Zeleninovo - Ovocné pohádky pro Aničku

Před časem jsem se zamýšlela nad úrovní dětských pohádek – tedy především v televizi. Ne že by se nenašla žádná kvalitní např. na Déčku jsou vcelku povedené, ale brak kvalitu svou kvantitou celkem s přehledem válcuje.

Jenže pak jsem si uvědomila, že kritizovat dokáže  každý, ale s tím  se mnoho nespraví. Zkrátka, že pokud chci alespoň trošku přispět ke změně, měla bych pro to něco udělat.

A tak jsem si sedla a začala jsem psát – tentokrát pohádky pro svou tříletou holčičku Aničku – a snad – třeba -  i pro další děti…

Jedná se o krátké pohádkové příběhy pro děti od 3 do 6 let, které se budou nyní zveřejňovat zde na blogu po dobu deseti dnů (každý den jedna).

 Protože si s Aninkou povídáme o ovoci a zelenině a učíme se, jak se který druh jmenuje, zakomponovala jsem to do těchto pohádek.

Můžeme se tak podívat do kouzelného Zeleninového nebo Ovocného království, kde její obyvatelé prožívají příhody, které z velké části vychází z toho, co právě prožíváme i my s Aničkou např. že jí stále musím říkat ať neleze na skříň, aby nespadla (což jí však vůbec nebrání v tom, aby tam opět vylezla – Když on si tam zrovna udělal pelíšek ten její Méďa…) či nechuť půjčovat druhým své hračky, že se nemá utíkat ze školky, že se lenost nevyplácí nebo že nemá chodit k rozvodněnému potoku…

Příběhy jsou krátké, aby děti bavily. A kromě nenásilného poznávání jednotlivých druhů ovoce a zeleniny a jejich správného zařazení do dané skupiny, jsem se v nich snažila o to, aby si děti z každé pohádky odnesly i nějaké ponaučení.

U pohádek jsou důležité také obrázky. Ty jsme tedy vytvořili společně s mým starším synem Robinem.

Anička byla můj první posluchač a také nadšený prohlížeč obrázků. Když se jí pohádka hodně líbila, oznámila mi spokojeně – To byla ale moc hezká pohádka. Když se jí líbila tak nějak normálně (byla spokojená, že vše dobře dopadlo a nezbeda byl napraven), řekla mi – To bylo hezké. A když jí příběh zrovna moc nezaujal, tak ho prostě nekomentovala.

Chtěla jsem vytvořit milé pohádky bez násilí, které dítěti něco předají.  Nevím, jak moc se mi to povedlo.

Budu ráda, když si pohádky i přes Váš dospělácký věk přečtete. A pokud Vás zaujmou tak, že je přečtete i svým dětem či vnoučatům a těm se – třeba – zalíbí, budu vědět, že jsem neseděla u počítače nadarmo…

Samozřejmě mě velice potěší Vaše reakce – ať již jakékoliv.

Předem děkuji Vaše Helena