Žije s námi…

Objevila se u nás z čista jasna asi před třemi měsíci. Nikdo jsme ji nejprve nezaregistrovali – tedy až na jednoho člena rodiny…

Naše ani ne tříletá holčička si hezky a v klidu hrála sama v pokojíčku. Slyšela jsem ji, jak si s někým nebo něčím povídá. Titulovala to dotyčné Minko Anko a vedla s tím velmi živou komunikaci.

Domnívala jsem se, že si tak pojmenovala některého ze svých oblíbených plyšáků a více jsem tomu nevěnovala pozornost. Je sice pravda, že dialogy s plyšáky vede Ani za obě strany a toto stvoření pravděpodobně mluvilo samo, protože Anička ho tiše poslouchala a pak mu zase odpovídala, ale skutečně jsem se nad tím v ten okamžik nijak nepozastavovala.

Tajemná Minka Anka se však začala čas od času v naší domácnosti objevovat dále (tedy pro oči malé Aničky – nám ostatním zůstávala skryta).

Nenápadně jsem dcerku pozorovala, když si hrála. Mě neviditelné stvoření upozorňovala kam si má sednout a povídala si s tím například o tom, že venku už není tma. Ta prý bude zase večer, ale že se nemá bát, protože bubák je až u popelnic. Chvilku počkala (asi jí to Něco právě cosi říkalo) a pak opět tomu záhadnému Něčemu odpovídala, že se opravdu nemusí bát, protože bubák přijde, jen když bude plakat nebo se zlobit.

Začala jsem tedy zjišťovat, kdo nebo co je Minka Anka. Na můj dotaz se na mě Anička pouze koukla s výrazem, proč se tak hloupě ptám a nic nekomentovala.

Jednoho dne jsme se s manželem dívali, jak Aninka běhá po zahradě. Vypadalo to, že se s něčím honí a opravdu se za chvíli zastavila ukazovala něčemu neviditelnému ručičkou ať ji následuje a volala: „Pojď, Minko Anko. Tak pojď!“ Pak chvilku počkala a opět se rozběhla.

Manžel do mě dloubnul loktem: „Hele, ty víš, co to je ta Minka Anka?“

„Ne.“ odpověděla jsem. „Snažila jsem se jí na to již několikrát ptát, ale neřekla mi to. Vždy se na mě jen podívá, jako že nechápe proč mě tak nesmyslná otázka vůbec napadá.“

Když k nám pak holčička přiběhla, vzala jsem si ji na klín a začali jsme se jí s manželem vyptávat, kdo je Minka Anka a jak vypadá. Jestli je to kočička, pejsek, ptáček, myš, koník... Na vše vrtěla záporně hlavou se zvláštním výrazem ve tváři, jako že ti rodičové jsou úplně mimo.

Tajemná Minka Anka pro nás dále zůstávala záhadou. Netečného to nenechalo ani našeho staršího pubertálního syna.

Pomalu jsme se smiřovali s tím, že si Anička prostě vymyslela nějakou imaginární kamarádku, ale stejně nám to všem stále vrtalo hlavou. Dokonce jsem přemýšlela o tom, co ji k tomu vedlo. Že by to byl nějaký její pocit osamění? Sourozence má – i když o mnoho staršího a mezi děti s ní chodím často…

Jednoho dne, když bylo neskutečné horko a měli jsme jet na chalupu, jsem Aničku osprchovala, aby se osvěžila a cestovalo se jí pak lépe. Po chvíli jsem sledovala, jak dává neviditelnou Minku Anku do vany a také ji jako sprchuje. Hezky a klidně s ní rozmlouvala a vysvětlovala jí, že je zpocená a tak ji umyje.

V autě jsme pak všichni členové rodiny zavedli hovor na téma Minka Anka. Opět jsme se naší holčičky ptali, kdo to je. Znovu jsme kladli otázky typu, jestli je to nějaké zvířátko. Každý jsme navrhovali své alternativy, co by Minka Anka mohla být. Aninka na ně na všechny jen se shovívavým úsměvem vrtěla hlavičkou.

„Aninko, Minka Anka je nějaká holka?“ zeptala jsem se jí.

„Ne, holka ne.“ opět odvětila s tím svým záhadným výrazem.

„Aničko, Minka Anka je víla?“ ozval se náhle syn z předního sedadla.

Holčičce se rozzářila očička, že jsme to konečně pochopili. „Ano!“ téměř vykřikla s nadšeným úsměvem.

„A je velká nebo malá?“ zjišťovala jsem dále.

„No přece malinká.“ odpovídala mi s očima šťastně upřenýma někam na zadní okno, kde s námi tato víla právě cestovala.

Po příjezdu na chalupu ji synovi popisovala a podávala mu barevné křídy, aby ji namaloval na chodník.

Díky tomu tedy víme, že s námi žije malá víla. Má křidýlka, dlouhé vlasy, v ruce duhovou hůlku a jmenuje se Minka Anka.

Bohužel, našim očím zůstává stále skrytá, takže nás občas musí Anička upozornit, kde se právě nachází, aby nepřišla k úhoně.

Snažíme se k ní chovat velmi ohleduplně a tajně a zasněně doufáme, že na nás třeba použije svůj kouzelný vílí prach, abychom ji mohli také vidět, přestože jsme již dospělí.

Alespoň by se tak předešlo incidentům, jako je skoro zašlápnutí Minky Anky při vycházení z koupelny, postavení na Minku Anku konve s vodou při zalévání květin, shození Minky Anky do dětského bazénku, když seděla na jeho okraji a čachtala si tam nožičky, odfouknutí Minky Anky ze stolu, když jsme zapnuli ventilátor…