Umřu. Jo – určitě umřu aneb Jaké to bylo poprvé

Každá věc, která je poprvé se hned tak nezapomíná a to v případě, ať už je ten zážitek příjemný nebo zcela opačný.

U mě to tedy nyní tak zaručeně je. Jsem přesvědčena, že na mé první vyběhnutí po osmi letech skutečně  nezapomenu.

Měla jsem v živé paměti, jak jsem tehdy před lety běhávala, jak to bylo fajn, jak jsem se cítila svěží a plná energie… A nebo jsem si to vše jen nalhávala a mé vzpomínky jsou časem tolik zkreslené?

S úsměvem a odhodláním jsem se jednoho pondělního rána vypravila na svou běžeckou trať. Rozhodla jsem se běhat v blízkém lese. Pro začátek jsem si určila trasu k dětskému hřišti a zpět – celkem 3 km. Bylo mi jasné, že tuto vzdálenost nebudu schopná uběhnout okamžitě najednou, ale že to bude taková hrůza, to jsem netušila…

Stále s úsměvem a natěšená ze svého rozhodnutí a plánu, jsem vyběhla. Jenže ouha. Úsměv mě velmi brzy přešel. Asi po necelých padesáti metrech jsem totiž nějak nemohla popadnout dech. Měla jsem pocit, že se mi plíce roztrhnou a obávala jsem se, že se o mě pokouší infarkt. Musela jsem přejít do chůze a snažila se nadechnout. Pak jsem se opět rozběhla – tedy jestli se to tempo, které jsem nasadila vůbec dalo nazvat během.

Prvotní krizi jsem překonala a tak jsem mohla pokračovat dále. Sice jsem občas musela přejít do chůze, ale kolaps organismu z nedostatku vzduchu se již nekonal.

V duchu jsem si udělala první poznámku – zítra si na běhání musím vzít pevnější podprsenku. Nejsem sice žádná Pamela Anderson, ale zemská gravitace je ohromná síla…

Běžím a funím dále. Poznámka číslo dvě: Ty nové náušnice, které jsem si v sobotu koupila, a které mi tolik sluší (alespoň si to tedy myslím) na běhání nosit nemůžu. Cinkám s nimi totiž, jako Santův sob s rolničkami.

Po dalším přechodu z chůze do běhu (tedy toho, co jsem za běh v daném okamžiku byla schopna vydávat), jsem zjistila, že moje tělo funguje v případech, kdy má dělat něco, co se mu nechce úplně stejně, jako moje dvouletá dcerka. Ta když má jít např. po obědě spinkat, tak také zjistí, že má zrovna strašnou žízeň a pak se jí chce čůrat… Nezvratně jsem se přesvědčila, že jsme skutečně matka a dcera. Moje tělo totiž začalo jednat úplně stejně.

„Mám hroznou, ale hroznou žízeň.“ hlásilo mi. „Nutně se musím napít, takže nemůžu běžet.“ zkoušelo mě vydírat.

„Jistě, že mám žízeň!“ okřikla jsem se v duchu. „Běžím a supím, jako lokomotiva, tak je to pochopitelné. Až přijdu domů, tak se napiju. Zase tak děsně dlouhou trasu jsem si nevybrala, abych to nemohla vydržet. Teď ale běžím.“

Tenhle plán tělu nevyšel. Chvíli byl klid. Ale asi po dalších padesáti metrech se vytasilo se silnějším kalibrem.

„Chce se mi čůrat. Vážně se mi chce čůrat.“

To už jsem na sebe dostávala vztek. „Přestaň si vymýšlet!“ okřikla jsem se v duchu. „Byla jsem, než jsme vyšli ven.“ a s vypětím všech sil jsem běžela dále.

Náhle se přede mnou les mírně rozestoupil a já jsem zjistila, že dětské hřiště – můj současný cíl – je na dohled – asi 30 metrů přede mnou. Hurá! Pokusila jsem se ještě kousek popoběhnout, ale napadlo mě, že jestli se chci dnes ještě dostat jakš takš ve zdraví domů (představila jsem si tu „nesmírnou dálku“ – tak mi to tedy v tu chvíli připadalo), bude lepší, když se otočím a vrátím a nebudu se plazit až k samotnému hřišti.

Běžela jsem tedy zpátky. Měla jsem pocit, že ta lesní pěšina se stále natahuje. Přeci není možné, že je tak dlouhá.

Běžela jsem a běžela. Měla jsem pocit, že jsem už absolutně na konci svých sil. Náhle jsem zjistila, že začínám vidět nějak rozmazaně. Ve stavu podivného oblouzení, ve které jsem se nacházela, jsem se začala obávat, že se o mě pokouší nějaký další kolaps. Pak jsem si však uvědomila, že je to jen pot pomalu mi stékající do očí…

Běžela jsem dále. Východ z lesa byl nedostižně daleko. Po sousední pěšině běžel nějaký pán. Nejspíše se mě pokoušel partnersky pozdravit. Sice mě potěšilo, že mě – pomalu se sunoucí a supící - považoval za „kolegyni běžkyni“, ale omlouvám se. Neměla jsem sílu zvednout ruku, abych mu pozdrav oplatila…

Konečně jsem dorazila domů. Zchvácená a s pocitem, že do té vany, abych se mohla osprchovat, nejsem schopná vlézt – byla moc vysoká.

Když jsem pak osprchovaná a s šálkem čaje v ruce zdecimovaně seděla v obývacím pokoji, marně jsem přemýšlela, kde jsem ve vzpomínkách vzala, že jsem bývala po ranním běhu plná síly a energie. To prostě musí být pouze nějaké matení smyslů.

Své rozhodnutí běhat jsem však nehodlala tak snadno vzdát.

Bylo mi jasné, že to zcela jistě nebudu moci přežít, ale – STEJNĚ ZÍTRA POBĚŽÍM ZAS.