hrál podivným úsměvem. Proč podivným? Protože v něm shledávala jakousi touhu, touhu, kterou nedovedla, či spíš nechtěla, přesně určit, nicméně byla tady. Pojedli sedíce na okraji letiště. Odložil krabice a jeho pohled našel její oči. Ticho. Naklonil se k ní, přičemž se ona mírně odtáhla dozadu. Tento krok byl špatně pochopen, v tu ránu ležela na zádech. Nevydala ani hlásku. Jeho ruce ji obratně osvobodily od tenkého svetru. Položil se a hruď spočinula na oblých ňadrech. Rty se dotknuly rtů. Ruka začala pomalu rozepínat knoflíky košile. Její oči zahalil černý plášť. Cítila stoupající tep, přičemž dech nezůstal pozadu. Ne, nebylo již cesty zpět. Pravou rukou nahmatala těžítko na konferenčním stolku, uchopila jej pevně a poté třikrát prudce udeřila. Tělo nad ní zůstalo bezvládné. Odhodila jej a rozhlížela se po místnosti. Zrak se jí opět navracel. Opodál ležel na zemi Bilbo. Rychle k němu přiskočila. Světlo zhasnulo a lehké kroky vyšly z místnosti, nenesly již žádnou známku nejistoty. Mysl byla klidná, připravená na vše, s touhou naplno dýchat, naplno žít a smát se, což vždy chtěla a vždy bude chtít.